Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Nuda v Rámaláhu

96-97.jpg
Autor článku: Tereza Spencerová, Úterý, 19. února 2013
Autor fotografií: Literární noviny · Tereza Spencerová
Nezávislost Palestiny na papíře uznává většina světa, ale palestinský stát jako takový stále neexistuje. A stejně neuchopitelné je to i s Rámaláhem, jeho "metropolí".

Plakáty v knihkupectvích ve východním Jeruzalémě jásavými barvami vyzývají: „Visit Palestine!“ Taktně přitom ale zamlčují, že by se všechny cesty tímto směrem měly vyhnout palestinskému „hlavnímu městu“. Rámaláh se na plakáty opravdu nehodí. Žije si totiž kdesi mimo prostor a čas.

Nuda v Rámaláhu

Vlastně ani nemůže být divu. Ještě donedávna to byla jen jedna z vesnic, co by kamenem dohodil od Jeruzaléma, a dlouho nic nenasvědčovalo, že by tomu někdy mělo být jinak. Pak byly ale na počátku 90. let zahájeny průlomové rozhovory mezi Izraelem a Organizací pro osvobození Palestiny, které vyvrcholily dohodami z Osla. Vznik nezávislého palestinského státu se tehdy zdál být otázkou maximálně několika měsíců či let a šéf OOP Jásir Arafat se rozhodl, že bude tento proces řídit právě z výhodně položeného Rámaláhu.

Za ním pak putovaly početné zástupy úředníků nově ustavené palestinské samosprávy, zahraniční diplomaté se svými misemi a v neposlední řadě i stovky nevládních organizací z celého světa se svými týmy specializovanými na kdeco. Ti všichni hravě zaměstnali obyvatele nejen Rámaláhu, ale i dalekého okolí, a tak se z vesnice skoro přes noc a bez vlastního přičinění stala „metropole“, v níž si takřka nikdo nemůže stěžovat na chudobu. Zároveň je ale Rámaláh umělohmotným „okresním“ městem bez duše, které nejspíš i v důsledku zablokování procesu vedoucího k palestinské nezávislosti ustrnulo ve svém vývoji.

Hrobka Jásira Arafata

Protikladné dvojměstí

V současnosti má Rámaláh asi 35 tisíc obyvatel, přičemž boom v posledních dvou dekádách ho navíc pevně propojil se sousední vesnicí al-Bíra, s níž už tvoří skutečnou „megapoli“ se sto tisíci lidmi. A je to soužití vcelku bizarní. Rámaláh je křesťanský, al-Bíra muslimská. V tom prvním je starostou člen Lidové fronty pro osvobození Palestiny, která je na (nejen) americkém seznamu teroristických organizací. Naproti stojí v čele radnice stejně kontroverzní hamásovec.

V Rámaláhu se pije pivo i tvrdé, v al-Bíře o alkohol nezavadíte, byť se v arabštině pivo řekne právě „bíra“. Zkrátka, na hlavní třídě, která dvojměstí nepříliš zřetelně rozděluje, stačí ukročit dva kroky doprava či doleva, a rázem se ocitáte v jiném světě. Nicméně, právě kvůli útulným barům i honosným restauracím s alkoholem se obyvatelé nejen al-Bíry, ale i okolních vesnic, a dokonce i z východního Jeruzaléma, přelévají k sousedům a populace nočního Rámaláhu pak narůstá prý až dvojnásobně.

Vedle původních obyvatel je tu i nezanedbatelný počet zámožných navrátilců z Ameriky, kteří přijeli v očekávání nezávislé vlasti a dnes místo toho svými úsporami a investicemi jen zvyšují životní úroveň města a s ní i cenu pozemků. Na některých kopcích nad centrem je metr čtvereční bytu k mání za tisíc dolarů, což je na palestinské poměry opravdu hodně. Přesto křivolaké uličky kličkují prudkými svahy od jedné impozantní, bílým pískovcem omítnuté budovy ministerstva k druhé. Mezi nimi se jako na báni naparují stejně jásavé přepychové vily s červenými střechami zdejší politické i podnikatelské honorace.

