Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Neznámá tvář Škipetarů

110-000.jpg
Miroslav Čapek, Úterý, 2. října 2007
O Albánii toho moc nevíme. Tak dlouho zavírala tato balkánská země dveře před světem, že teď, když už je pootevřela, jsme pořád ještě na rozpacích, jestli už můžeme vstoupit.

Před námi je Skadar, nebo jak říkají Albánci, Škodra. Pro většinu návštěvníků, kteří sem přijíždějí ze severu z Černé Hory, je to obvykle první shledání s albánskou realitou.

Navzdory tomu, že sem přijíždíme po hlavní silnici, se asfalt kamsi ztratil, jedna díra plynule navazuje na druhou a všude je plno prachu. Vedlejší cesty jsou na tom podobně, ne-li hůř. Často navíc bez varování končí a musíme se vracet. Tahle alespoň vede na náměstí. Jsou tu mešity a kupodivu i trocha zeleně. Mešity i kostely jsou nové. Nebo spíš znovu postavené na místech, kde ty původní kdysi srovnaly se zemí komunistické buldozery.

Minaret jedné z mnoha mešit.

Kolo místo mercedesu

Na tuhle dobu se teď Albánci snaží rychle zapomenout. Partyzánský monument na hlavním náměstí buď už vůbec nevnímají, nebo nemají nejmenší ponětí, čím jiným by ho mohli nahradit. Mají dnes zřejmě úplně jiné starosti.

Chtějí přežít a co nejdřív se vrátit do Evropy. Jsou optimističtí a otevření. Povídačky, které je všechny hází do jednoho pytle s mafiány, v lepším případě s loupežníky, jsou nesmysl. Není tu o nic nebezpečněji než kdekoli jinde v Evropě.

Je jasné, že se chtějí mít lépe. Nejraději by si sedli za volanty automobilů, jenže zatím se většina z nich musí spokojit s koly.

Kdo se trochu zmůže, koupí si obvykle mercedes. Je celkem jedno, jak je starý, ale měl by být pokud možno bílý. Bílý mercedes totiž společensky katapultuje majitele do úplně jiných sfér. O dopravních předpisech ale nemá většina Albánců ani zdání.

Daleko zajímavější než nanicovaté centrum je ve Skadaru takzvaná nákupní zóna. Jde o několik ulic, které se každé ráno bez jakéhokoli řádu zaplní stánky se vším, nač si vzpomenete.

V dané situaci je zřejmě pouliční prodej jediným možným řešením, ale člověk zhýčkaný klimatizovanými supermarkety s plnými regály pečlivě zabalených potravin by tu mohl velmi snadno a rychle propadnout panice. Všude se válejí hory odpadků a kolem volně zavěšeného masa se s velkým nadšením prohánějí hejna much. Mimochodem, pokud se zeptáte chlapíků, co tu prodávají ryby, kde svůj bohatý úlovek chytili, nejspíš vám řeknou, že jsou všechny ze Skadarského jezera, které se na severu svými břehy téměř dotýká města.

Téměř okraje města se dotýkají čisté vody Skadarského jezera.

Druhá strana téže mince

Jezero i město, i když se jmenují stejně, jako by spolu neměly vůbec nic společného. Možná je to dané tím, že dvě třetiny vodní plochy patří Černé Hoře a jsou součástí národního parku. Vřískot klaksonů je pryč a před vámi se rozkládá krajina s průzračnou vodou. Žije tu prý na čtyřicet druhů ryb, včetně lososů.

Pokud si můžete vybrat, přijeďte sem na jaře. Stráně kolem jezera explodují záplavou obřích oleandrů a z většiny zahrad se přes ploty rozhlížejí divoce rudé květy granátových jabloní. Podobně se činí i lekníny, které pokrývají většinu zálivů a vodních tišin.

Při pohledu shora se podobají nádherně rozkvetlým loukám. Lidí tu mnoho nepotkáte. Z výjimkou Skadaru se přimklo k jezeru jen pár vesnic. Muslimské mešity nejsou pravidlem, spíš výjimkou. Na severu Albánie se tradičně poměrně dost lidí hlásí také ke křesťanství.

Krásu Skadarského jezera si nejlépe vychutnáte, když se vydáte na projížďku kolem jeho břehů hustě zarostlých dlouhým rákosím. Zatímco jižní část Skadaru oddělují od Jadranu vysoké hory, severovýchodní břehy jsou rovinaté a plné obtížně přístupných bažin.

Skadarské jezero je učiněným rájem všech ornitologů, kteří by tu napočítali na dvě stě sedmdesát ptačích druhů. Tato největší ptačí rezervace v Evropě je i posledním útočištěm vzácných pelikánů.

Stará a opěvovaná

O Albáncích se říká, že jsou jediným středomořským národem, který nemá rád moře. Daleko spokojeněji a bezpečněji se vždy cítili spíš v horách než na pobřeží. V samém srdci albánských hor leží i místo, kvůli kterému jsme sem do Albánie vážili cestu. Je to starobylá a v řadě albánských písní opěvovaná Krujë.

