Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Obojživelné osady

053-001.jpg
Vladimír Lemberk, Středa, 2. května 2007
Město Singkang se rozkládá v místech, kde z jezera Tempe vytéká modravá řeka Sungai Walanae. Zdejší lidé patří k nejbohatším občanům Indonésie. Je to způsobeno dvěma odvětvími hospodářství, ve kterých opravdu vynikají: výrobou hedvábí a rybolovem. Zvláštností je ale i jejich způsob života: obyvatelé okolních vesnic staví své domky přímo na hladině jezera.

Dostat se do tohoto vzdáleného koutu na jihu ostrova Celebes (Sulawesi), jen kousek pod rovníkem, není jednoduché. Ať přijíždíte z kteréhokoli směru, je to vždy přes hory a daleko. Přímé autobusy sem nejezdí. Je nutno vyhledat na nádraží dodávku bemo, jejíž řidič je ochoten do tohoto odlehlého místa jet, a pak už jen čekat. Řidič vyjede, teprve když se bemo zaplní.

Cesta ubíhá rychle. Za okénky se míhá hornatá krajina, ve které silnice takřka neustále kličkuje a nenechá řidiče odpočinout. Rýžová políčka zaplňují stráně i dna údolí, vrcholky hor zase patří pralesům. Vesnic a měst není cestou mnoho, převažují spíše samoty a malé usedlosti.

Během dopoledne sjíždíme z hor, silnice se narovnává a reliéf krajiny se stává méně členitý. Projíždíme rovinatou kotlinou a přibývající močály i tůně dávají tušit, že jezero Tempe nebude daleko. Ještě před obědem nás vítá zbrusu nové autobusové nádraží ve městě Singkangu. Je to změť desítek a možná i stovek dodávek, které všechny čekají na své pasažéry. Chaos je to jen zdánlivý. Když proniknete do systému řazení dodávek, je jasné, že každá má svůj předem daný cíl. Že nejste místní a nevíte to? Že nikde nejsou cedule ani pokladna? Neorientujete se? Tak to máte prostě smůlu. Jste zřejmě jediní, neboť všichni místní už dávno vědí, kam které bemo míří.

Pracuj, dokud slyšíš

Nastupujeme do obvyklé dodávky, upravené k převážení lidí i čehokoli jiného. Dvě řady jednoduchých tvrdých lavic a spousta místa mezi nimi – to je nejčastější vnitřní výbava vozidel v Indonésii. Jedeme do vesnice asi deset kilometrů za Singkangem. Podobných je tu jistě řada a mohli jsme klidně vystoupit kdekoli jinde. Všechny mají společného to, že z přízemí jejich domů se ozývá pravidelný klapot.

Vcházíme do přízemí domu s klapotem nejhlučnějším. Dům je postaven na kůlech a obytná část je až vlastně nad námi. Prostor pod podlahou je však zakryt bambusovou rohoží a využívá se jako jednoduchá manufaktura. Dvanáct tkalcovských stavů ve dvou řadách klape s rytmickou pravidelností. Tkadlenám není víc než třicet. Déle prý nepřetržitý hluk nevydrží. Prostě ohluchnou. Tkaní hedvábných látek je tedy prací jen „na dobu určitou“ – do stavu úplné hluchoty. Po několika minutách nás začíná bolet hlava. Přesouváme se tedy do sousedního domu, kde v podobných prostorách pod podlahou dvě stařenky předou vlákna hedvábí a namotávají je na jednoduché bambusové špulky. Některá vlákna se barví, ale většinu místní produkce tvoří hedvábí čistě bílé.

V dalším domě bydlí majitel manufaktury. Otevřel si zde krámek, ve kterém prodává látky i hotové oděv: sarongy, košile, šátky, šály, ale třeba i hedvábné batůžky. Ve velkých městech na Celebesu bychom prý stejné zboží koupili za dvojnásobek, a v hlavním městě Jakartě bychom tuto cenu museli prý vynásobit dokonce pětkrát. I přesto jsme nic nekoupili a majitel nás vyprovází smutným pohledem.

Polní cestou za housenkami

Jsme spokojeni jen napůl. Konečnou výrobu hedvábí jsme sice viděli, ale co ta „počáteční“, tedy chov bource morušového? Za ní prý budeme muset asi dvacet kilometrů jižně od Singkangu, kde ve vsi Bila Ugi žijí příslušníci kmene Bugiů, kteří se chovu housenek a motýlů bource věnují.

Vracíme se tedy zpět na autobusové nádraží a hledáme vhodnou dodávku, jejíž řidič je ochoten do Bily Ugi jet. Stojí to nemálo přesvědčování, ale nakonec vyjíždíme. Asfaltka se hned za Singkangem mění v děrovatou polňačku. Poletujeme na korbě dodávky a pevně se držíme bočnic. Cestou necestou, přes hrby a výmoly jedeme tři čtvrtě hodiny. Už je jasné, proč se řidič zdráhal cestu absolvovat! Naštěstí spolucestující hlásí, že jsme na místě.