Do 90. let byl Rámaláh jen zapadlá vesnice, pak se ale stal středem plánovaného nezávislého státu.

Zde žijí lvi (s hodinkami)

Průměrného turistu lačnícího po historických a jiných památkách ale Rámaláh zklame. Původní vesnice nebyla ničím historicky zajímavá a všední život současného města je vtěsnán do několika ulic rozbíhajících se paprskovitě z kruhového náměstíčka Manára, které tvoří přirozené centrum. Roli hlavní kulturní památky tak na něm sehrává jen obří židle, která měla symbolizovat palestinské křeslo v OSN. Palestina se ale předloni v září členem světové organizace nestala, a tak je to křeslo spíš jen neustálou – a opravdu velkou – připomínkou prohry.

Nadějí na historický vjem může být sousoší se čtyřmi lvy hned „pod křeslem“, ale i to je vlastně jen iluze. Čtyři starousedlíci v kombinaci s internetem mi nabídli hned sedm příběhů o tom, jak se lvi uprostřed Rámaláhu zjevili. Shoda panuje jen v desetiletí – prý se tak stalo v polovině 90. let minulého století. Nikdo ale neví, kdo je autorem, co mají lvi symbolizovat nebo proč tam vůbec jsou. A skutečnou velezáhadou je, že jedna z vysochaných šelem má na pacce náramkové hodinky.

Z nabízených mýtů se mi nejvíc líbil ten, podle něhož neznámý zadavatel sousoší jednou večer přišel zkontrolovat, jak si autor vede, a aby ho upozornil na časový skluz, připnul na jednu z pacek hodiny nastavené na za pět minut dvanáct. Sochař si toho ale nevšiml, lvy zkompletoval a maketu odeslal do Číny k finální realizaci. A snaživí Číňané při pohledu na hodinky na lví pacce nejspíš jen pokrčili rameny nad neuchopitelným vkusem jakýchsi vzdálených cizinců a pak hodinky poslušně vytesali do kamene…

Bizarní sousoší čtyř lvů údajně symbolizuje čtyři místní významné rody. Jeden ze lvů má dokonce na levé pacce hodinky.

Kde se vzali černoši?

Určitou naději na unikátní vjem tak alespoň teoreticky nabízí hrobka Jásira Arafata, kterou zmiňují všechny průvodce coby jednu z nejdoporučo­vanějších lokalit města. Kdo by ale čekal monstrózní mauzoleum k uctění věčné slávy „otce palestinského národa“, bude zklamán. Na kopci nad městem, jen pár metrů od původního, vybombardovaného Arafatova sídla Mukatáa (novou budovu nyní staví Japonci hned kousek vedle), najde sice strohou moderní stavbu, ale v ní jen mramorový katafalk a nápis avizující, že Arafat bude s konečnou platností pohřben v Jeruzalémě. Tedy samozřejmě jen za předpokladu, že bude někdy svobodný.

Jaksi až nepietně opuštěný katafalk ztracený v pustém prostoru hrobky střeží čtveřice nehybných vojáků, venku před „mauzoleem“ pak patrolují vojáci s postavami výsadkářů a samopaly na ramenou. Jeden z nich je černoch. „Kde se tady vzal?“ ptám se kamaráda Chaldúna. „Je z Berševy,“ odpovídá. „Proč zrovna odtud?“ vyzvídám. „Nevím, všichni černí jsou z Berševy,“ trvá na svém Chaldún a diví se, že se divím. Raději se otočí a rukou mávne přes ulici, směrem k luxusnímu hotelu Mövenpick, nejdražší stavbě široko daleko. „To je naše největší památka,“ směje se. „Tam už spali všichni největší politici naší doby. A nic z toho.“

Problém palestinských černochů řeším večer v jednom z barů nad pintou palestinského piva Tajbe. Někdo tu tvrdí, že palestinští černoši jsou potomky muslimských věřících, kteří kdysi přišli z Afriky bránit v Jeruzalémě mešitu al-Aksá, další jsou přesvědčeni, že jsou „pozůstatkem“ ještě z časů obchodování s otroky.