Uličky dlážděné do hladka ošlapaným kamením a nedobytně se tvářící pevnost, přehlížející z vysokého skalního ostrohu celé město, sem patří stejně jako spousta zasmušilých snědých chlapíků, kteří zřejmě celý den nemají na práci nic lepšího, než kouřit a rozprávět.

A pak tu jsou samozřejmě mešity. Otevřené, plné slunce a přístupné komukoli. Kdyby vás někdo začal přesvědčovat, že nejste v Evropě, ale na asijské straně Bosporu, asi byste mu uvěřili.

Procházíme bazarem. Jsme tu jediní cizinci, takže na sebe celkem pochopitelně přitahujeme veškerou pozornost. Odkudsi se vynoří starší muž a zkusmo nám strčí pod nos bílou albánskou čepičku ve tvaru skořápky rozpůleného vejce. Říká, že je to tradiční albánská pokrývka hlavy, což víme, ale netušíme, že typicky zaoblený tvar prý pochází právě odtud z Krujë.

Památník národního hrdiny Skandenberga.

Hrdina Skandenberg

Krujë je kvůli své bohaté historii a nepatrné vzdálenosti od Tirany velmi oblíbeným výletním místem školních výprav. Hlavním cílem těchto zájezdů bývá zpravidla Národní muzeum, které stojí na nádvoří legendárního Skandenbergova hra­du.

Prapodivný hradní styl celého obřího komplexu má na svědomí dcera diktátora Hodži, která jej vybudovala se svým manželem v roce 1982.

Jak už to tak na Balkáně bývá, muzeum zachycuje hlavně lítý boj s Turky, kteří sem zamířili s obrovskou armádou v polovině patnáctého století.

V té době stál naštěstí v čele Albánců bezkonkurenční hrdina Skandenberg, o kterém dovedou místní lidé přehánět a básnit do omrzení. Koluje o něm nesčíslně legend, které se většinou shodují na tom, že když velký sultán Mehmed, mimo jiné dobyvatel Konstantinopole, uviděl, jak se na něj řítí sice nepočetní, ale o to divočejší a ke všemu odhodlaní Albánci, vzal radši nohy na ramena a zmizel.

Pravda je taková, že Skandenberg sjednocením do té doby rozdrobených albánských kmenů pod rudou vlajkou s černou orlicí opravdu přidělal Turkům jisté starosti a přinutil je dosti zásadně pozměnit plány.

Každopádně je pravda, že se díky Skandenbergovým schopnostem Turkům odtud nepodařilo proniknout až do Itálie a zaútočit na věčné město Řím.

Baba neboli otcové

Ze všeho nejvíc ale na Krujë není zajímavý ani tak Skandenberg, který se vám bude plést pod nohy na každém kroku, ani vším možným zbožím přetékající orientální bazary, ale spíš bektašismus. Jde o starý islámský dervišský řád založený ve třináctém století. Přetrval věky, a přežil dokonce i vládu diktátora Hodži, který v roce 1967 zakázal jak islám, tak pro jistotu i křesťanství.

Zatímco teď nastává jakási duchovní obroda, byla až do roku 1990 Albánie nejateističtějším státem světa. Většina církevních staveb byla zbořena. Nevyhnulo se to ani Skandenbergovu hradu v Krujë, kde stojí už zmiňované Národní muzeum.

O této pohnuté době vám, pokud projevíte zájem, dlouze povypráví spisovatel Baki Dollma, prodávající každý den na hradním nádvoří svoji knihu o historii Krujë. Hovoří sice zvláštním jazykem, ve kterém bez ostychu spojuje ruštinu a angličtinu s němčinou, ale co mu leží na srdci, obvykle pochopíte.

V knížce vám mimo jiné ukáže, jak vypadala zdejší největší mešita, kterou komunisti zbourali a z níž tu teď zbyly jen nejasně se rýsující základy. Modlitebna a studovna bektašistů se turecky jmenovala tekke.

Obvykle stávala v blízkosti hrobů významných světců a na místě s dobrým rozhledem, kde se dalo příjemně rozjímat.

Jednašedesátiletý bektaši Neki Emini si samozřejmě systematickou likvidaci islámských duchovních pamatuje také. Represe se ostatně nevyhnuly ani jemu. Dobrou náladu a optimismus mu to ale nevzalo. Ochotně a s úsměvem provádí jak starobylou modlitebnou, tak novější místností zrekonstruovanou k odpočinku a meditování. Ze zdí hledí obrazy vousatých dervišů, zvaných také baba neboli otcové, kteří se zasloužili o řád.

Ve svém učení se jim citlivě podařilo skloubit tradiční islám s pohanskými zvyky albánských horalů a postupem let se stali podobně jako v křesťanství předmětem zbožného uctívání.

Je večer. Otevřeným oknem proudí do svatyně poslední sluneční paprsky, které na zdi vykreslují stín klečící postavy. Neki Emini úplně zapomněl, že už měl dávno zavřít, a možná už nevnímá ani to, že stojíme vedle něj. Má přivřené oči, lehce pohupuje tělem ze strany na stranu a tiše rozmlouvá se svými svatými. V nastalém tichu se nenápadně vytrácíme…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články