Hned v prvním domě mají přízemí kryté bambusovou rohoží. Tušíme, že právě za rohoží se skrývá to, proč jsme tady. Drze nakukujeme štěrbinou a opravdu! Na tříposchoďových regálech tu mají naskládané větvičky moruší obalené bílými, asi sedmicentimetrovými housenkami bource.

Přichází paní domu a ochotně nás vpouští dovnitř. Chceme-li se jen podívat, není to problém. Musí si však prý to „bílé bohatství“ střežit, je to celý její majetek. Jakmile se housenky zakuklí, prodá je k dalšímu zpracování a tržbu smění za vajíčka bource. Je to dokonalá dělba práce, do které je zapojeno v podstatě veškeré obyvatelstvo v širokém okolí Singkangu. Jedni pěstují morušovníky, druzí chovají housenky, další z kukel získávají vlákno, jinde zase vlákno předou na nit, ostatní tkají hedvábné látky a ti poslední se věnují obchodu s výrobky. Výdělek a bohatství zřejmě stoupá ve směru od „housenkářů“ po obchodníky.

Celý cyklus od vajíčka po kuklu s vláknem trvá asi čtyři týdny. Stalo se zvykem, že lidé zakládají chov vždy první den v měsíci: rozloží ve stínu pod svými domy na kůlech vajíčka bource morušového na morušové listy a za pětadvacet až sedmadvacet dní už mohou z kukel splétat hedvábná vlákna. Stačí se tedy podívat do kalendáře a hned víte, v jaké fázi vývoje asi housenky právě jsou. Těm „našim“ jsou tři týdny a žerou a žerou, jen to chrupe. Spotřeba větviček je zřejmě velká, listy na nich mizí doslova před očima. Jen co se za pár dnů zakuklí, lidé vhodí celé kokony do vařící vody. Tím se housenky uvnitř kokonu usmrtí a také se rozpustí lep, který drží vlákna pohromadě. Stačí pak už jen kilometr dlouhé vlákno z každé kukly rozpříst a namotat na cívku.

U nedaleké řeky právě vykládají z lodě hromady čerstvě useknutých větví morušovníků. Kropí je říční vodou, aby neoschly a housenkám více chutnaly. Skupina dětí přihlíží a čeká, až bude možné náruče větviček roznést k jednotlivým domům v okolí. Do chovu bource a výroby hedvábí tak jsou přímo nebo nepřímo zapojeni téměř všichni obyvatelé od věku deseti let.

Vodní palma na zahrádce

Kvapně se vracíme do Singkangu. Odbila šestnáctá hodina, a to je prý nejvhodnější doba k podvečerní vyjížďce po jezeru Tempe. Slunce se naklání nad hradbu hor, které kotlinu obklopují ze všech stran, a tak jsou světelné podmínky pro fotografování ideální. K přístavišti lodí je třeba se proplést chatrčemi chudinské čtvrti. Přístavní molo je obyčejné prkno položené na blátivý břeh a plavidla nejsou žádné lodě, ale opravdové benátské gondoly. Mají výrazně vztyčenou příď s vyřezávanými reliéfy a bohatým barevným zdobením. Lodě jsou dlouhé 8 až 10 metrů, ale široké pouze 60 až 80 centimetrů. Zdá se nám, že tak dlouhý a úzký člun nemůže mít stabilitu. Sedí se však na podlaze, a tak je těžiště lodi přece jen pod úrovní hladiny.

Plujeme místy, kde z jezera Tempe vytéká řeka Sungai Walanae. Celé ulice a uličky jsou tu postaveny z domů na kůlech nad vodou, řady domů a jednoduché „chodníky“ spojují sousední obydlí. Vše je dřevěné. Pouze mešity, stojící na mohutných pilotách, jsou betonové.

U každého domku je zaparkováno alespoň jedno plavidlo, pro obyvatele stejně nezbytné jako pro Číňany kolo a pro Američany automobil. Život nad vodou se asi nijak neliší od života na souši. Na šňůrách se suší vyprané prádlo, za domem roste na zahrádce vodní palma a skupina dědoušků sedí na zápraží, pokuřuje a rozmlouvá. Dráty natažené od domu k domu dávají tušit, že je zde dokonce jakýsi jednoduchý rozvod elektřiny. Tímto obojživelným životem tu po generace mezi mračny komárů žijí nejméně tři tisíce lidí.

Jezerní zemědělci

Vjíždíme na otevřenou hladinu jezera. Jezero je téměř celé pokryto vzplývavými rostlinami. Mezi vegetací jsou vysekány úzké kanály, kterými lze proplout. Šířka kanálů je volena přesně tak, aby se zde vyhnuly dva čluny plovoucí proti sobě. I to je možná důvod neobvyklé štíhlosti gondol. Člověka to svádí vystoupit na „břeh“. Stačilo by však jediné šlápnutí na domnělou pevninu, a dotyčný by se ocitl ve vodě.

