Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Nitya Ghotge: Bojujte na svých talířích

a000.jpg
Autor článku: Zuzana Šprinclová, Středa, 27. červnaec 2016
Autor fotografií: Michael Fokt
Lidí na planetě přibývá. Bude v budoucnu pro všechny dost jídla? Otázka, na kterou dnes nikdo neumí s jistotou odpovědět. „Potravin pro všechny je dost, problém je v jejich distribuci,“ říká Nitya Ghotge, indická odbornice na potravinovou udržitelnost.

Začněte na svých talířích, bojujte proti globálnímu obchodu, neplýtvejte, buďte skromní – volají do světa někteří odborníci. Jen v Indii má v roce 2050 podle odhadů žít 1,7 miliardy lidí (jako v dnešní Číně a USA dohromady) a dnes má, navzdory rychlému ekonomickému rozvoji, každé druhé dítě hlad.

Co jste si dneska u nás vybrala k jídlu?

Právě jsem přijela a dala jsem si vietnamské jídlo. Bylo jednoduše dostupné a já měla hlad. Ale chápu vaši otázku: když jsem v Praze, měla bych jíst lokální potraviny, že ano? Pokud bych tu možnost měla, určitě bych to udělala.

Vy jezdíte přednášet a často cestujete po světě. Podle čeho si tedy vybíráte, co a kde budete jíst?

Není vždy jednoduché dostat se k místnímu jídlu, k lokálním potravinám. Pokud to ale jde, je moje volba jasná. Stále ale i v mém případě platí, že fastfoody jsou všude dostupnější. Cestou po méně vyspělých zemích narážím také na problém bezpečnosti potravin. Často se cizinci a turisté zdráhají jíst na takzvaně „nekomerčních“ místech. Prostě nedůvěřují místnímu jídlu. Myslí si, že není bezpečné, není čerstvé, dobře zpracované. To je problém třeba v Africe a také v Indii. I když i tam už dnes jsou místa, kde najdete třeba převážně bio a lokální potraviny. Ale to je jen pro úzkou skupinu lidí, málo se o tom ví.

Indická pobočka řetězce McDonald’s. Indové se ale snaží vrátit ke svým původním potravinám, říká paní Ghotge.

Jak se podle vás daří lokálním produktům v souboji s globálním obchodem?

Obecně se dá říct, že se situace trochu lepší, jen je to velmi, ale velmi pomalý proces. Indie má specifickou kulturu jídla. Ztrácela ji, a teď se k ní pomalu vrací. Indové se začínají navracet ke kvalitnímu, výživnému a původnímu jídlu. V tomto ohledu je Evropa mnohem dál. Dobrým příkladem je Francie nebo Rakousko, kde jsou velmi hrdí na svou kulturu, vína, lokální produkty, které podporují. Také v Česku se o jídle začíná jinak přemýšlet. Nejsem tady poprvé a všimla jsem si, jak jsou v Praze populární farmářské trhy, které se rozšiřují do dalších českých měst. Mladí lidé si vybírají, co budou jíst, zajímá je, odkud jídlo pochází a jakým způsobem bylo vypěstováno. Myslím si, že právě to je správný začátek a šance, jak třeba jednou porazit nelogický globální obchod. Ale k tomu je nezbytná větší podpora místních vlád a informovanost.

Existuje nějaký konkrétní příklad nelogičnosti globálního obchodu na trase Česko–Indie?

Ano, je to mléko. Indie je největším producentem mléka na světě, ale mléko se k nám dováží z Evropy. V Unii totiž nejsou limity na produkci mléka a farmáři produkují nadbytek. Z Česka se dováží do Indie sušený mléčný prášek, přestože naši farmáři mléko prodat nemohou, protože je dražší. To je samozřejmě nesmyslné, ale je to realita. Pravidla obchodu nejsou v zájmu běžného člověka.

I proto se mluví o tom, že změna by měla začít na našich talířích. Sama jste si jídelníček nějak upravila?

Ano, jsem vegetariánka. Bývala jsem už dříve, pak jsem ale maso začala jíst a znovu přestala v okamžiku, kdy jsem měla možnost zjistit, jakým způsobem se maso produkuje. S masem je to u nás v poslední době dost problematické. Vládní pravicová strana, která je nábožensky orientovaná, znovu zavádí v některých částech Indie zákaz hovězího masa z náboženských důvodů. Hinduisté věří, že krávy jsou božská zvířata a neměly by být zabity. Je to ale politicky ovlivněné rozhodnutí a v některých oblastech to působí komplikace. V Indii nežijí jen hinduisté, někteří z nich ostatně hovězí běžně jedí, ale i křesťané, muslimové, židé. Navíc je to u nás nejlevnější maso a pro mnoho lidí znamená podstatnou věc: má důležitý nutriční význam, je zdrojem proteinů, které si chudí jinak nemají moc šancí zajistit.

