Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Nový pohled na známé věci

120-1.jpg
„Náhodou zatímco toto píši, vlezla mi na klín kočka a přede z plna hrdla. Tedy přiznám se, ačkoli mi to zvíře vlastně překáží a nemohu se ho zbavit, že bych jaksi nebyl s to je usmrtit kopím ani espadou, pěšky ani a caballo. Pročež nepovažujte mne za krvežíznivce ani surovce, ačkoli jsem se díval na porážku šesti býků a odešel jsem teprve při sedmém, a to ještě ne z důvodů morálních, jako spíš proto, že mne to začalo nudit.“

Těmito slovy líčil Karel Čapek svůj vztah ke koridě neboli býčím zápasům. Jeho popis zápolení člověka a rozzuřeného zvířete, který v jeho Výletu do Španěl následuje, je v české literatuře nepochybně tím nejlepším. Také ostatní Čapkovy cestopisy jsou vynikající a dodnes aktuální, přestože jejich autor ani v pravém slova smyslu cestovatelem nebyl.

Historie českých cestopisů není totiž vždy totožná s dějinami objevování světa. Mnozí významní cestovatelé po sobě žádný nezanechali nebo to bylo jen literárně slabé dílo, které zapadlo. Skvělé cestopisy trvalé hodnoty pak často pocházely z pera spisovatelů, které bychom zase jen stěží mohli označit za cestovatele.

Mezi cestujícími literáty byli Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Josef Václav Sládek, Servác Heller, Vilém Mrštík, Svatopluk Čech a četní další. Neprávem zůstává zapomenuto cestopisné dílo prozaika a dramatika Josefa Štolby (1846–1930), jehož cestopisné črty svého času soutěžily s Nerudovými fejetony. Na špici této pyramidy stojí spisovatel, dramatik a novinář Karel Čapek (1890–1938), jehož cestopisy věnované několika evropským zemím jsou stále čtenářsky velmi přitažlivé, ač byly napsány již před devíti či osmi desetiletími.

Obrázek Oxfordu. Čapek tu obdivoval studentský život.

Čapek byl výlučně evropským poutníkem; jak naznačuje ve svých Anglických listech, objevování evropských států mu připadalo dobrodružnější a zajímavější než kupříkladu cestování po orientální Číně. Karel Čapek studoval v Berlíně a pobýval i v Paříži. Na svou první „cestovatelskou“ cestu se vydal do Itálie v roce 1923 a ještě téhož roku vydal Italské listy. Projel zemí od severu k jihu až na Sicílii a zase zpátky. Už tehdy potvrdil, že má bystrý pozorovací talent a že jeho úhel pohledu je velmi osobitý.

Anglické listy

V květnu 1924 Karel Čapek odcestoval do Londýna na kongres PEN klubu a při té příležitosti procestoval celou zemi od jižní Anglie přes Wales až po Skotsko. Během jeho dvouměsíčního pobytu hrál významnou roli prof. dr. Otakar Vočadlo (1895–1974), který v letech 1922–1928 působil jako docent bohemistiky v Ústavu slovanských studií při londýnské univerzitě.

Vočadlo, který pomáhal prosazovat anglické překlady Čapkových knih a dramat v anglosaském prostředí, byl v kontaktu s předními anglickými spisovateli, s nimiž Čapkovi zprostředkoval setkání. Byl mezi nimi Herbert George Wells, George Bernard Shaw, John Galsworthy, Gilbert Keith Chesterton a další. Čapek část pobytu strávil v domě v Surbitonu, kde Vočadlo bydlel. Spolu s ním Čapek podnikl třítýdenní cestu po Velké Británii, jen v Irsku nebyl, neboť mu to Vočadlo rozmluvil. Čapek si kladl za podmínku, že mladý profesor pojede s ním, i když se už anglicky docela dobře dohovořil. To se ovšem z Anglických listů nedozvíme.

Mnohé nám však prozradí svědectví Otakara Vočadla, který si mimo jiné všiml, že každodenní psaní je pro Čapka potřebou. Každý večer Čapek své dojmy zpracoval v cestopisném eseji, který obratem zasílal Lidovým novinám. „Nemohl-li se dostat k napsání své denní dávky,“ uvádí Vočadlo, „byl neklidný a nesvůj. Vzpomínám, jak jednou v odlehlém koutě kdesi u skotských jezer nebylo večer v pokoji osvětlení. Byl nešťasten, ale svíčka, kterou jsem sehnal, mu vrátila dobrou náladu. Zdálo se, že píše nesmírně rychle.

Laponci se podle Čapka živí hlavně tím, že běhají po Narviku či Tromso v malebných krojích

Odešel do svého pokoje a za hodinku se vrátil s definitivně upraveným rukopisem. Ale ve skutečnosti svěřoval papíru produkt už hotový, pečlivě promyšlený.“ Čapek dokázal vystihnout, co je na Anglii podstatné, podat esenci této země, její krajiny, a především jejích obyvatel. Dovedl však využít, snad ještě více než v jiných cestopisech, svůj dar fejetonistického humoru: „Nakonec vyzradím hrozné věci; například anglická neděle je strašlivá. Lidé říkají, že neděle je proto, aby se mohlo jet do přírody, není to pravda; lidé jedou do přírody, aby se v divoké panice zachránili před anglickou nedělí. V sobotu přepadne každého Brita temný pud někam uprchnout, tak jako zvěř v temném pudu prchá před blížícím se zemětřesením.

