Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Nestavíme, máme zpoždění

070_Image_0001.jpg
Autor článku: Irena Páleníčková, Pátek, 6. ledna 2012
Autor fotografií: Jiří Páleníček
V Bangkoku je smog, nepochopitelná autobusová doprava a draho. Ale vzhledem k tomu, že v něm žije téměř desetina Thajců, nemá se vynechat. Pak se ukáže, že smog po ránu není, nadzemní a podzemní metro funguje jako báseň a na trzích jsou ceny jako všude jinde.

Základem poznání této metropole se může stát jeho vodní osa, řeka Chao Phraya. Veřejná doprava po ní je dostatečně pohodlná, rychlá a hlavně – na rozdíl od autobusové městské dopravy se v ní snadno vyznáte. Ze čtyř linek zakreslených na mapě města jezdí jen dvě, pravidelná a všude stavící oranžová, a sváteční, o něco dražší modrá. Najít mezi pouhými třiceti stanicemi tu svou nedá práci, zvlášť když jsou popsány latinkou. Pochopitelné je i podzemní a nadzemní metro, ale jejich exotika se rovná nule.

Bangkocké lodě jsou exotický folklor, jak se sluší a patří, a navíc vás dovezou i k většině hlavních pamětihodností. Jízda oranžovým expresem je bláznivý hlasitý závod s časem, připomínající známou hlášku z filmu: „Nestavíme, máme zpoždění!“ Kapitán nemá kormidlo, ale volant a loď nijak nešetří. Přirazí k přístavišti, až se loď rozhoupe a cestující se chytají všeho, co je po ruce. První písknutí píšťa1ky, kterou plavčík vyndavá z pusy jen na konečných stanicích, oznamuje kapitánovi: „Budeme stavět!“ Druhé písknutí značí: „Dej zpátečku, couvej!“ Další písk znamená: „Už zastav, už jsem nahodil lano na pachole.“ Prudce rozjetá loď se odrazí od mola, ale lano ji zarazí v rozletu a vrátí zpět. To už plavčík a jeho nerozlučná píšťalka dávno vyskočili na molo a přitahují loď. Molo vrže a houpe se jako šílené, protože může jezdit nahoru a dolů na kolech po kůlech podle stoupající hladiny řeky v závislosti na přílivu a odlivu. Cestujícím není ponecháno moc času, většina z nich vyskakuje stejně jako plavčík. A píšťalka dává rázné pokyny: „Rychle nastupte, a ty, kapitáne, jeď rychle dál!“ Cink cink, doplňuje zvuky průvodčí a cinká drobnými ve válcovitém penálku, ve kterém má peníze a lístky (při každém nastoupení na loď se platí čtrnáct bahtů bez ohledu na délku jízdy). Za jízdy z konečné na konečnou poznáváme město: většinou betonové zpevněné nábřeží, nové stavby, chrámy a zase chrámy, královský palác, mrakodrapy, restaurace, malý slum. Vlastně to není tak úplně slum, jen domy na kůlech, určitě stejně staré jako vrata do postranních kanálů. Následující domy na kůlech jsou výstavní jako v Nizozemsku a omalované jako v Malajsii. Vzápětí vykoukne věžička mešity – muslimská čtvrť, podobnost s Malajsií nebyla náhodná. Podjíždíme dálniční mosty v provozu i rozestavěné. Míjejí nás vojenské pontony, turistické lodičky, soukromé lodě, nákladní lodě, koláče utrhaných vodních hyacintů a sem tam odpadky, které občas sbírají jakési žluté bagříky.

Až zase příště!

Po hodině a půl projížďky vystupujeme na Ratchawong pier, kde čeká nezapomenutelný zážitek: China Town. Bující rakovina moderní doby zvaná nakupování je v této čtvrti dovedena ke krajní mezi. Záplavy výrazně barevných taxíků. Davy lidí. Kdyby policie na zebře nestavěla dopravu, ani jednu ze dvou hlavních tepen jsme nepřešli. Zastrčený čínský chrám Leng Buai Ia z roku 1658 je považován za nejstarší čínský chrám v Thajsku. V uličce vedoucí k němu drží pán pevně svého bišonka, aby nešel honit vypasenou krysu. Před chrámem se rozkládají ulice s jídlem, mnohé na hranici hygieny, slizké růžové koláčky vypadají jako medúzy, z mís se kouří, prská, bublá. Sype se led, voní tyčinky z chrámů, černý dým z tuk-tuků. Jak stoupá slunce, smog houstne a teploměr šplhá ke slibovaným 36 °C. Tisíce hotových jídel, minijídel a polotovarů, o kterých v Evropě ani nemáme tušení, že mohou existovat. Datle vařené v pálivé červené omáčce a svázané palmovými vlákny do kytic. Ale jsou to datle? Hned vedle prodávají cedníky na nudle a ve vchodu do zlatnictví visí zlatavé grilované husy a pláty vepřového. Ve dveřích sousedního zlatnictví se prodávají čínské kynuté knedlíky vařené v páře. Ve vchodu lékárny nabízejí brýle a hodinky, vedle na zemi nejnovější ranní noviny. Úplně vyčerpaní přemýšlíme, zda se díváme na sušené sloní uši, nakládané houby, mořské okurky nebo ryby, a raději si v oáze řetězce klimatizovaných samoobsluh Seven-eleven kupujeme vychlazené místní pivo Chang.

Jako každé rozvíjející se velkoměsto „třetího světa“ nabízí Bangkok kontrasty nového a starého. Na snímku vlevo rušná tržnice v China Townu. Koupíte tu zlaté šperky i pečenou husu.

Navečer zbývá poslední cesta – na letiště. Cenově stejně jako nudné taxi vychází kombinace: lodní oranžový expres, nadzemní metro, podzemní metro (a krátká prohlídka Cowboy Street na Asoku, kde mají být prostitutky) a závěrem Sky train přímo do letištní haly. Pokud vám vyhládne, dole na prvním podlaží letištního terminálu je jídelní, cenově přijatelná samoobsluha s vystavenými jídly. My se o ní dověděli pozdě, a tak si ji necháváme na příští návštěvu.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články