Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Nová naděje pro supy

20-21.jpg
Autor článku: Martin Kolář, Úterý, 17. března 2015
Autor fotografií: Martin Kolář
Na přelomu tisíciletí se populace himálajských supů smrskla téměř na nulu. Teď se lidé snaží odčinit, co způsobili, a nejdůležitějším himálajským mrchožroutům tak svítá nová naděje – v podobě „restaurací“ určených speciálně pro ně.

Takzvaný „nebeský pohřeb“ praktikovaný například Tibeťany je podívaná jen pro velmi otrlé jedince. Nicméně při troše štěstí (a snahy) se návštěvník Nepálu může zúčastnit – naštěstí jen jako pozorovatel, a ne jako hlavní chod – supí hostiny, na které se ovšem podává hovězí. Jak se to člověku podaří? Paradoxně tuto zajímavou podívanou pro lidi umožnila katastrofa, která supy postihla.

Zrádný lék

Během posledních zhruba dvaceti let se supí populace v Nepálu dostala téměř na hranici vyhynutí – počet jedinců klesl až o 99,9 procenta. Na vině je diklofenak – látka běžně používaná v humánní medicíně jako lék proti bolesti, zánětu a horečce; pravděpodobně jste se s diklofenakem taky někdy setkali, je oblíbenou součástí různých mazání na bolavé klouby a namožené svaly.

Tato látka se začala začátkem 90. let používat v Indii a Nepálu i v lékařství veterinárním k léčení různých zánětlivých onemocnění u krav. Zatímco pro krávy a člověka je diklofenak lék, pro supy je smrtelně jedovatý – snadno se jím otráví při požírání kontaminovaných zdechlin dobytka, které v Nepálu tvoří hlavní součást jejich potravy.

Svéráz nepálského zemědělství

Chov dobytka v Nepálu (a samozřejmě i v Indii) čelí komplikacím, které naši evropští zemědělci neznají. Dominantním náboženstvím v Nepálu je hinduismus; pro hinduisty je kráva posvátné zvíře, jehož zabití je zločin, který se trestá vězením. Skot se tedy v Nepálu chová pouze na mléko, nikoli na maso. (Až si budete chtít dát v restauraci hovězí, dostanete vodního buvola.) Staré krávy, které už nedávají mléko, představují pro vesničany přítěž. Musejí je dál krmit a pečovat o ně, dokud krávy nezhynou přirozenou smrtí, i když už z nich není žádný užitek; není možné krávu jen tak prodat rasovi.

Tohoto využívá právě síť „supích restaurací“ zvaná Džatáju (Jatayu). Smyslem supích restaurantů je především šířit osvětu mezi vesničany, aby místo toxického diklofenaku používali například stejně účinný, ale nejedovatý meloxikam, a obstarávat potravu pro supy. Organizace vykupuje staré krávy z prověřených chovů, kde se nepoužíval diklofenak. Z obchodu profitují všichni – vesničané jsou zbaveni ekonomického břemene, o krávy je postaráno až do jejich smrti sešlostí věkem a supi dostanou k jídlu bezpečné maso. Podotýkám, že „smrt sešlostí věkem“ není jen báchorka na uklidnění útlocitných turistů (ostatně jakožto na masožravce by to na mě neudělalo velký dojem), opakovaně jsem byl ujištěn o tom, že zabít krávu je v Nepálu prostě nemyslitelné.

Restaurace pro supy

Supích restaurací je v současnosti v Nepálu šest. Poprvé jsem se s informací o supí jídelně setkal v národním parku Čitván, kde na ni a na riziko používání diklofenaku upozorňuje velká, avšak omšelá a špatně čitelná cedule. Než se vypravíte na výlet, je nutné si ověřit, jestli je zrovna k dispozici nějaká mrtvá kráva – jinak budete ochuzeni o tu nejzajímavější atrakci. Právě absence vhodné mršiny způsobila, že v Čitvánu jsem ještě návštěvu supí jídelny musel oželet. Další z „poboček“ leží ve vesnici Gháčak, několik kilometrů od Pókhary, horského letoviska oblíbeného mezi turisty, kteří vyrážejí na treky kolem Annapurny. Tentokrát mám větší štěstí – jedna kráva právě dokončila svou pozemskou pouť v této inkarnaci, takže můžeme jet.

