Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Neprůhledná Sýrie

18-1.jpg
Autor článku: Tereza Spencerová, Čtvrtek, 21. červnaec 2011
Autor fotografií: Profimedia.cz
Živě před sebou vidím takřka prázdnou osmiproudou dálnici roztínající rozpálenou poušť a podél ní velké zákopy. Jsou pro tanky, kdybychom museli vyrazit na Izrael, říkali mi, a tyhle jsou pro tanky, kdybychom museli vyrazit na Saddáma, říkali mi zase, když jsem mířila do vzdáleného Derizoru až u hranic s Irákem.

Otec dnešního prezidenta Bašára Asada, Háfiz, soupeřil se Saddámem Husajnem o vůdcovství v panarabském nacionalistickém hnutí a v duchu dávného arabského úsloví, podle něhož se „nepřítel mého nepřítele stává mým přítelem“, dokonce podporoval americkou invazi do Iráku. Tanky však po dálnicích tímto směrem, stejně jako na Izrael, nikdy nevyslal. Jejich pásy začaly ničit povrch těch úžasných dálnic až teď. A nemíří k hranicím s Izraelem či Irákem, ale do Homsu, Latákie, Aleppa a dalších syrských měst, aby udržely u moci režim v Damašku a potlačily prodemokratická lidová povstání, která se pod vlivem revolucí v Tunisku a Egyptě šíří i Sýrií. Tak aspoň vývoj traktují západní mainstreamová mé­dia.

Traktují, ale je otázkou, nakolik jim věřit. Podivnosti totiž započaly hned s prvním dnem „prodemokratické“ revolty, tedy 23. březnem. Agentura AP tehdy oznámila, že do ulic města Dar´á u jordánských hranic vyšly „desítky tisíc pokojných“ demonstrantů požadujících „prodemokratické“ reformy. Nicméně: aby se mohl uvedený počet demonstrantů jevit reálným, přifoukla agentura počet obyvatel Dar´á ze 75 tisíc na 300 tisíc. Důkaz jejich „pokojnosti“ pak vyžadoval vynechat skutečnost, že hned onen první den bylo v Dar´á zastřeleno sedm policistů, zatímco „prodemokratičnost“ se pro změnu zdůraznila opomenutím faktu, že ulicemi Dar´á hřmělo jednoznačné: „Alláhu akbár!“

Prodemokratické demonstrace?

Pokud se při čtení zpravodajství ze Sýrie neomezíme jen na halasné titulky, najdeme i další podivnosti. Občas tak zjistíme, že armáda „obsadí“ to či jiné město a lidé se „bojí vyjít na ulici“, zatímco hned v dalším odstavci jich „pochodují desetitisíce“. Zajímavý je i fenomén režimních „odstřelovačů“, kteří mají zákeřně pálit do davů, byť domácké záběry z demonstrací na YouTube vedle brutality vládních vojsk jasně ukazují, že vojáci demonstranty před blíže neidentifikovanými snajpry někdy naopak brání. (Vysvětlení, že to mezi sebou bojují vojáci a příslušníci zvláštních jednotek, se zdá lehce křečovité.)

A pak je tu ještě jedna podivnost. Francouzská televize France 2 se 7. května (pozdě v noci) omluvila za to, že celý den s náležitým komentářem vysílala záběry z „protivládní demonstrace v Damašku“, zatímco ve skutečnosti šlo o archivní šot z několik let starých provládních demonstrací v Libanonu. Nestalo se tak rozhodně poprvé a arabští blogeři, kteří na rozdíl od běžného diváka na Západě heslům na transparentech ukazovaných v televizi rozumějí, na podobné „omyly“ upozorňují už od počátku syrské „revolty“. A právě blogy přímo z místa nabízejí trochu jiný obrázek současné Sýrie. „Jsem zděšený,“ napsal Američan, který v Sýrii působí už několik let.

„V Damašku a třeba v křesťanských čtvrtích Aleppa jde život jako dřív. Člověk si může dát točené pivo a dívky chodí v minisukních. A v Damašku se konají i provládní demonstrace, i když pochybuji, že jsou opravdu spontánní. Musel jsem ale pracovně vyjet do Homsu a jeho předměstí mě vylekala. Samí vousatí muži, ženy na ulici samotné neuvidíte, a když, tak zahalené od hlavy k patě. Tak nějak musel vypadat Kandahár za vlády Tálibánu.“ Jiné blogy ale hájí „demokratické“ právo syrského Muslimského bratrstva islamizovat stát „ku prospěchu všech“. Stačí to, aby si člověk udělal o Sýrii ucelenější představu?

Nejspíš nikoli. Syrský režim v zemi nenechal prakticky žádné zahraniční novináře, a tak se informace dají čerpat buď jen z podivných (eufemisticky řečeno) agenturních zpráv odvolávajících se na jakési „očité svědky“ na místě, jejichž údaje ovšem často nápadně připomínají mediální „dělostřeleckou“ přípravu před americkou invazí do Iráku, nebo z často protichůdných – protože subjektivních – názorů blogerů. Režim Bašára Asada do toho tajuplně mluví o „ozbrojených skupinách“, které řídí nejmenovaná zahraniční velmoc, a zabíjení demonstrantů, stejně jako nasazení tanků, obhajuje jako nutnou sebeobranu. Něco by na tom být mohlo. Podle agentury IPS totiž obchodníci se zbraněmi v sousedním Libanonu už od počátku revolty v Sýrii mají mezi zákazníky „skupiny Syřanů, kteří ve velkém“ nakupují kalašnikovy i kulomety. Za čí peníze tak činí, není jasné, nejčastěji se ale mluví o Saúdské Arábii.

Syrský režim má k demokracii daleko a svou vůli nikdy neváhal prosazovat silou. Nejvýmluvnějším příkladem je dodnes masakr z února 1982, kdy armáda v rámci uchování sekulárního statutu Sýrie potlačila sunnitské povstání ve městě Hamá. Podle odhadů tehdy postřílela nejméně 17 tisíc lidí, některé zdroje ale mluví až o 40 tisících mrtvých. Jejich těla pak armádní buldozery nahrnuly do řeky Orontes. Jinými slovy, sunnitští věřící mají pro nenávist vůči režimu pádný důvod. K tomu v roce 2006 režim Asadovy rodiny navíc přijal drtivé ekonomické reformy Mezinárodního měnového fondu, které do značné míry pobořily dosavadní velkorysý sociální stát – brutálně byly seškrtány sociální výdaje, došlo na zmrazení mezd, deregulaci finančního a bankovního systému, na masovou privatizaci a v důsledku toho všeho prudce vzrostla nezaměstnanost.

Jen mírně oslabit

Důvody k nespokojenosti Syřanů tedy existují, bylo by ale asi chybou vnímat ji v kontextu lidových revolt v Tunisku a Egyptě. Sýrie si totiž hlavně uchovala status jediného ryze sekulárního a na USA politicky nezávislého arabského státu. To první se nelíbí Saúdské Arábii, to druhé Spojeným státům. Je v této souvislosti jen ironií osudu, že jediným zastáncem diktátora Asada je nyní Izrael, který sekulární syrský režim a jeho stabilitu na svých hranicích vnímá jako pozitivum. Tím spíš, že Bašár Asad loni prohlásil, že neusiluje o navrácení Golanských výšin silou, že prý „Sýrie počká, až je Izrael vrátí sám“. Nesvrhávat, maximálně jen mírně oslabit, žádají proto komentáře v izraelských médiích. Bude to k odvrácení „změny režimu“, tedy další „nevítězné“ války Západu proti další arabské zemi, stačit?

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články