Obří židle měla v době vzniku symbolizovat palestinské křeslo v OSN. Zatím se tak nestalo, v roce 2012 se Palestina stala alespoň nečlenským pozorovatelským státem.

Rezignovaný klid

Brzké odpoledne. Z prosluněné Manáry vybíhá pár nepříliš dlouhých ulic plných butiků, obchodů, voňavých jídelniček s šavermou a falafelem, dýmajících kavárniček, obchůdků, nákupních galerií i kopců ponožek prodávaných rovnou z chodníku. Na zdech více či méně povedená graffiti, ale výkřiků typu „Free Palestine!“ je tu méně než v takovém Amsterdamu. Zato jsou všude davy lidí, v nichž převažují mladí a děti – je jich tolik, až se v jakémkoli okamžiku zdá, že zrovna muselo skončit vyučování a všichni školáci právě vyběhli ven.

Kolem kruhového objezdu se záhadnými lvy se bez většího respektu k předpisům proplétají auta, vesměs žluté taxíky vyrobené až v Mladé Boleslavi. Mezi líně kličkujícími proudy jako toreador ležérně uhýbá dopravní policista. Každou chvíli nějaké auto zastaví, aby si s řidičem uprostřed křižovatky potřásl rukou, někdy se nakloní i dovnitř, protože s někým je třeba se i obejmout. Auta za ním čekají a ani moc netroubí. Beztak nemají na okupovaném území kam spěchat.

Sleduji to vše oknem kavárny Stars and Bucks, která zabírá celé druhé patro budovy hned nad náměstím. Původní nápad prý měl imitováním amerického Starbucks ironizovat západní konzumerismus. Časem se ale z jedné kavárny stal úspěšný řetězec s pobočkami v Džanínu či Betlémě a konzum tak zvítězil nad duchem. U stolků vedle posedávají většinou mladí lidé oblečení podle poslední světové módy. Nad hlavami jim zní melodie z hollywoodských hitů, srkají italské espreso, z koutků úst si otírají kečup z obřích hamburgerů a arabskou kulturu tu zachraňuje jen omamně silná vůně vodních dýmek s jablečnou příchutí. Diskutují, smějí se, drží se pod stolem za ruce a mám dojem, že zvážní jen na okamžik, když pohledem letmo zabloudí na obří židli na náměstí pod nimi. Nepřehlédnutelná připomínka marnosti jejich životů.

Začínám dávat za pravdu těm zdejším obyvatelům, kteří rezignovaně tvrdí, že je opravdu nejlepší jen sedět v kavárně a zabíjet čas, protože ve městě není nic zajímavého a hlavně smysluplného. Prostě nuda v Rámaláhu, vesnici, která se shodou náhod stala nejprve „metropolí“ plnou nadějí a posléze se přerodila v živý skanzen globální realpolitiky.


OSN PALESTINU UZNALA, ALE…

Na den přesně po 65 letech, která uplynula od chvíle, kdy OSN přijala – dosud nenaplněný – plán na rozdělení mandátního území Palestiny na Izrael a Palestinu, 29. listopadu 2012 Valné shromáždění OSN povýšilo status Palestiny na nečlenský pozorovatelský stát. Pro hlasovalo 138 zemí, 41 se jich zdrželo a pouhých devět bylo proti. Vedle Izraele a USA tento krok odmítly Kanada, Marshallovy ostrovy, Mikronésie, Nauru, Palau, Panama a s nimi i Česká republika jako jediný člen EU.