Taxikář mě vyzvedává v hotelu časně po rozednění, supi žerou brzo – domnívám se, že to není z ohledu na jejich biorytmy, ale protože je praktičtější pořádat hrátky s mršinami dřív, než udeří polední vedra. Cesta je ovšem dosti strastiplná a nemám na mysli zrovna kvalitu silnic (ta je v Nepálu standardně špatná). I když každý nepálský taxikář zná všechno, všude byl aspoň dvakrát a odveze vás, kamkoli si řeknete, ztrácíme se už kus za městem a pak ještě několikrát. Zdá se, že ani nikdo z místních lidí přesně neví, kde je vlastně Gháčak, natož pak nějaký supí krmelec.

Nakonec – naklepaný jako řízek a se značným zpožděním oproti plánu – vystupuji z auta. Ve vsi mě vítá pan Pokharel, který má místní supí jídelnu na starost. Uklidňuje mě, že jsem nic nezmeškal. „Supi ještě nezačali žrát, čekáme jen na vás,“ ujišťuje mě, což mi ovšem zní poněkud zlověstně. Chvíli jdeme pěšky, kolem lanového mostu a pak mělkým kaňonem řeky Seti, na místo, které je už od pohledu mezi supy oblíbené – už z dálky jich tam vidím několik desítek posedávat i poletovat. Než dojdeme k samotné pozorovatelně, procházíme kolem dřevěného přístřešku, ve kterém je obrovská hromada kravských kostí (trochu mě uklidnilo, že jsem tam nezaznamenal žádné lidské, nicméně stejně si dávám pozor, aby pokud možno nikdo nestál za mnou).

„Cow-keeper“ stahuje kůži z kravského těla, až pak může začít žranice.

Rychlá hostina

O krávy živé i mrtvé se stará takzvaný „cow-keeper“ – v češtině nejpřiléhavější termín bude asi „ras“. Živé krávy krmí a ty mrtvé pak sváží na místo supí jídelny a připravuje je supům. Na začátek je totiž nutné stáhnout z poloviny kravského těla kůži, aby mohlo co nejvíc ptáků k masu a aby se snadno nažrali. Během této procedury, která trvá pár minut, sedí disciplinovaně několik supů na dosah mršiny a rasa upřeně pozorují, další se drží v bezpečnější vzdálenosti. Teprve až když skončí stahování kůže, může začít žranice.

Když ras odejde, je během pár vteřin mršina obsypaná asi dvaceti hemžícími se supími těly, takže vlastně ani není vidět, co se děje vespod. Opodál celkem trpělivě vyčkává dalších možná dvacet ptáků, kteří okamžitě nahradí ty, kteří se už cítí dostatečně nasyceni; k potyčkám dochází vzácně, jenom když si dva ptáci udělají zálusk na stejný kus masa, a jsou spíše symbolické. Likvidace většiny masa zabere supům asi tak půl hodiny – potom už zbývá jenom maso podřadné kvality, na kterém paběrkují ti nejvytrvalejší nebo nejhladovější jedinci. Až úplně na konec se ke zbytkům dostanou i vrány.

Podívaná poskytuje vhodnou příležitost pro rozjímání o smrti a koloběhu života – na začátku je kráva, na konci jenom kosti, kůže a hlava, se kterou si supi neumějí poradit. Mimochodem rychlá transformace mrtvé hmoty do jiných forem má v hinduismu i buddhismu značný mystický význam – proto jsou nebeský pohřeb a kremace tak oblíbené. Pozvolné tlení v zemi z hlediska východních náboženství celý proces jen nemístně prodlužuje.

Celkem jsem na mrchovišti napočítal asi padesát jedinců čtyř různých druhů (především sup himálajský, Gyps himalayensis, potom několik supů tenkozobých, G. tenuirostris, bengálských, G. bengalensis, a jeden sup holohlavý, Sarcogyps calvus), ale pan Pokharel mě ujišťuje, že svým cvičenějším okem dnes zaregistroval celkem sedm z osmi druhů žijících v Nepálu. Jediný, který se dnes nedostavil, je orlosup bradatý.

Problém s PR

Vzhledem k tomu, že nepálská supí populace se postupně zotavuje, má síť restaurací Džatáju nepochybně úspěch. Ovšem nutno říci, že úspěch má hlavně u supů, nikoli u turistů – věta z informačního letáčku „Džatáju restaurant je pro supy, ne pro lidi“ tak dostává poněkud jiný rozměr, než asi autoři původně zamýšleli. Pokud budete chtít podniknout podobnou cestu jako já, budete muset vyvinout trochu úsilí a obrnit se trpělivostí.

