Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Nepřístupné královny Pamíru

56-000.jpg
Karla Štěpánková, Pátek, 29. prosince 2006
V samém srdci Asie se tyčí třetí nejvyšší pohoří světa, Pamír. Jako nitky do ohromného velehorského uzlu se sem sbíhají další pohoří: na severu Ťan-šan, na jihu Hindúkuš a Karákóram a na jihovýchodě Kchun- lun. Podobně se zde stýká i několik států, na jejichž hranicích se nacházejí nejvyšší vrcholy. Pokusit se vystoupit na tři z nich bylo cílem Humi Outdoor expedice Pamír-Hindúkuš 2006.

Traverzujeme prudký svah a při každém došlápnutí uvolníme několik malých sněhových lavin. Po několika minutách už nejsou naše stopy ve sněhu vidět. Rychle zapadávají novým sněhem. Stále ale pomalu nabíráme výšku. Po několika krocích prudce vydechuji a nabírám síly na další výstup. Nejsme ještě dostatečně aklimatizováni a výška 6000 metrů je znát. Dalších padesát kroků a vydýchat. Po snad stokrát zopakované padesátce kroků začnou z mlhy konečně vystupovat barevné plachty stanů třetího výškového tábora na qullai Istiqlol (= „štít Nezávislosti“, čti kulaj istyklol), jak se už deset let jmenuje bývalý Pik Lenina. Po krátkém odpočinku zbývá ještě vyhrabat plošinu pro stan.

Vítaný zdroj peněz

Na qullai Istiqlol (7134 m n. m.), ležící na kyrgyzsko-tádžických hranicích, vede v současné době asi dvacet výstupových tras. Většina horolezců se ale vydává stejně jako my klasickou cestou přes vrchol Rozdělnaja. Většina cest má shodný začátek o více než dva tisíce metrů níž na rozlehlé alpské louce. Místo dostalo pojmenování podle všude rostoucí divoké cibule neboli rusky luku. Dnes se mu říká Luková poljana. Tady se dají před výstupem doplnit poslední zásoby od Kyrgyzů, kteří na poljaně pasou svá stáda. Za pár somoni (kyrgyzská měna) je možné koupit od několika rodin žijících v plstěných jurtách čerstvé mléko, máslo, vejce, jogurt nebo na ohni pečené chlebové placky nán.

„Pocházíme z Narynu, ale od začátku června do konce srpna žijeme vždy na Lukové poljaně. Peníze, které vyděláme od turistů, nám hodně pomáhají,“ vysvětluje mladá žena v jedné z mnoha jurt, proč každý rok váží předlouhou cestu na Lukovou poljanu.

Ze základního tábora traverzuje pěšinka morénu a přes sedlo Cestovatelů (3900 m n. m.) klesá na Leninův ledovec. Odtud přes někoadrenalin lik ledovcových trhlin opět stoupá k prvnímu výškovému táboru (4400 m n. m.). I tady stojí vedle barevných lehkých horolezeckých stanů dvě prostorné starší jurty, které jsou pro dopravu po ledovci nesmírně těžké. Slouží jako jídelna a společenská místnost pro horolezce mířící na qullai Istiqlol. Na začátku každé lezecké sezony je sem na koních přiveze kyrgyzský pastevec Mataj.

„Jurta, to je pro Kyrgyze domov,“ říká padesátiletý Mataj, který přijel už poněkolikáté do tábora jurtu postavit. Dnes už v bytelném stanu bydlí Kyrgyzové jenom v létě, když vyhánějí stáda na letní pastviny, takzvané jailoos. „V létě odpočíváme v jurtách a v zimě bydlí každý Kyrgyz ve svém domě ve vesnici,“ říká Mataj.

„Snadná“ hora?

„Pik Lenina je nejdostupnější sedmitisícovka na území bývalého Sovětského svazu, ale nedá se říct, že to je snadná hora,“ říká Andrej Fjodorov, horský vůdce z Uzbekistánu, který stanul na vrcholu třikrát. Do základního tábora pod qullai Istiqlol je totiž možné dojet terénním automobilem, a tak si mnoho lidí myslí, že vystoupit na vrchol sedmitisícovky je podobně snadné. „Jen v našem táboře se za sezonu vystřídá asi tři sta lidí, kteří chtějí jít na vrchol, ale povede se to asi padesáti z nich,“ říká Andrej Fjodorov z uzbecké cestovní kanceláře Asia Travel. Hlavním důvodem je podle něj velice silný vítr na vrcholovém hřebeni a také nepřipravenost lidí, kteří chtějí na Pik Lenina vystoupit. „Myslím, že lidé Pik Lenina podceňují. Přijedou sem, protože Lenin je nejdostupnější sedmitisícovka, ale tady zjistí, že na tu horu prostě nemají,“ říká Fjodorov, který má za sebou i expedici na Mount Everest.

