Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Oběť božskému bojovníkovi

036-000.jpg
Ivan Větvička, Pátek, 1. února 2008
Cestovat do odlehlých údolí v severovýchodní Gruzii bylo po rozpadu Sovětského svazu obtížné – oblast destabilizovala občanská válka v sousedním Čečensku.

S Michaelou Plchovou jsme se změnili ve dvě tečky, které se pomalu nořily do hor. Už během prvních hodin jsme měli pocítit, jak moc se liší kultura na hranici Evropy od společnosti, kterou známe ze středu kontinentu. Nad Gudani stojí nejvýznamnější pohanská svatyně v Chevsursku. Zavedl nás tam kluk, který si do kroku z mobilu pouštěl hity západní pop-music. Vystoupali jsme příkrou strání, kde skupina mužů dlouhými kosami žala trávu, a zmizeli v zelenkavém stínu strže zarostlé hustým lesem. Úzká stezka nás dovedla k nenápadnému objektu z nasucho vyskládaných kamenů, který na první pohled připomínal loveckou chatu ukrytou ve skupině jasanů. Stromy kolem svatyně vysázel jakýsi muž před sedmdesáti lety.

Možná ji chtěl ukrýt před nebezpečím sovětských represí. Kamufláž funguje dokonale. Ani kaukazolog Václav A. Černý svatostánek nespatřil, když do Gudani přijel s filmovým štábem. Ukázali jim menší ,,dolní“ svatyni pod vesnicí, kde obřady provádí jediná rodina, vlivný klan Činčarauli.

Konečně vstupujeme na dvůr svatyně. Právě tu obětovali býka Gudanskému džvarovi, božskému bojovníkovi, kterého uctívají všichni Chevsuři.

U dvou stolů tu sedí asi dvacet lidí, muži a ženy zvlášť. Do půdy posvátného okrsku se pomalu vsakují potůčky jasně červené krve. Na zídce ohraničující zakázanou část svatyně hoří svíce ze včelího vosku. Za zdí se tyčí mohutný jasan, na jehož vrchol může sestoupit džvar. Z větve visí hrozen kovových zvonků.

Koruna propouští paprsky ostrého vysokohorského slunce, na kaluži krve tančí jasná světla a tmavé stíny. O kus dál tři muži sekerou porcují obětovaného býka, čtvrtý odhání mouchy zelenou ratolestí. Chevisber – kněz, starosta obce věřících a vojenský velitel v jedné osobě – rozlévá účastníkům obřadu víno ze smaltovaného kbelíku do zlacených stříbrných číší. Není to jediná nesrovnalost, která toto provedení prastarého rituálu datuje do třetího tisíciletí po narození Krista. Část věřících ke svatyni přijela naleštěnými městskými džípy. Obětoval tu přednosta kardiologického oddělení jedné kliniky ve Tbilisi, aby se jeho příteli, který zemřel před týdnem, lépe vedlo na onom světě. Michaela prohlásila: „Je to staré a temné. Oni tady obětovali život, a teď porcují maso. Je po všem. Pojď pryč.“ Odmítám. Podle Václava A. Černého jsou býci na Kavkaze obětováni jen zřídka. Navíc chevisber mi dovolil fotografovat – a to není samozřejmostí, neboť oběť je součástí intimního duchovního života a nebýt jeho rozhodnutí, musel jsem aparát schovat.

Po oběti následují obřady sbratření. Krásná dívka přikládá zlacenou stříbrnou číši vína k ústům mladého muže, který se stává jejím bratrem. Poté dá napít on nastávající posestrimě. Na dně číše leží mince, kterou chevisber uloží ve svatyni. Na řadu přichází bratření mezi muži.

Ti nové příbuzenské pouto zapili vínem z rohů kozorožce. Z obřadu zbývá jen torzo, dříve bylo jádrem rituálu smíšení krve mezi bratry, ale dnes se od toho upouští kvůli strachu z šíření AIDS a žloutenky.

Zbývá vyřešit důležitou otázku: kdo z novopečených bratří je ,,starší“, tedy společensky váženější – to aby věděli, kdo má při vzájemném setkání pozdravit první. Chevisber Giorgi nakonec po vzrušené debatě se svými pomocníky rozhoduje a činí zápis do sešitu.

Dívka dává pít víno muži, který se při obřadu stává jejím bratrem.

