Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Noční dobrodružství s vládcem mrtvých

58-001.jpg
Richard Jaronžk, Pátek, 2. února 2007
Toulám se Afrikou křížem krážem s těžkým kovovým přístrojem připoutaným k tělu. Fotoaparát mám na svých cestách častěji než telefon, peníze, tričko či sandály. Dělám všechno pro to, abych pořídil zajímavý snímek, a tak na svých cestách zažívám mnoho dobrodružství a napětí. Nedokážu už bez tohoto druhu vzrušení cestovat, a pokud mi jej sama příroda „nepřihraje“, pomůžu jí.

Jedeme uspávací čtyřicetikilo­metrovou rychlostí divokou krajinou po prašné a kostrbaté cestě. Občas se snažíme zaostřit na jakési zvíře na obzoru a pak se dohadujeme, zda je to zebra či pakůň. Hledáme v buši zvířata na „dostřel“ našich teleobjektivů.

„Zacouvej opatrně zpátky. U cesty byli dva šakali!“ zaječím radostně a prstem ukazuji daleko za sebe. Najít divokého šakala se málokdy podaří. Tito divocí psi s liščíma ušima a dlouhým úzkým čumákem jsou pro fotografa velkou vzácností. Dnes je mnohem jednodušší najít lva než méně nebezpečného šakala. Důvodů je několik. Jejich počet se do dnešní doby hodně snížil a navíc jsou velmi plaší. Tito lovci patří mezi opatrné predátory, a pokud zrovna netrhají maso z nějakého úlovku, nemáte přes den šanci je objevit.

Když už nám tedy začala nudou a únavou z poskakování džípu padat hlava na prsa, probrali nás z letargie dva šakali spící kousek od cesty. Připravil jsem si objektiv, pravou ruku vystrčil z okna a čekal, až se mi v hledáčku objeví šakalí tělíčka. Spali ve svěží zelené trávě kousek od naší prašné cesty. V duchu jsem se modlil, aby takhle vydrželi. Šakala jsem viděl párkrát za život a nikdy jsem ho nevyfotografoval, natož na vzdálenost dvou metrů. Modlil jsem se usilovně, ale asi to bylo málo. Motor škytl a ztichl. Krajinou byl slyšet jen tlukot křídel nějakého letícího ptáka a vrzání pneumatik po drobných kamíncích. Jakmile jsem se dostal k šakalům moc blízko, vyskočili, jako když do nich střelí, a ve vteřině byli ode mě vzdáleni dvacet metrů. Zastavili se a chvíli nás pozorovali. Udělal jsem jeden snímek, ale bylo to už k ničemu. Už byli moc daleko.

Tajemný lovec přichází

Přehrabuji se v ledničce a chystám se péct k večeři maso. Sotva jsme stačili roztáhnout stany ukotvené na střeše auta, začalo se stmívat. Náhle se buš jako na povel rozezněla. Bzučení, vrzání, mručení, pískání, švitoření s občasným skřekem nabíralo na obrátkách a čím víc se tajemná noc prohlubovala, tím se zvuky stupňovaly a nabíraly na intenzitě. Sluch si uvykne a pozornost zbystří jen občas nový a neočekávaný zvuk. To když spícího ptáka překvapí dravec, a ukončí tak jeho noční rozjímání. Nebo když se ozve šelestění trávy. Možná se divoká kočka hnala za myškou a snažila se zpestřit si večeři. Praskání větviček a tleskání křídel v koruně akácie nad námi prozrazuje vyplašenou sovu, která už déle nemohla poslouchat naše „odborné diskuse“ na téma zvuky buše.

Vůně pečených kotlet byla čím dál tím pronikavější. Nemohli jsme se dočkat prvního pořádného jídla za den a nedočkavě jsme kontrolovali brambory a zeleninu v alobalu. Aroma pečínky však přilákalo dalšího zájemce. Dvacet metrů od našeho tábora se ve světle rudých plamenů mihl stín. Za ním druhý. Naše čelovky zamířily tím směrem, ale marně.