Každý rok přichází pod qullai Istiqlol stále více lidí. Vedle Rusů, Čechů nebo Poláků v poslední době i Američané a horolezci ze západní Evropy. Zástupy alpinistů neodradí ani fakt, že téměř každý rok se zde stane smrtelná nehoda. Největší tragédie v historii horolezectví se stala před šestnácti lety právě tady. Ledová lavina způsobená zemětřesením tehdy v noci zasáhla druhý výškový tábor a smetla ho do ledovcových trhlin. Při tragédii zahynulo čtyřicet tři lidí. V základním táboře je dnes pamětní deska se jmény všech, které lavina zabila. Jsou tu i jména šesti slovenských horolezců.

Ležíme ve stanu ve třetím výškovém táboře. Je jasno a zítra nás čeká dlouhá cesta na vrchol. Ve spacácích nás hřejí termosky s čajem připraveným na ráno. Venku fouká silný vítr a hodinky vystrčené v předsíňce stanu ukazují minus patnáct stupňů.

Chvíli po půlnoci nás ale probudí vzdálený zvuk píšťalky. Přibližně šestkrát do minuty je slyšet slabé zapískání. To znamená volání o pomoc! S oficiální horskou službou se ovšem v pamírských horách nedá počítat. Jedinou možností je pomoc kamarádů nebo ostatních horolezců. Rychle vylézáme ze spacáků a oblékáme péřovky.

Pomoz si sám

Záchranná akce vyžaduje vždy větší počet lidí, a tak boucháme na okolní stany a snažíme se vzbudit ostatní horolezce. Na žádosti o pomoc ale nikdo nereaguje. Žebro s Martinem proto vyrážejí za zvukem píšťalky sami, přestože v silném větru je obtížné určit, z jakého směru zvuk ve skutečnosti přichází. Po více než půlhodině přivádějí ke stanu promrzlého ruského horolezce. Je dezorientovaný a chce vyrazit směrem k velké převěji, která je pod táborem. Násilím ho soukáme do stanu a naléváme do něj horký čaj z termosky. Za další půlhodinu se v doprovodu Žebra a Martina objevují zbývající tři ruští horolezci. Dohromady mají na cestu jednu malou čelovku. Všichni jsou vyčerpaní a podchlazení. Vyrazili z tábora k vrcholu pozdě a na sestupu je zastihla tma. Jsou dvě hodiny ráno a za chvíli bychom měli vyrazit k vrcholu, ale po záchranné akci na to není ani pomyšlení.

U okolních, dosud zavřených stanů se však otvírají zipy a odpočatí horolezci vyrážejí k vrcholu. Vystoupit na qullai Istiqlol se však nikomu z nich nepodařilo. Stejně jako nám o den později jim výstup znemožnil krajně silný vítr na vrcholovém hřebeni. Po dalších deset dní nepustil prudký vítr nikoho z čekajících horolezců na vrchol. Bohužel si nemůžeme dovolit čekat na příznivější povětrnostní podmínky. Čeká nás ještě přesun do sousedního Tádžikistánu a pokus o výstup na další ze středoasijských sedmitisícovek.

Ze základního tábora pod qullai Istiqlol je to do tádžického Jirgatolu (čti Džirgatol), odkud startuje vrtulník na ledovec Moskvina pod další dvě sedmitisícovky, necelých dvě stě kilometrů. Z vrcholu qullai Istiqlol jsou dokonce obě hory -qullai Ismoili Somoni (bývalý Pik Komunizmu) i Pik Korženěvské -dobře vidět.

Neprostupné hranice

Sedlo Karamyk slouží ovšem jen k přechodu Kyrgyzů a Tádžiků, pro cizince je hranice oficiálně uzavřena. Po dni stráveném telefonováním lidem, kteří by nám mohli v přechodu hranice pomoci, a pokusy o uplácení pohraničníků na obou stranách to vzdáváme a volíme o více než tisíc kilometrů delší cestu přes hraniční přechod Batken. Ani tam to ale není s překročením hranice nejsnazší.

Vzhledem k tomu, že nemáme uzbecká víza, objíždíme každý check post velkým obloukem po polních cestách a podél zavlažovacích kanálů. Stejně činí stovky Kyrgyzů, kteří pro vstup do enkláv dnes také potřebují vízum. Překročit hranici samu už není problém. Přes dvě sedla ve výšce 3500 metrů a hlavní město Tádžikistánu Dušanbe se vracíme tisícikilometrovým obloukem pod pamírské velikány do městečka Jirgatol.

