Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Neváhejte a nastupte!

041_Image_0001_stitch.jpg
Autor článku: Irena Páleníčková, Pátek, 9. prosince 2011
Autor fotografií: Jiří Páleníček
Svou rozlohou i počtem obyvatelstva je Thajsko srovnatelné s Francií. Dlouhým přesunům se nedá vyhnout. Je lepší šetřit čas a létat, nebo se poddat ne vždy správně fungující dopravě a poznávat zemi a její zvláštnosti i skrze ni?

Stála jsem a nevěřila vlastním očím. V hlavě se mi promítala scéna Ježíšova vyhánění kupců z chrámu a já zírala. Budovy chrámu Šrí Kaen Muang se topily v záplavě stánků s grilovanými klobásami, falešnými bonbony Ferrero Rocher vyrobenými v Laosu a surovinami pro výrobu čínských lektvarů a mastí. Pak tu na stáncích leželo koření, sluneční brýle, palmové košíky, čepice s větrníčky na baterku ve štítku, prostě neuvěřitelná všehochuť. Výhled zakrývaly barevné tuk-tuky a vše přehlušily nastartované motory dvoupatrových pestrobarevných autobusů, které kvůli klimatizaci nikdo nevypínal. Buddhistický mnich, který má sílu jít cestou duševní čistoty a hluboké meditace ve zmatku a hluku tohoto chrámu, má lepší reinkarnaci stoprocentně zajištěnou.

Spoření na budoucí život

Thajské chrámy vypadají jako barevné pohádkové kulisy, ale ve srovnání s autokary jejich barvy bledly. Karoserie vozů zdobila džungle s tygry, podmořský svět, seriálové a komiksové postavičky i dlouhokrké ženy horských kmenů. Jejich interiér byl neméně pestrobarevný. Rudé či fialové květinové sametové potahy sedadel doplňovaly záclony s kanýry ve vražedné kombinaci modré, zelené a červené. Motory byly sice pěkně špinavé, za to v noci zářily barevnými neony svítícími skrz zadní chladič, umělecky tepaný do tvaru motýlů a květin. Jen oblečení cestujících bylo nezvykle nebarevné a převážně černé. Ukázalo se, že parkovací nával v chrámu nebyl obvyklý a měl i jinou příčinu než nákupy.

Na snímku je velká hala hlavního nádraží v Bangkoku, v níž byl provoz zahájen v roce 1916. V roce 1998 byl celý prostor moderně zrestaurován. Dnes hale vévodí portrét thajského krále.

Nedávno, 30. ledna 2011, zemřel v klášteře u nedalekého města Udon Thani jeden z nejmilovanějších thajských buddhistických mnichů známý pod jménem Luang Ta Mahá Bua. Bylo mu 97 let a znalo ho a milovalo celé Thajsko. Při velké finanční krizi v roce 1997, kdy se propadla thajská ekonomika, vyhlásil osobní křížovou výpravu za oživení ekonomiky thajského státu. Pokud prý nebude úspěšný, odejde dobrovolně ze života. Poslední den této výpravy stálo na sto tisíc lidí v osmikilometrové frontě před branami jeho kláštera a přinášeli své zlato, šperky i hotovost, aby mnichovi zachránili život. V roce 2001 pak Bua složil v Bank of Thailand 12 079,8 kilogramu zlata a 10,2 milionu amerických dolarů na oživení státní ekonomiky a zaplacení dluhů.

Až později jsem si uvědomila, že jsem ho kdysi viděla v televizi. Jen jednou, ale poznala bych ho mezi tisíci. Nedivím se, že ho Thajci milovali. Teď se mu jezdili poklonit a pak šli do Nong Khai nakupovat na trh. V klášteře, kde žil, nasbírali během měsíce po jeho smrti pět milionů bahtů. Možná jsou klášterní sbírky pro Thajce oblíbenou formou spoření na budoucí život.

Pestrý život nádražní

Na nejdelší cestu, od laoských hranic přes Bangkok na jih, jsme zvolili vlak. Na nádraží jsme si vzpomněli na bitvu u pokladny v Indii. Zde nikde nikdo, jen dva psi. Pokladní nám podal anglicky vytištěný jízdní řád severní a jižní železniční větve, a dokonce uměl anglicky, což je severně od Bangkoku velká vzácnost. Na celé trase Nong Khai – Bangkok – Chumphon bylo nejkrásnější toto, po ránu dokonale vycíděné nádraží, a pak to konečné, které získalo za své sociální zařízení diplom „Nejkrásnější toaleta roku 2009“ (zarámovaný diplom visel u vchodu na WC).

Vlak přijel o hodinu později a nemít během cesty několikrát vytíranou podlahu, velmi by se blížil vlakům indickým. Zpoždění jsme snížili na polovinu, víc se vlak snažit nemohl, koleje nebyly zrovna v nejlepším stavu. Po jedenácti hodinách jízdy jsme se vrhli do jídelních stánků na bangkokském nádraží, abychom se posilnili na druhou, noční část cesty. Bohužel mezi osmou a desátou večerní vše postupně zavřelo, vypnuli i velkou televizní obrazovku. Její vysílání zakončila vlastenecká a krále opěvující píseň doprovázená jeho fotografiemi. V čele haly před pokladnami byl i „oltář“ s jeho velkým portrétem a pamětní knihou. Čtyřiaosmdesátiletý monarcha byl totiž již delší dobu v nemocnici a lidé mu do knihy psali přání, aby se uzdravil. „Chceme, aby král byl s námi co nejdéle,“ informovala nás jedna z pokladních. Thajci mají Rámu IX. rádi, ale při ranním a večerním vysílání státní hymny, kterou v televizi také doprovázejí královské portréty, stojí v klidu jen tam, kde je víc lidí, a někdo by mohl referovat, že se nechovají, jak vyžaduje mrav a zákon.