Než jsme stačili probrat, o jakého lovce jde, objevil se sám. Tam, kde končila světlá záře ohně, stál šakal. S napnutým krkem větřil a s čumákem vysoko zdviženým hledal zdroj libé vůně. Rychle jsme se snažili udělat fotky. Šakal ale jako by se nám vysmíval. Sotva jsem na něj stačil zaostřit, poskočil jiným směrem. Vůně pečeného masa však byla silnější než pudy divokého zvířete a přirozený strach z člověka. Lovec se přikrčil a s čenichem opřeným o zem hledal stopu. Jeho přední nohy se postupně sunuly blíž. Občas uskočil, ale hned se vrátil ke své stopě. Klečel jsem a ani nedutal. Trpělivě jsem čekal, kam až šakal dojde -zda se odváží těsného kontaktu a přiblíží se na pár metrů. První výboje blesků ho na chvíli vyplašily, ale hlad byl mocnější rádce. V houští se ozvalo kviknutí a objevil se druhý. Po vzoru svého odvážnějšího partnera se začal plížit. Hřbety zvířat byly vysoko prohnuté, rezavý pás táhnoucí se od krku až po špičku ocasu se jim naježil jako bodliny leguána. Oba šakali se zastavili v přikrčené poloze a očima těkali na všechny strany. Vedle sluchu a čichu je u těchto psů důležitým smyslem zrak. Dokážou jím perfektně vyhodnotit situaci.

„To bude páreček,“ přemýšlím v pokleku nad plížícími se lovci. „Tvoří silné a věrné páry po celý život. Loví spolu, štvou zvěř, hrabou společně nory pro mladé a poctivě se dělí o potravu. Někde jsem četl, že dokážou zabít i nosorožce,“ dodávám.

„Takové sotva desetikilové zvířátko?“ kroutí nevěřícně hlavou užaslý kolega.

„Nebojí se usmrtit zraněné či staré umírající zvíře mnohem větších rozměrů, než je on sám,“ vzpomínám na jakýsi novinový článek. „Ten větší bude samec,“ kývnu hlavou, „je zbarvený přesně podle svého jména – šakal čabrakový. Čabraka je slovo zřejmě z turečtiny a je to ovčí kůže používaná jako sedlo. Vidíš? To světle hnědé břicho s tmavým, popelavě šedým hřbetem je pro něj typické.“

Zkoušky dospělosti

Maso jsem mírně připekl. Plazil jsem se za šakaly a úplně na ně zapomněl. Dalo se kousat a spálená černá kůrka občas zakřupala v zubech. S nechutí v ústech se zrodil ďábelský plán. Když už maso není dobré pro mě, bude dobré pro šakala. Dřepl jsem si v dostatečné vzdálenosti od ohně, aby zvířata neplašily plameny. Natáhl jsem ruku s kouskem masa v konečcích prstů. Mastná dlaň a vůně pečeného masa lákala malého predátora, na něhož byl úžasný pohled. Větší odvahu dostal samec. Přední běhy měl natažené co nejvíce dopředu a zadní pevně zapřené do kamenitého písku. Celé tělo se jako pružina pomalu natahovalo k ruce. Jeho poloha mu ale umožňovala se v případě ohrožení kdykoli odrazit a prudce uskočit. Vzdálenost od mých prstů se zkracovala a dlouhý úzký čumák připomínající naši lišku už větřil deset centimetrů od ruky. Vždy, když jsem se pohnul a snažil se přisunout se blíž, sebou šakal trhl a ustoupil. Vše se muselo opakovat, aby lovec opět získal jistotu. Už to vypadalo, že skočí a pohybem hlavy mi vytrhne maso z ruky, ale nestalo se. V dálce zaštěkal další šakal a ten „můj“ ustoupil. Štěkot zazněl znovu.

