Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Objevitel tichomořského ráje

94-002.jpg
Michael Borovička, Pátek, 2. února 2007
„Pirogy byly plny žen, které půvabnou tváří vyrovnají se většině Evropanek a které krásou těla by mohly výhodně závoditi se všemi. Tyto nymfy byly většinou nahé... Ženy zpočátku byly plné laškování, v němž však přes jeho naivnost bylo viděti jakési rozpaky. Buď že příroda všude okrášlila ženy nepředstíranou bázlivostí, anebo že i v zemích, v nichž vládne volnost zlatého věku, se zdá, že ženy nevědí, po čem touží...“

Je začátek dubna roku 1768. Před příděmi Bougainvillových korábů Boudeuse (Vzpurná) a Etoile (Hvězda) se před několika dny vynořily vysoké hory ostrova Tahiti. Místní obyvatelé se rozplývají projevy přátelství a za železné hřebíky a náušnice nabízejí všechno, co jejich civilizace může poskytnout – včetně svých žen a dívek. Velitel výpravy Antoine de Bougainville si poznamenal, jak převelice těžké bylo udržet na uzdě čtyři sta mladých námořníků, kteří půl roku neviděli ženu. Bougainville se domníval, že objevil ráj na zemi. Byl to kultivovaný velitel, pravý reprezentant osvíceného osmnáctého století, tak nepodobný svým předchůdcům, kteří se chovali hrubě a bezohledně nejen ke svým posádkám, ale také k domorodcům. Byl to muž sečtělý a vzdělaný, jenž měl Rousseauovy spisy v malíčku. Nyní se domníval, že jeho idea dobrého, civilizací nedotčeného divocha došla na Tahiti příkladného naplnění. „Připadal jsem si jako přenesen do zahrad ráje,“ napsal později. Jiný účastník výpravy, přírodovědec Philibert Commerson, se rozplýval ještě více: „Narodivše se pod nejkrásnějším nebem, živeni plody nesmírně bohaté země, která je štědrá, i když není obdělávána, ovládáni spíše otci rodů než králi, vyznávají obyvatelé této země jen jediného boha, jehož jméno je Láska…“ Nicméně i Bougainville si všiml některých stinných stránek života na Tahiti. Tak především sociální nerovnosti. „Králové“ či „šlechta“ měli právo rozhodovat o životě či smrti svých sluhů a otroků. Viděl, že maso a ryby, kterými domorodci Francouze hostili, se objevují jen na stolech špiček společnosti, zatímco ostatní jedí ovoce a zeleninu. Dozvěděl se také o lidských obětech i o tom, že Tahiťané jsou vlastně pořád ve válečném stavu s obyvateli okolních ostrovů. Nebyla to tedy taková idyla, nicméně představu o tichomořském ráji si Bougainville zatím nechtěl nechat vzít.

Dokonce i problém krádeží, u domorodců častý, dokázal obratně řešit. Věděl totiž, že si ani neuvědomují, že jsou zloději; šlo u nich spíš o zvědavost, neboť pojem soukromého vlastnictví jim byl cizí. Neznali soukromí ani v intimním životě. Když nabídli Francouzi ženu, utvořili kolem dvojice kruh, zasypali ji květy, hráli na flétnu „hymnus rozkoše“, a divili se, že i mnohý otrlý mořský vlk nedokázal takovou formu pohostinnosti přijmout.

Nicméně, když po krátkých dvanácti dnech pobytu francouzské koráby zvedaly plachty, obklopovaly je stovky člunů plné plačících Tahiťanů. Na palubu Boudeuse nastoupil mladík Auturu, jenž zatoužil spatřit vzdálenou zemi svých nových přátel.

Francouzi si odváželi nejen krásné zážitky, ale i neočekávané a nechtěné dary. Jak plynuly dny, začali u sebe objevovat nepříjemné venerické nemoci, které jim tahitské nymfy udělily na cestu. Francouzi ale nehodlali opustit myšlenku harmonického tichomořského ráje a svedli nákazu na řádění námořníků zlého anglického kapitána Wallise, který ostrov navštívil krátce před nimi.