Kdo nemohl uniknout, uchýlí se aspoň do kostela, aby v modlitbách a zpěvu přečkal den hrůzy. Den, kdy se nevaří, nejezdí, nekouká a nemyslí. Nevím, pro jaké nevýslovné viny odsoudil Hospodin Anglii k týdennímu trestu neděle.“ Anglické listy však nejsou jen vtipnými causeriemi spisovatele pozorujícího krajinu z okna rychlíku. Vzhledem ke svým osobním kontaktům s britskými intelektuály se dostal i do společnosti a slovy zde načrtl portréty některých z nich, jež doplnil i svými kresbami. Anglické listy nezajímaly jen Čechy, ale také Angličany, kteří si je přeložili záhy po jejich českém vydání. Nejprve vycházely v deníku Manchester Guardian a pak knižně v četných vydáních a staly se ve Velké Británii vedle Zahradníkova roku nejoblíbenější Čapkovou knihou.

,#####Korida i polární záře

Na další cestu se Karel Čapek vydal až v roce 1930, tentokrát na Pyrenejský poloostrov, a vytěžil z ní knihu Výlet do Španěl (1930), v níž vyjádřil především svůj obdiv ke starobylé španělské kultuře. V roce 1932 to byl opět kongres PEN klubu, jenž přivedl Čapka pro změnu do Nizozemska, které vylíčil svým obvyklým fejetonistickým způsobem. Všímal si také toho, co ho na Holanďanech jako Čecha zaujalo – postavení malého národa v Evropě. Výsledkem této cesty byly Obrázky z Holandska (1932).

Ljusdal ve Švédsku

Poslední cesta Karla Čapka vedla v roce 1936 do Skandinávie. Čapek ji absolvoval s manželkou Olgou Scheinpflugovou a jejím bratrem Karlem. Projeli Dánskem, procestovali jižní Švédsko, ze Stockholmu přejeli vlakem do norského Osla a pak do Bergenu, kde nasedli na loď Hökon Adalstein, která je dopravila přes Trondheim a Lofoty až k Severnímu mysu.

Z Narviku cestovali železnicí přes celé Švédsko od severu k jihu, od Laponska až po Skone. I zde se mu na papír draly myšlenky reflektující aktuální politický vývoj. V roce 1936 už bylo „hnědé“ nebezpečí nacistického Německa zcela aktuální. Při plavbě kolem ponurého Severního mysu v Norsku Čapka napadlo, že náš kontinent může působit na první pohled dosti tristně: „Kdyby se k ní člověk blížil od severu, řekl by asi: Propána, co je tohle za smutný a velký ostrov? -Inu, je to taková divná země, Evropa jí říkají; mohl by to být ráj na zemi, ale čert ví, nějak to nechce jít; proto je tu ta varovná černá skalní tabule.“ Čapek byl velmi dobrý fotograf amatér, přesto své cestopisné texty ilustroval raději vlastními originálními a často i vtipnými kresbami. Žánrově jsou jeho knihy vlastně soubory cestopisných fejetonů, jež se vyznačují smyslem pro detail. Autor věděl, že nemá smysl texty zatěžovat různými faktografickými údaji. Jeho cestopisy jsou pohledem na známé věci z dosud neznámého úhlu.

Deníček Eduarda Basse

Do světa cestopisné literatury zavítal také Čapkův redakční kolega a od roku 1935 dokonce šéfredaktor Lidových novin Eduard Bass (1888–1946). V roce 1930 (stejně jako Čapkův Výlet do Španěl) vychází Bassova knížka Holandský deníček. Ocitá se na pultech tedy dříve než Čapkovy Obrázky z Holandska (1932). Je to poměrně rozsáhlá kniha, jež vznikla na základě dojmů ze zájezdu českých novinářů na olympijské hry v roce 1928.

 Karel Čapek a Otakar Vočadlo

Nizozemští hostitelé pro zahraniční hosty uspořádali po své zemi okružní cestu, kterou Bass formou deníkových zápisků vylíčil. Je to kniha napsaná zkušeným žurnalistou, jenž ví, co čtenář ocení: tedy novinářskou všehochuť od návštěvy továrny Philips přes tulipány, sýry a větrné mlýny až po jednotlivá historická města. O Arnhemu Bass nadšeně napsal: „Nejlíbeznější koutek světa se nám tu otevřel a zdá se, že i v myslích Holanďanů žije Arnhem jako představa ráje, takže ani uprostřed velkolepé přírody Javy, Sumatry a Bornea nemohou na něj zapomenout. Arnhem: to je arci rozkošné a bohaté městečko, neobyčejně příjemné čistotou a prostorností ulic…“ V roce 1944 tento klenot nacistické jednotky během bojů s britskými výsadkáři doslova srovnaly se zemí.

Eduard Bass je jistě právem považován za velkého českého spisovatele meziválečného období, avšak ve srovnání s redakčním kolegou Čapkem zaujal na pomyslném žebříčku spisovatelůces­topisců nižší příčku. Dokládá nám to i rok vydání jeho Holandského deníčku: poprvé a naposledy v roce 1930. Poslední z mnoha vydání Čapkových Anglických listů však pochází z roku 2009. Cestopisec K. Čapek zkrátka neměl ve své literární generaci vážnou konkurenci.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články