Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Nomádi pod Araratem

64-1.jpg
Autor článku: Martina Šálka, Pátek, 26. listopadu 2010
Autor fotografií: Martina Šálka
Jedno kurdské přísloví praví, že jediným přítelem Kurdů jsou hory, které je obklopují. Mahmet, mohutný, ve tváři větrem ošlehaný pastýř, přihnal sem na rozlehlé pláně pod Araratem jako každý rok huňaté ovce a postavil plátěný stan, který se na několik měsíců stane jeho domovem. Spolu s ním sem přišlo také několik dalších rodin. Těsně po svítání vyhánějí každý den své ovce do horských průsmyků i říčních koryt, jako to odedávna dělali jeho předkové, a pozdě večer se opět vracejí zpět. Život zde jen zdánlivě připomíná idylickou a poklidnou pohádku.

„Vlci dnes v noci zakousli osm ovcí,“ smutně oznamuje Mahmet a ukazuje na krví zalitá těla. Hustá mlha rychle pokrývá celé údolí. Začíná pršet. Je čas vyhnat ovce na pastvu. Zanedlouho přichází Payan s ovcí, kterou do nohy uštkl had. Po chvíli je vidět, že svou bitvu prohrává. Maso už bohužel nebude možné použít a poslouží tak jako potrava pro hladové šakaly, lišky a nad hlavami kroužící supy. Ženy alespoň strhávají vlnu a pak se rozcházejí do svých stanů zpracovat mléko a připravit jednoduchý pokrm. S nastávajícím soumrakem se sytě zeleným údolím loudavě vracejí bečící stáda, od kterých jsou v osadě oddělena jehňata, jež jsou s plným vypětím všech členů rodin zahnána do kamenných ohrad.

Když se podojí zvířata, rodina se setkává u společného pokrmu. Muži živě vyprávějí příhody z dnešního dne, ale i staré příběhy. „Maniš“ – zaklínací slovíčko pro jednoho z pastýřů, který po jeho vyřčení nekontrolovaně prská, což uvádí osazenstvo v hurónský smích, se prolíná celým večerem a nechává zapomenout na události dnešního rána. Ze všech lidí zde srší obrovská radost, vitalita, nezdolnost a hrdost. Hrdost na kurdský původ. Horskou ozvěnou se ozývají oslavné výstřely…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Fotoreportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články