Vězněm džvara

Michaela střídavě seděla na louce pod svatyní nebo mě od „ženského“ stolu vraždila pohledem. Na obětiště podle tradice vstoupit nesměla. Dívka, která je v Praze zvyklá být středem pozornosti a hybatelkou událostí, se zde ocitla stranou hlavního dění a obřad odsoudila: ,,Je to mužská záležitost.“ Pozoruhodné však je, že nejvýznamnější svatyně v Gudani a Chachmati založila Chevsurka Minan – na výslovné přání džvara, který se jí zjevil. Ustanovila i důležité svátky, které se slaví dodnes. Minan se stala khadagyní, prostřednicí mezi džvarem a lidmi. U takového člověka se už v dětství projeví charakteristické nervové poruchy, je často nemocný, má bolesti, ztrácí zrak, upadá do bezvědomí. ,,Tyto příznaky se podobají šamanské nemoci, jak ji popisuje Marcela Eliade,“ říká Václav A. Černý a dále rozvádí: ,,Džvar si jako mluvčí obvykle vybírá muže, ale v některých občinách toto poslání častěji plnily ženy. V pubertě projevy posedlosti džvarem sílí: posedlý křičí, pláče, blouzní, někdy se pokouší o sebevraždu. Po nějaké době začne prorokovat, vyslovovat zvěsti. Jeho schopnosti se obvykle projeví při nějakém svátku. Od té chvíle je považován za khadaga. Když se se svou rolí smíří, jeho zdravotní potíže ustoupí. Khadag musí dbát o svou rituální čistotu. Nesmí jíst drůbež, vepřové, česnek a cibuli.

Nesmí se ženit. Pokud se oženil dříve, než se stal khadagem, musí opustit rodinu a přerušit sexuální kontakt s manželkou. Postupně se stává k sexu lhostejný, a může dokonce získat i fyzické ženské rysy.“ Po nabytí nadpřirozených schopností se khadag, podobně jako sibiřští šamani, fyziologicky i společensky mění v nečlověka. Vyvolenec se často službě džvaru brání, ale časem podlehne. Proto jsou khadagové pokládáni za džvarovy zajatce či vězně. Khadagovy schopnosti se však neopírají pouze o extatické vidiny získané v transu, ale i o výsledky studia, na které dohlížejí zkušenější kněží. Co je tedy džvarismus zač?

Doktor Černý míní: ,,Je možné to nazvat pastorálním šamanismem, jaký se vyskytuje například v pasteveckých společnostech Burjatů na Sibiři. Je to složitější společenská struktura než starší lovecký šamanismus. Pozoruhodná je také shoda mezi burjatskou vírou, která předpokládá, že šaman má nadpřirozenou ženu zvířecího původu, a pšavskými baladami o slavných věštcích, se kterými sdílela lože bohyně Samdzimar.“ Džvar si zvolí také svého tělesného strážce – mkadra, který ho má chránit a nosit na rameni, pokud by se božstvo zjevilo jako holubice. Musí ho pak všude následovat a sloužit mu bez ohledu na nebezpečí, nesmí ho opustit v boji, ani v době lavin.

Džvar svému ochránci příležitostně ulehčí úděl a nakrátko mu propůjčí schopnost levitovat.

Chevisber Giorgi rozlévá účastníkům obřadu víno do zlacených stříbrných číší.

Večírek s býkem

Obřad skončil, lidé se rozcházeli. Zůstali jsme ve svatyni s chevisberem Giorgim a Davidem, možná jediným mužem v Gudani, který mluvil rusky. Ptám se Giorgiho: ,,Kde sídlí džvar? Na jasanu, co vyrůstá ze svatyně, v domě s korouhvemi, nebo všude v okolí?“ ,,Tvá otázka postrádá smysl. Džvar je síla, Bůh. Sídlí nahoře,“ řekl Giorgi a ukázal k obloze.

Ještě dlouho jsme seděli a pili bílé. Víno pro potřeby svatyně musí být ,,čisté“, nesmí se například doslazovat. Abychom nepili nalačno, opékali jsme šašliky z obětovaného býka. Oběť se pozvolna změnila ve večírek. S Giorgim a Davidem jsme se rozloučili až před západem slunce. Dodnes stačí před Michaelou vyslovit magické slovo džvar a v jejích očích se probudí religionistům dosud neznámé hromovládné božstvo.

Přespali jsme na palouku asi kilometr za vsí. Hlubokou hvězdnatou oblohu každou chvíli přeťal meteor. Byl právě čas Perseid. Další den jsme došli do Chachmati.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články