Jezero se rozlévá na dně údolí obklopeného ze všech stran horami. Plochý reliéf a malý přítok vody způsobují obrovskou rozkolísanost hladiny. V období silných monzunových dešťů, tedy od prosince do února, je maximální hloubka jezera Tempe 9,5 metru a výměra 35 tisíc hektarů. Od června do září se v období sucha voda v jezeře ohřívá až na 31 stupňů, vypařuje se a výměra dramaticky klesá až na pouhých tisíc hektarů. Kdo se nebojí krokodýlů, může v tu dobu jezero bez problémů přebrodit. Nikde není větší hloubka než jeden metr.

Kromě kanálů pro lodě vysekali obyvatelé jezera také jakési nádrže či rybníky. Zbavili vodní hladinu vegetace tam, kde potřebují pěstovat ryby. Uprostřed rybníka ponechali hromadu plovoucí vegetace, takže ve sluneční výhni se do jejího stínu stahují ryby z širokého okolí. Je to jednoduchá past. Stačí si počkat, až ryby samy připlují do stínu, a pak jednoduše rybník obehnat plotem z bambusových klacků nastrkaných do dna.

Však také mnozí označují rybáře z Tempe jako „jezerní zemědělce“. Nejčastěji vysazovanou a lovenou rybou je chanos stříbřitý, dosahující až tří kilogramů. Ze sádek se rybí potěr vypouští do jezera za vysoké hladiny na začátku období dešťů. Než chanos vyroste do tržní hmotnosti osmi set gramů, uplyne osm až deset měsíců. Tehdy právě vrcholí období sucha, vody v jezeře je málo a ryby se loví snadno. Od roku 1948 se v jezeře pěstují také evropští kapři a rybáři pro komerční účely pravidelně loví i sladkovodní měkkýše ampulárky a korbikule.

Rybáři zde však mají početnou konkurenci – vodní ptáky. Všude kolem nás poletují hejna nejrůznějších opeřenců. Vytahuji teleobjektiv a prosím gondoliéra o chvilku strpení. Fotografování tisíců volavek čtyř druhů, kormoránů černobílých, kvakošů rezavých, černých chřástalů, rybáků, hus, kolpíků, motáků, čírek, zelených vlh a velikých modrých slípek mě zcela pohlcuje. Vysoké palmy všude kolem vyrůstají přímo z vodní hladiny…

Plovoucí vesnice

Náhle se kanál rozšiřuje a připlouváme na větší „prostranství“, uprostřed kterého „stojí“ několik domů. Tedy přesněji řečeno, domy nestojí, ale plavou: dostali jsme se do rybářské vesničky Salo Tengah. Desítka domků či jednoduchých chatrčí je postavena na ukotvených bambusových vorech. Stěny jsou z palmových rohoží, střechu kryjí palmové došky a kolem celého domu zbývá ještě dostatek volného místa na verandu a hospodářské zvířectvo. Nejen plovoucí lidská obydlí, ale také plovoucí kurníky, psí boudy a holubník.

Přistáváme u jednoho z domů. Vítá nás mourovatá kočička a hned za ní se na jednoduchém molu objevuje také hospodyně. Usmívá se a zve nás na návštěvu. Sedíme na rohoži přímo na podlaze, a zatímco se vaří čaj a smaží banány, obhlížíme vnitřek domu. Je vybaven překvapivě skromně. Dvě malé poličky s nádobím, petrolejkou a základním rybářským nářadím, v rohu plátěný pytel s rýží, složené přikrývky. Jinak nic! Jako kuchyně slouží výklenek verandy, kde jsou na bambusovém voru položeny kameny, na nichž hoří oheň. Někde mají i jednoduchá kamna bez komínu. Záchody hledáme marně – voda jezera vše pohltí… Zdá se nám, že je toho i ke skromnému životu přece jen trochu málo. Ptáme se a odpověď vše vysvětluje – rybáři nežijí v těchto plovoucích příbytcích celoročně. Mají na břehu jezera svůj stálý domov a sem zajíždějí vždy na dva týdny lovit ryby, obhospodařovat sádky nebo vyžínat vodní rostliny.

Slunce zapadá za horské hřebeny a pomalu se stmívá. Smažené banány byly výborné stejně jako čaj uvařený z jezerní vody. Je nejvyšší čas vrátit se do města. Gondoliér s námi kličkuje [úzkými uličkami celebeských Benátek a přistává na místě, odkud jsme před třemi hodinami vypluli.

Slunce už se zcela schovalo za horizont, a tak muezzin svolává muslimy k večerní modlitbě z velké mešity nedávno postavené na pilotách přímo nad vodami jezera Tempe.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články