Socha Buddhy v čínské čtvrti ve starém Bangkoku. Tady už bylo o něco klidněji než v chrámovém areálu, kde byla hlava na hlavě a všude stánky s nejrůznějším zbožím.

Naposledy zmlkla klimatizace. Nádražní vzduch osvěžovaly už jen spršky vody, a tak se ke třiceti stupňům přidala i stoprocentní vlhkost. Orchidejím u jezírka před nástupišti určitě vyhovovala. My se potili a krátili si čekání na dvě hodiny zpožděný speciál expres pozorováním rybiček v bazénku, sádrových čápů, papoušků a kohoutů i živých krys, které běhaly pít do jezírka. Expres zpoždění nesnížil, zřejmě se bál jet příliš rychle. A tak ti, co si předem koupili lístky na katamarán z přístavu Chumphon na ostrov Ko Tao, měli prostě smůl. Loď jim ujela.

My na lodní přesun na Ko Tao raději zvolili nákladní loď s velkou společnou kajutou na spaní, která jela až pozdě v noci. Abychom vyzkoušeli všechny možnosti dopravy, zpět z ostrova do města Krabi jsme si koupili tzv. join ticket, kombinovaný lístek.

Modrá musí počkat

Myslím, že správný thajský obchodník pracující v oblasti turistického ruchu je schopen zařídit a prodat kombinovaný lístek až do české Zlámané Lhoty. Věřím, že by nás tam dopravil, ale díky své slabé angličtině by nebyl schopen říct kolikrát, kde a na co budeme přestupovat. Po cestě do Krabi jsme vystřídali terénní auto, dvě lodě, dva autobusy a jeden tuk-tuk. Tento typ cestování trochu připomíná vyhánění ovcí na pastvu. Ty se obvykle označují barevnou skvrnou na vlně, zatímco agentury si své cestující označí nalepenými barevnými kolečky. „Žlutá nastoupit, oranžová do kouta, modrá ještě hodinu čeká!“

Motorkář, který se nespoléhá na obvyklé trasy, uvidí na cestách spoustu věcí. Tak třeba západně od Nong Khai jsme projeli oblastí obrovských stromových zvířat.

Geniálně jednoduché, jen se nesmíte ptát: „Kdy přijedeme do Krabi?“ Vždycky uslyšíte: „Ano, jedete do Krabi.“ „A kolikrát ještě budeme přesedat?“ nevzdáváte se. „Ano, jedete do Krabi,“ zní stále tatáž odpověď.

To nevadí, jedeme dál

Nejvíc kilometrů jsme ujeli na motorce. Potkali jsme i odvážnou americkou babičku z Jižní Karolíny, bývalou hipísačku, která si půjčila auto a sama s malou vnučkou křižovala Thajsko. My se zařadili a půjčili si na třech místech malou Hondu Wave o obsahu 110 kubíků. Provoz na venkově není velký a na rozdíl od jiných jihovýchodně asijských států se jezdí pomalu a opatrně. Jak jinak by Thajci v košíčkách svých motorek mohli vozit na výlet psy? Přece s nimi nebudou v horku chodit pěšky!

Vše bylo v pohodě do té doby, než na východě země u Mekongu vznikla v plášti malá dírka. Chtěli jsme si ji nechat zalepit. Opravář naši gestikulaci nepochopil a duši jen dohustil. Jiný opravář a obchodník v jedné osobě nám nabídl novou duši. V hotelu jsme proto požádali, aby nám napsali thajsky na papírek, co chceme. Našli jsme servis Honda a ukázali jim lístek. Objednali si nás na ráno a slíbili opravu zadarmo. V osm ráno vytlačili motorku na plošinu, promazali jí řetěz a… pouze dohustili duši. Vzdali jsme to a jezdili dál. Šlo to. Když člověk chce, vždycky se dostane, kam potřebuje. A přitom se navíc může dovědět spoustu věcí.


Závod o most

Vznik Mostu thajsko-laoského přátelství nebyl bez problémů. Most stál třicet milionů, ale Thajci ani Laosané do něj nedali ani dolar. Zahraniční firmy měly zájem na získání thajských trhů a laoských licencí na těžbu nerostů. Kdo vyhraje, ten je bude mít, slíbil tehdy Laos. Začalo se stavět na dvou místech a Australané dokončili svůj most v dubnu 1994, tj. o šest měsíců dřív než Američané, a získali tak všechna práva. Ale dnes je to jedno, oběma stranám se investice dávno vrátily.


046_image_0002_jpg_4eca458aa4.jpg

Velký král siamu

Bhumibol Adulyadej se narodil 5. 12. 1927 (thajský státní svátek, Den otců). Králem se stal 9. června 1946 a jako Ráma IX. je nejdéle vládnoucím monarchou na světě. Jeho rodinná přezdívka, kterou má každý Thajec většinou od narození, je Lek. Celý jeho královský titul zní „Velký král Siamu, velký ochránce, znamenitá síla země, moc nemající sobě rovnou, nejvěhlasnější z rodiny Mahidol, útočiště lidí“. Narodil se ve Spojených státech, do základní školy začal chodit v Bangkoku, ale střední školu navštěvoval a dokončil v Lausanne, kam se celá rodina odstěhovala. Až do roku 1951 studoval vysoké školy ve Švýcarsku, přestávky ve studiu byly vyvolány různými politickými událostmi v Thajsku (např. zavraždění krále – jeho bratra). Oženil se roku 1950, má čtyři děti. Král se v zemi těší velké úctě a jeho portréty v životní i nadživotní velikosti jsou po Buddhovi nejčastější ozdobou thajské země. Je mimo jiné hudebním skladatelem a autorem thajské hymny.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články