„Když štěká šakal, tak zvěstuje smrt,“ vysvětluji Vaškovi, který trpělivě čeká s fotoaparátem. „Ve starých afrických bajkách se o něm vypráví jako o inteligentním, až vychytralém zvířeti, které vystupuje jako soudce jiných zvířat. A jeho štěkot prý přinášel smrt,“ dodávám.

Naše povídání přerušil další jedinec. Samici jsem neviděl, ale její partner, kterého bylo slyšet před chvílí, přiběhl okamžitě až k mé ruce. Pak se teprve zastavil. Veškerá hodinová snaha s prvním párem byla tatam. Nový lovec byl mnohem odvážnější a agresivnější. Jen se podíval na mladší sokyni a ohnal se po ní. Pak přiběhl k mé ruce a než jsem ji stačil natáhnout co nejvíce k němu, skočil a vytrhl mi maso z prstů.

„Kousnul mě, darebák,“ vztekám se a prohlížím si prsty. Naštěstí kousnutí nebylo až tak silné, a tak mám o to větší chuť zvíře dál pokoušet. V ruce opět svírám kus masa a k odvážnému šakalovi se přidala i nová samička. Najednou jsou kolem nás již čtyři lovci a dá se předpokládat, že jich v okolním houští bude mnohem více. Jen možná sbírají odvahu.

Úspěšný skok

Lehl jsem si tentokrát víc na bok a ruku jsem už tolik nenatahoval. Chtěl jsem ho dostat až před svou hlavu. Strašně mě lákala představa, co šakal udělá. Jeho bojovnost však byla ukázková. Nečekal ani chvíli. Okamžitě se přiblížil na půl metru a tentokrát vedle něj stála i samice. Jejich těla se téměř dotýkala. Oba stáli ve stejné poloze, nohy zapřené ke skoku. Najednou jsem nevěděl, který zaútočí dřív. Stáli půl metru od mé hlavy. Ruku s kouskem masa jsem dal víc od těla a mohutnější šakal se přikrčil. Měl čumák deset centimetrů od mých prstů a já na nich cítil jeho horký dech.

Pak skočil, bílé tesáky vyceněné a pysky ohrnuté přes vlastní mordu. Ležel jsem proti ohni a plápolající plamen jsem na malou chvilku uviděl přes otevřenou tlamu a ostré přední špičáky. Čekal jsem trpělivě na jeho výboj a rukou jsem rychle trhl dozadu. Stačil jsem využít moment jeho překvapení, a tak opět jen cvakl zuby do mých prstů. Maso jsem nepustil. Pálivá bolest mě neodradila, ale šakala jeho neúspěch také ne. Skočil předními tlapami na mou hruď a doširoka otevřel tlamu. Chtěl mě zastrašit. Rukou jsem už neměl kam uhnout, ucítil jsem tlapy na prsou a vytažené drápy snažící se pevně se uchytit na mé holé kůži. Napnul se a nedal mi žádnou šanci se bránit. Chytil mé prsty do tlamy a vytrhl z nich maso. Tentokrát to opravdu zabolelo. Otočil jsem se, ale odvážný pes už stál metr ode mě i se svou družkou a žvýkal svou kořist. „Tak ten se vůbec nebojí,“ odfukuji překvapeně, „chce nás připravit o všechno maso.“ „Když stál na tobě, myslel jsem si, že tě pokouše.“ „No vždyť se mu to taky podařilo,“ prohlížím si prsty, „ale jde do toho s citem. Kdyby chtěl, tak mi ukousne prst jako nic. Teď se dívej…“ Natahuji ruku. Prázdnou, bez masa. Je mastná od pečínky a šakala přirozeně láká. Nevidí do mé dlaně a okamžitě se natáhne. Čichne k mým prstům a cvakne do nich zuby. Opět stejná bolest, která se ale dá snést. Jakmile šakal zjistil, že v ruce nic nemám, ustoupil.