Chudý šlechtic

Louis-Antoine de Bougainville měl sice šlechtický predikát, ale jeho rodina patřila jen k vyššímu úřednictvu. K námořnickému řemeslu se dostal až jako třicetiletý, předtím provozoval jiné činnosti. Vystudoval práva a získal pověst výborného advokáta. Encyklopedista d’Alembert v něm probudil zájem o matematiku a všestranně nadaný Bougainville pak překvapil pařížskou vědeckou veřejnost skvělou prací Pojednání o integrálním počtu. Dveře do salonů měl otevřené, ale jeho bojovná krev ho hnala do armády, za dobrodružstvím a souboji. Král jej jmenoval pobočníkem generála Montcalma, velitele francouzských vojsk v Kanadě. Situace na severoamerickém bojišti se ale vyvíjela ve prospěch britských zbraní. Francie válku prohrála a Kanada se stala britskou državou. Mnozí francouzští osadníci zemi opustili a vrátili se do Francie, kde je však nevítali s otevřenou náručí, neboť to už byli cizí lidé. Bougainvilla jejich truchlivý osud dojal a napadlo ho, že by těmto drsným zálesákům mohl najít nový domov na Malouinských ostrovech (dnešní Falklandy/ Malvíny). Věnoval tomuto projektu celé své jmění – a také o ně přišel. Na toto souostroví, kontrolující přístupy k Magalh~aesově úžině, si totiž brousily zuby i Velká Británie a Španělsko. Britové nakonec ustoupili – nechtěli riskovat konflikt se dvěma státy.

Předáním Malouin Španělsku pověřil král Bougainvilla, který ho však přesvědčil, že lodě by pak měly pokračovat dál k západu, a uskutečnit tak cestu kolem světa. Panovník souhlasil, neboť úspěšná expedice by mohla dát zapomenout na hořké porážky nedávné minulosti. A tak dne 5. prosince 1766 z Brestu vypluly fregata Boudeuse a flauta Etoile a zamířily do jižního Atlantiku. Kromě předání ostrovů Španělům měl Bougainville prozkoumat moře i ostrovy ležící mezi západním pobřežím Jižní Ameriky a Východní Indií a objevit také Jižní zemi (Terra Australis), opředenou mnoha pověstmi.

Jako první se v Pacifiku objevilo před příděmi francouzských plachetnic dnešní souostroví Tuamotu, ale zde se Bougainville kvůli nebezpečným útesům a mělčinám ani nepokusil přistát. Pak Francouzi spatřili hory Tahiti… Když jejich koráby opustily tichomořský ráj, vydaly se na průzkum západního Pacifiku. Tahiťan Auturu se v prvních týdnech osvědčil jako lodivod, avšak jako tlumočník byl výpravě málo platný, protože jazyku obyvatel Plaveckých ostrovů, Nových Hebrid, Šalomounových ostrovů či Nové Guineje nerozuměl. Bougainville se dostal k vnějšímu okraji Velkého bariérového útesu. Z oprávněné obavy ze ztroskotání sice u pobřeží nejmenšího světadílu nepřistál, dokázal však, že oproti předchozím názorům leží východní australské pobřeží mnohem dále na západ.

Francouzské koráby přes Jávu, Mauricius a mys Dobré naděje pluly do Francie. Bougainville neučinil žádné převratné objevy, ale výprava přispěla k upřesnění dosavadních poznatků o Tichém oceánu a jeho souostrovích.

Odpůrce vyzýval na souboj

Bougainvilla pak čekal ještě dlouhý a plodný život. Roku 1769 zazářil cestopisem Cesta kolem světa, jenž mu přinesl i mnoho závistivých nepřátel a také pomluvy, které řešil po svém: sérií soubojů. Dosáhl admirálské hodnosti, účastnil se americké války za nezávislost, samozřejmě na straně Američanů. Za Velké francouzské revoluce jej považovali za oblíbence krále, což mu vyneslo pobyt ve vězení, ale Napoleon ho plně rehabilitoval. Když roku 1811 Bougainville zesnul, byl váženým prezidentem sekce fyziky a matematiky francouzské Akademie věd. Zanechal po sobě navždy na mapách ostrov Bougainville, největší ze Šalomounových ostrovů, a krásnou tropickou květinu, bougainvillii, kterou po něm pojmenoval přírodovědec Commerson. Život jistě už dávno opravil jeho představy o ušlechtilých divoších. Vždyť ještě během plavby se doslova sbratřil s Auturuem, jenž mu vyprávěl o životě svého národa. Nejen láska, ale také boje, války, lidské oběti… Jak je ten člověk vlastně krutý, pomyslil si Bougainville. Uvědomil si, že Rousseauova představa je jen konstrukcí odtrženou od reality, iluzí intelektuála, který jen zřídkakdy vykročil ze své pracovny…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články