V noci dobalujeme na tamním letišti vybavení a zásoby na hory. Ráno nás čeká půlhodinový let do základního tábora na ledovci Moskvina. Vr t u l n í k přilétá s několikahodinovým zpožděním. Máme větší štěstí než skupina padesáti horolezců před námi, kteří na něj čekali pět dní. V Dušanbe zrovna probíhal summit hlav středoasijských států, které měly před skupinou horolezců přednost. „Vrtulník patří formálně prezidentovi Rachmanovovi, a i když ho máme u letecké společnosti zamluvený několik měsíců dopředu, prezident má vždy přednost, i když letí třeba na chatu,“ říká šedesátiletá Rano Umarovna z agentury Alp Maškov, která provozuje základní tábor na ledovci Moskvina a zajišťuje i dopravu do něj. V Tádžikistánu jsou přitom jen dva vrtulníky, které se dostanou do výšky 4250 metrů, kde leží základní tábor.

Státní šikana

Přestože Tádžikistán patří mezi nejchudší země světa, cestování zde není právě levná záležitost. Za výstup na každý ze sedmitisícových vrcholů je od tohoto roku třeba zaplatit sto dolarů, k nim je třeba připočíst další desítky dolarů jako ekologický poplatek, vyřízení turistických víz, registraci, vstup do národního parku a také dopravu vrtulníkem. „Každý rok si společnost, která vrtulník provozuje, naúčtuje o dvě stě dolarů více než v předchozím roce, takže nejsme schopni konkurovat firmám, které nabízejí stejně dlouhý let pod kyrgyzskou Khan Tengri za poloviční cenu,“ říká Rano Umarovna.

„Na jednu stranu prezident ve svých projevech mluví o tom, že v Tádžikistánu je třeba rozvíjet turismus a na druhou stranu platí naši klienti kvůli jeho dalším nařízením každý rok víc a víc peněz,“ říká Umarovna. Problémy nemají pouze turisté, ale čelí jim i „vybrané“ cestovní kanceláře. „Pro mou agenturu trvá vyřízení jakéhokoli povolení minimálně dvakrát tak dlouho než pro kanceláře, které pocházejí z Ku lobu stejně jako Rachmanov,“ říká Rano Umarovna, která sama pochází z Chodžentské oblasti. Kdo si užívá výhod a kdo je naopak šikanován státními složkami, závisí téměř výlučně na známostech a kontaktech, které se odvozují od místa původu a příslušnosti k určitému klanu. Je to i pozůstatek nedávno skončené občanské války. Právě lidé z Leninabádské provincie na severu a z okolí Ku lobu na jihu země i jejich rodinní příslušníci obsadili po občanské válce klíčové státní posty. Rano Umarovna byla naopak loni držena na základě falešného obvinění přes dva měsíce ve vyšetřovací vazbě.

„Myslím, že turisté nakonec přestanou do Tádžikistánu jezdit,“ říká Umarovna. Přesto je o výstup na jeden z pěti sedmitisícových vrcholů, které se nacházejí na území bývalého Sovětského svazu, stále zájem. Na ledovec Moskvina se letos sjelo více než 160 horolezců z celého světa. Mezi nimi také tři české výpravy.

Cesta na vrchol

Pik Korženěvské je třetí nejvyšší hora Pamíru. Vrchol je pojmenován po ženě ruského geografa Nikolaje L. Korženěvského Jevgeniji. Nad základním táborem ční do výšky i druhá sedmitisícovka: qullai Ismoili Somoni (dříve Pik Komunizmu a ještě předtím Pik Stalina), nejvyšší vrchol Pamíru. Pik Korženěvské byl zdolán v roce 1953 a v roce 1977 na něj vystoupili první Češi. Skoro třicet let po nich se pokusí na vrchol vystoupit i všichni členové naší expedice. Dnes nejčastěji používaná výstupová cesta vede ze základního tábora na ledovci Moskvina vzhůru skalami a pod séraky ledovcového splazu do druhého výškového tábora ve výšce 5300 metrů. Tam už večer stojí několik stanů. Místo je pro vybudování postupového tábora ideální – po mnoha letech jsou na hrotu ledovcové morény upravené desítky menších i větších plošin pro postavení stanu a na nedalekém ledovci teče několik drobných pramínků, ze kterých je možné nabrat vodu.

