Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Obilí místo máku

18-000.jpg
Petr Drbohlav, Čtvrtek, 16. dubna 2009
Začátkem jara si Afghánci kromě příchodu nového roku připomínají ještě jeden svátek: Den rolníků. A ti to mají v zemi sužované dlouhodobými suchy opravdu těžké. Jediné, co tu spolehlivě vyroste, je opiový mák...

Před pár dny začalo jaro a spolu s ním jsou i lidé v Íránu a Afghánistánu zase o rok starší. V těchto zemích se řídí takzvaným solárním kalendářem, takže příchod nového roku slaví až 21. března – na jarní rovnodennost. Letošní rok má číslo 1388.

Fundamentalistické hnutí Tálibán za dob své vlády svátek Nau Rúz (Nový rok) zakázalo jako neislámský. Po pádu nechvalně proslulého režimu se však začal opět slavit. V afghánské metropoli Kábulu lidé vyrážejí s přáteli nebo rodinou na zelené kopce nad městem na piknik. Tedy pokud už dávno neodjeli do Mazáre Šaríf – města, kde jsou oslavy vítání nového roku odjakživa nejbujařejší. U hrobky, kde je podle tradice pochován Alí, bratranec proroka Muhammeda, Afghánci na čtyřicet dní vztyčí vysoký sloup. Poutníci pak na něj přivazují šátky a věří, že se jim splní jejich tajná přání. Loni tam sloup stál o dva dny déle, než velí tradice. „To víš. Ti, co se o poutní místo starají, dostávají od příchozích dárky.

Takže čím déle sloup vydrží, tím pro ně lépe,“ vysvětluje Feda, povoláním stavební inženýr.

V den, kdy podle kalendáře přichází jaro, se v Afghánistánu také koná největší buzkaši – tradiční středoasijská mužská zábava, při které se jezdci přetahují o mrtvé jehně. Z lidí a koní přitom často neteče jen pot, ale i krev.

Den (hladových) rolníků

Na Nau Rúz ovšem současně připadá i méně poetický svátek – Den rolníků. A ti to mají v Afghánistánu opravdu těžké.

Vypěstovat něco ve zdejším prachu, když je většina půdy závislá na dešťových srážkách, je tak trochu loterie. V poslední době však pro její „sázkaře“ nevychází moc dobře. Sucha se opakují v podstatě každý rok a stále větší počet Afghánců se stává závislých na potravinové pomoci.

Jedné plodině se v Afghánistánu – alespoň podle celosvětových statistik – daří výtečně: máku.

Slouží především k výrobě opia, jehož se zde pěstuje více než osmdesát procent světové produkce. V oblastech, které vládní moc alespoň částečně kontroluje, pěstování máku už téměř skončilo. Najít maková políčka sloužící k výrobě opia je tady vážně raritou. Sám jsem za dva roky, které jsem v Afghánistánu strávil, viděl políčko poseté bílými a někdy i sytě růžově žíhanými květy jen jednou. Nějaký venkovan mi sice občas prozradil, že si opium pěstuje pro vlastní potřebu a má někde v utajení pár rostlin, nebo mě informoval, že kdesi v dálce za devatero horami mají menší makové políčko, ale rozhodně se nedá mluvit o masovém jevu.

Na jihu pole kontroluje Tálibán

Jenže jak ubývá pěstování na severu, o to více se rozšiřuje sázení máku na jihu, především v provincii Hílmand, kde má navrch Tálibán. Opium nebo z něj získávaný heroin pro něj představuje nezbytný zdroj financí v boji proti vládě a mezinárodním vojenským jednotkám. Produkce opia tak v celé zemi fakticky roste. Opium pěstuje v této části Afghánistánu až 80 procent venkovských rodin. Podle odhadů OSN je v celé zemi na příjmech z opia závislých 15 procent domácností. Ironií osudu je, že zavlažovací kanály, které dnes „krmí“ maková políčka, v provincii Hílmand v 70. letech minulého století postavili američtí inženýři… Co s touto neradostnou situací?

Jak přesvědčit zemědělce, aby pěstovali místo máku obilí, jehož hektarový výnos do domácího rozpočtu přinese desetkrát méně? Jednou z možností je represe v podobě zavírání pěstitelů do vězení a zničení úrody, ať už herbicidy nebo prostým posekáním mačetou. Že kvůli těmto postupům afghánská vláda přichází o podporu veřejnosti, asi netřeba zdůrazňovat.

Cibule a jablka

Alternativou je pouze přesvědčování farmářů o výhodách náhradních plodin či jiných zdrojů obživy. Americká agentura pro mezinárodní rozvoj poskytla sto milionů dolarů na projekty, díky nimž farmáři získávají přístup k půjčkám, novým znalostem, zahraničním trhům nebo novým druhům plodin.

A výsledky se dostavují. Rolník Almasullah z Nangarháru z opia přesedlal na pěstování cibule, v Kandaháru se zase rozšiřují sady s vyhlášenými granátovými jablky. Z Laghmánu a Kunaru, kde se donedávna rovněž pěstovalo opium, putuje čerstvé ovoce a zelenina do Spojených arabských emirátů. Afghánským zemědělcům pomáhá i česká společnost Člověk v tísni. V projektech zaměřených na rozvoj venkova jsou aktivní farmáři podporováni v zakládání živností zaměřených na chov včel nebo drůbeže a pěstování pistácií nebo zeleniny.

Jestli se podaří zavést na afghánský venkov alternativní plodiny a zdroje obživy, zůstává otázkou.

Za pokus to ale rozhodně stojí.

„Alternativou“ jsou pak totiž jen lidé trpící hladem nebo ekonomika závislá na prodeji drog.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články