Hlasování ve Valném shromáždění Palestině sice nezajišťuje plnou státnost, staví ji ale z mezinárodního hlediska na úroveň Vatikánu a umožňuje jí přístup k orgánům OSN, jakým je například Mezinárodní soudní dvůr (ICC). Dosud Palestina coby „nestát“ nemohla být členem ICC a soud proto zamítal všechna palestinská podání proti Izraeli. S povýšením statutu se tato situace mění, v praxi je to ale změna spíš optická. Jurisdikce ICC nemá zpětnou platnost, a tak údajné zločiny spáchané před přistoupením Palestiny k ICC nemohou být předmětem vyšetřování. Za druhé, ICC může vyšetřovat jedině zločiny spáchané na svrchovaném palestinském území, nicméně o tom, kde takové území začíná a kde končí nebo zda vůbec existuje, se jistě budou vést vleklé právní spory. Navíc ICC může vyšetřovat jen kauzy, které nejsou dostatečně vyšetřovány danou zemí, tedy v konkrétním případě jen za situace, kdy by sám Izrael odmítl nějakou kauzu prošetřit sám. A co víc, je na prokurátorovi ICC, aby posoudil, zda ten či onen zločin je dostatečně zásadním porušením mezinárodního práva, aby byl hoden vyšetřování.

Mnozí Palestinci hlasování v OSN sice přivítali, zároveň ale pochybují, zda tento krok může přimět svět, aby s 45 let trvající izraelskou okupací něco udělal. Jak podotkl The Economist: „Dvacet let mezinárodních ceremonií, trávníky před Bílým domem počínaje a řečnickými pultíky v OSN konče, umožnilo Izraeli pevněji se zakopat v Západním břehu Jordánu, neboť palestinské území dnes okupuje třikrát víc židovských osadníků, než tomu bylo v roce 1993, kdy započal takzvaný mírový proces z Osla.“


PALESTINA

V roce 1948 OSN rozhodla, že palestinsko-izraelský problém bude vyřešen vznikem dvou států, přičemž Palestina měla vzniknout na zhruba 44 procentech celkového území, zatímco Izraeli připadlo 56 procent. Nezávislý Izrael však byl vyhlášen na 77 procentech území, zatímco Palestincům zbylo 23 procent, pro než se vžilo označení Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy. Obě tato území jsou okupována od preventivní války proti arabským zemím v roce 1967. Palestinská reprezentace následně i tuto plochu přijala jako kompromisní východisko pro jednání o své nezávislosti. Pokračující výstavba židovských osad plochu aktuálně snížila a na nové mapě, s níž Izrael přistoupil k poslední fázi „mírových“ rozhovorů, už Palestinci mají jen 11 procent původního území, navíc oddělených od sebe, čímž možnost vzniku dvou států de facto zanikla.

Rámaláh je správním střediskem Západního břehu Jordánu, který je rozdělen na tři zóny, přičemž palestinská samospráva z Rámaláhu ovládá tzv. Zónu A, jež tvoří 18 procent okupovaných území. Zbytek je pod přímou bezpečnostní správou Izraele.

Podle sčítání z letošního června na okupovaném Západním břehu Jordánu žilo více než 2,6 milionu lidí, z čehož palestinští Arabové tvoří asi 80 procent a židovských osadníků je 600 tisíc. Izrael na tomto území v průběhu času zavedl až 600 checkpointů, které komplikují či rovnou znemožňují Palestincům volný pohyb, židovským občanům Izraele je vstup na palestinská území zakázán pod hrozbou vysoké pokuty.

Rezoluce Valného shromáždění OSN z roku 2004 potvrdila, že Palestinci mají právo získat nad svým územím svrchovanost. Izrael však v okupaci pokračuje, přičemž kolem Západního břehu staví „bezpečnostní zed“ a zabírá palestinskou půdu pro nové židovské osady, obojí v rozporu s mezinárodním právem.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články