V samotné Pókhaře je jen minimální povědomí o existenci něčeho takového – když jsem se ptal recepčního v hotelu na supí restauraci, tak mi odpověděl: „Ano, jasně, je tu nějaká restaurace, kde si můžeš dát jídlo a koukat přitom na ptáky.“ Nakonec jsme se nějak domluvili, nicméně místní cestovní kanceláře výlet za supy nenabízejí a výkon mého taxikáře byl dost rozpačitý. Místní buňka supí restaurace sice šíří osvětu mezi vesničany a nakupuje od nich nekontaminované krávy, ale už nějak nezbývají prostředky na to, aby vzbudila větší zájem u turistů. Tím pádem asi nijak nepřekvapí, že supí žranici jsem toho dne sledoval jako jediný.

Sup himálajský (Gyps himalayensis) je nejpočetnějším strávníkem v Gháčaku.

Koloběh života (a smrti)

V Nepálu a Indii supí populace vystavená diklofenaku téměř vyhynula. Naproti tomu v Pyrenejích je supů dost, kvůli regulacím Evropské unie se jim ale nedostává potravy. V Evropě je totiž z hygienických důvodů (kvůli nemoci šílených krav) zakázáno nechávat ležet dobytčí mršiny na pastvinách, a tím supi přicházejí o základní složku svého jídelníčku. Ptáci proto napadají i živá zvířata. V roce 2013 dokonce došlo k tomu, že sežrali nebohou francouzskou turistku, která se zřítila ze skály. Místo toho, aby bylo dovoleno nechávat mrtvý dobytek na pastvinách, kde ho supi velmi hygienicky uklidí během chvilky, uvažuje se o redukci pyrenejské supí populace. K tomuto účelu má být údajně použit právě diklofenak…


CO JE NEBESKÝ POHŘEB?

V místech, jako je například Tibetská náhorní plošina, kde je obtížné sehnat dostatek dřeva na kremaci i vykopat hrob v kamenité půdě, je „nebeský pohřeb“ velmi praktický způsob likvidace lidských ostatků. Tělo nebožtíka je ponecháno volně přístupné mrchožravým ptákům – zejména supům, někdy je dokonce k usnadnění celého procesu naporcováno. Zbylé kosti jsou na závěr rozdrceny a smíchány s moukou, čajem a jačím máslem a vzniklá směs je předhozena menším mrchožroutům.

Nám Evropanům může tento zvyk připadat nechutný nebo neuctivý k zemřelému. Z buddhistického hlediska však mrtvé tělo není nic než kus neživé hmoty, který nevyžaduje žádné pietní zacházení. Navíc poskytnutí potravy ptákům je výrazem jedné z hlavních buddhistických ctností – soucitu se všemi živými bytostmi.

Kromě Tibeťanů praktikují nebeské pohřby například zoroastriáni v Íránu a Indii, kteří odkládají mrtvá těla na vrcholy takzvaných „věží ticha“ – staveb speciálně postavených k tomuto účelu.


PROČ ZROVNA DŽATÁJU?

Džatáju – polobůh s orlím tělem – je jedním ze zástupců poněkud nepřehledného hinduistického pantheonu. Hraje důležitou roli v Rámájaně – hrdinském eposu o Rámovi (jedna z inkarnací boha Višnua) a jeho boji s králem démonů Rávanou. Zde Džatáju zahyne mučednickou smrtí, když se snaží zachránit Rámovu krásnou manželku Sítu ze spárů zlotřilého Rávany.


OČIMA AUTORA

Martin Kolář, cestovatel, fotograf, lékař

Nepál je jedna z nejchudších zemí světa, přesto je zde ochraně přírody věnována velká pozornost. Například z národního parku Čitván byli před časem vystěhováni lidé i veškeré zázemí pro turisty, aby měla divoká zvířata – zejména nosorožci a tygři – dostatek klidu a prostoru k životu. Jakkoli můžeme tento krok považovat za kontroverzní, efekt se dostavil – populace nosorožců v Čitvánu se postupně zotavuje. Naproti tomu u nás je příroda spíše na okraji zájmu státních orgánů a ochrana životního prostředí je málem vulgarismus. Shodou okolností jsem v Čitvánu pobýval právě v době, kdy začaly probíhat diskuse o budoucnosti NP Šumava a kdy náš prezident v tisku prohlásil, že ohrožení ptáci datlík tříprstý a tetřev hlušec nemají být považováni za nejdůležitější obyvatele Šumavy. Nevím jak u nás, ale v Nepálu by s ním nesouhlasili.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články