Ráno vyrážíme chvíli po rozednění. Čeká nás krátký, ale strmý výstup do dalšího tábora ve výšce 5800 metrů. Po několika hodinách ve sněhu i tvrdém ledu před sebou vidíme dvě stě metrů vysokou skalní stěnu. Pod ní jsou přilepeny tři stany ve třetím postupovém táboře. Ráno vyrážíme opět chvíli po rozednění. Před sebou máme dlouhý traverz několika ledovcových svahů. Na svahu, jenž je jindy lehce prostupný, dnes balancujeme na předních hrotech maček. Postupujeme pomalu a po několika hodinách lezení po skále a ledu se dostáváme do posledního tábora v 6400 m n. m. Na malé plošince je už vedle sebe namačkáno deset stanů. K večeři máme bramborovou kaši a několik pytlíků jerky- sušeného masa.

Ve dvě hodiny ráno nás probouzí tiché pípání budíku na hodinkách. Ve světle čelovek rychle snídáme a neochotně se soukáme ze spacáků. Rychle si navlékáme péřové bundy i rukavice. Je jasno a měsíc svítí na cestu. K vrcholu zbývá ještě sedm set výškových metrů.

K hromádce kamení

Cesta se klikatí po úzkém hřebeni a na několika místech připomíná tenkou lávku. Na obě strany spadá několikasetmetrový prudký svah, přerušovaný jen tu a tam ostrými skalními výběžky. Uklouznout tady by mělo fatální následky.

Stejně jako na „Leninovi“ počítám do padesáti. Zastavit. Vydechnout. Další padesátka kroků. Od vrcholu nás dělí už jen sto výškových metrů. Přesto přemýšlím o tom, že se zastavím a počkám, až se Žebro s Martinem vrátí z vrcholu. Poslední metry nám trvají víc než půl hodiny. Nakonec už není kam stoupat. Žebro rozhazuje rukama a naznačuje, že je na vrcholu. Za pět minut stojím i já u hromádky kamení. To je vrchol Piku Korženěvské. Výška 7105 m n. m.

Pořizujeme několik fotografií, ale na vrcholu si dopřejeme jenom slabou půlhodinu odpočinku. Jako v předchozích dnech se po poledni začínají kolem vrcholu stahovat mraky. O dvě stě metrů níž už sestupujeme za hustého sněžení.

O pět hodin později ležíme ve stanu ve třetím výškovém táboře. Zítra nás čeká sestup o víc než dva tisíce metrů do základního tábora a kluky po krátkém odpočinku výstup na třetí sedmitisícovku -qullai Ismoili Somoni.


Zmatek ve jménech

První lidé stáli na Piku Lenina v roce 1928 a od té doby se na vrcholu vystřídalo téměř 3000 horolezců. Stejně jako mnoho dalších vrcholů pojmenovaných za sovětské éry byl Pik Lenina oficiálně přejmenován. Problém ale tkví v tom, že Pik Lenina má hned několik nových jmen. Podle některých pramenů se hora jmenuje stejně jako na počátku 20. století podle turkestánského generálního místodržitele Kaufmanův štít. Podle oficiální internetové stránky tádžického prezidenta Imomala Rachmanova by se hora měla jmenovat po slavném lékaři Avicenovi (neboli Abu Ali ibni Sinovi). Sousední Kyrgyzstán přišel s názvem Pik Sary Taš (což v tádžičtině znamená Žlutý kámen), podle nedaleké vesnice. Přes mnoho nových označení je stále hojně používáno i staré pojmenování Pik Lenina. V médiích, a to i ruských, se však nejčastěji objevuje název qullai Istiqlol (= „štít Nezávislosti“).

Politika

Kalkul diktátora Silnice vedoucí do Batkenu prochází několika nevelkými uzbeckými enklávami ležícími na kyrgyzském území. Podivně klikatá hranice severního Tádžikistánu je důsledkem dávného Stalinova absurdního kalkulu. Do roku 1929 byl Tádžikistán součástí Uzbecké autonomní sovětské republiky. Vzhledem k poloze v citlivé muslimské oblasti tu chtěl mít Stalin samostatnou republiku. Podle jeho osobitých kritérií – samostatná republika měla prý mít alespoň milion obyvatel – zde ale nežilo dost Tádžiků. Jednoduše tedy počet obyvatel zvýšil připojením uzbeckého Leninabadu (dnešního Chodžentu, tádž. Khujand) k Tádžikistánu a několika uzbeckých enkláv. Dnes ledabyle určená hranice vyvolává napětí mezi středoasijský­mi státy.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články