„Vidíš. Kdyby chtěl, bylo by to horší. On mi nechce ublížit. Chce jen to maso,“ vzpomínám na svého téměř padesátikilového psa a naše společné souboje. Když jsem ho rozdráždil, byl jsem pokousaný až do krve, ale nikdy jeho stisk nebyl takový, aby mi skutečně ublížil.

„Podej mi ještě kousek,“ natahuji ruku pro další kus masa. Šakal jen bedlivě střeží můj pohyb a čeká. „Ale prosím tě, ať je dost dlouhý.“ Vrátil jsem se do své polohy „ležícího střelce“, zapřel se o lokty a dal si dlouhý kus masa do úst. Pevně jsem jej držel zuby a očima sledoval pohyby šakala. Jednoho jsem stačil uhlídat, ale páreček se přikrčil k sobě a přiblížil se na dvacet centimetrů. Nevěděl jsem, který vyskočí dřív. Doufal jsem, že to bude opět samec, ale co když se rozhodl, že bude džentlmen a dá čtyřnohé dámě přednost?

I tak výbojnému a odvážnému lovci jsem ale nyní vzal vítr z plachet. Přece jen jsem ho překvapil a on dlouho hledal odvahu k novému útoku. Věděl, že se ho nebojím a že bych mu také mohl ublížit. Tušil, že i já dokážu kousat, a byl velmi nejistý a opatrný. Jeho počínání mě ale udivilo. Už neútočil bleskově, naopak se opatrně přiblížil. Opřel jsem se o ruce, a tak jsem byl vyšší než on. Šakal se přikrčil a pozoroval můj obličej zespodu. Nedíval se na maso, ale mně do očí. Snažil se vyčíst z nich mou reakci. Čumákem se již dotýkal visícího kousku masa, ale stále čekal. Najednou je lehce chytil do vyceněných zubů a trhl. V ústech mi zůstal kousek mastné kůže z pečínky, ale mnohem větší část už byla v tlamě šakala. Ten stál ve dvoumetrové vzdálenosti od mé maličkosti a spokojeně žvýkal.

Šakali, divocí psi s liščíma ušima a dlouhým úzkým čumákem, jsou plaší a ve dne je téměř nespatříte.

Anubis by se divil

Prohlížím si prsty otlačené od šakalích zubů a usmívám se. Mléčná dráha dnes září mnohem jasněji a já si užívám kontakt s přírodou. Patřím mezi lidi, kteří žijí v přesvědčení, že pokud nezraňují přírodu, ona jim to vrátí. Chvíle, jako je krmení divokého šakala, jsou pro mě právě takovou odměnou.

Někteří lidé šakala zatracují a nenávidí, jiní ho obdivují. Staří Egypťané ho uctívali a archeologové dodnes nacházejí mumie šakalů. Těla člověka se šakalí hlavou jsou vyobrazena na sarkofázích, nástěnných malbách, papyrech a neexistuje pověst, příběh či legenda, kde by tento „tvor“ nevystupoval. Pro faraony byl Anubis (bůh se šakalí hlavou) jeden z nejvýznamnějších. Klaněli se mu, protože jeho království bylo největší, nejtajemnější a chladně mystické: Anubis byl totiž pán a vládce mrtvých.

„Dívej, pořád jsou tady,“ ukazuji na stříbrošedé tělo. Jakmile jsem ukázal jejich směrem, noční lovci přiběhli. Vzal jsem okousanou kost ze stolu a omastil jsem si jí prsty a celou dlaň.

„Dívej se, teď mě ani nekousne.“ Natáhnu ruce k čenichu šakala. Nebojácně se přiblíží a lehce mi stiskne prst zuby. Ani to není cítit. Pak mi začne prsty lehce olizovat . Otočím druhou ruku dlaní vzhůru a dotknu se jeho čelisti. Pak ho škrábu na krku. Šakal mi levou ruku olizuje a já ho pravou šimrám.

Můžu si dnes přát ještě něco víc?

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články