A obecně, mění se jídelníček Indů? I s ohledem na fakt, jak prudce v zemi roste střední a bohatá třída, která už zná blahobyt.

Děje se u nás to, co všude na světě. Chudí lidé chtějí napodobovat bohaté, chtějí jíst to, co jedí oni. Vyrůstala jsem za socialismu ve velkém městě a k dispozici jsme měli hlavně místní produkty. O některých potravinách, třeba o sýru, vínu anebo olivách, jsme jenom četli a neměli šanci je ochutnat. Dnes můžete všechno koupit na trhu. A zvětšující se střední třída v Indii chce samozřejmě jíst více, mít neustále dostatek jídla a co nejrozmanitější potraviny. Mladí bohatší lidé objevují nové chutě a konzumují také více masa.

Nitya Ghotge učí zemědělce navracet se k původním metodám léčby zvířat.

Indie je prý i státem, který potravinami nejvíce plýtvá. Jak vlastně se mrhá potravinami v zemi, kde žije třetina podvyživených dětí světa?

I vy tady vidíte, jak se denně vyhazují ze supermarketů tuny jídla. I nás pohltil kapitalismus, populární jsou KFC, McDonald’s nebo Pizza Hut, vyrůstají nové supermarkety a řetězce, které nabízejí jídlo za nízkou cenu na úkor kvality. V Indii není takovým problémem vyhazování jídla, ale jeho skladování a distribuce. Potravin je dost, jsou však v nekvalitních sýpkách a ve skladech, kde se jídlo kazí a pak se musí vyhodit. To je velký problém. Naštěstí už fungují některé neziskové organizace, které se v tomto ohledu snaží něco dělat. Například bojují za to, aby se jídlo nevozilo z velké dálky, z jedné země do druhé, a zaměřují se na lokální zdroje.

V Indii roste střední vrstva, přibývá bohatých, ale hlad a podvýživu se stále nedaří porazit. Jak se vláda k tomuto problému staví?

Stále narážíme na problém distribuce mezi chudými a bohatými. Vláda se s tímto problémem snaží bojovat. Už za socialismu u nás vznikl systém veřejné distribuce jídla a ten pořád funguje. Hlavním a základním pilířem jsou dotované a levnější potraviny. Udržet jejich cenu je úkolem každé vlády, která je tak pod velkým tlakem. Jsem optimistka a věřím, že některé státní programy jsou velmi dobré. Například projekt boje proti podvýživě poskytováním obědů zdarma pro děti z chudých rodin, na kterém se podílí řada indických států a který využívá asi 120 milionů školáků. Je před námi ale ještě spousta práce, musí se zapojit více lidí, je nutné vzdělávat chudé, protože když člověk žije v bídě, často ani neví, jaké jsou jeho možnosti, co může od vlády čerpat. A práce politiků musí být důsledná a přizpůsobovat se podmínkám, což se ne vždy děje.

Jak vidíte budoucnost? Bude v rychle se rozrůstající Indii dost jídla pro všechny?

Věřím, že věci nebudou tak zlé. Ale ten problém je dnes reálný. Je potřeba, aby se dělala správná politická rozhodnutí, aby se krizím předcházelo už v krajích a regionech, kde lidé znají místní situaci a podmínky, a nerozhodovalo se často nelogicky jen v hlavním městě. Je potřeba, aby se všichni lidé uskromnili, neměli by tolik plýtvat. Přijde mi trefný Gándhího citát: „Planeta Země má dostatek pro potřeby každého, ne ale pro nenasytnost.“

NITYA SAMBAMURTI GHOTGE

Nitya Sambamurti Ghotge

Je ředitelkou neziskové organizace Anthra, která v Indii pracuje hlavně s místními zemědělci a farmáři. Zaměřuje se na potravinovou bezpečnost a jako veterinářka pracuje také s domorodými pastevci ve státě Maháráštra, kde se věnuje tradičnímu léčení zvířat a zemědělským projektům.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Rozhovory

Komentáře

Přečtěte si další podobné články