Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Nepotrestaná genocida

043_Image_0001.jpg
Autor článku: Markéta Kutilová, Středa, 9. listopadu 2011
Autor fotografií: Jakub Tauer a Profimedia
První šli na smrt učitelé, lékaři, vědci, cizinci a lidé s brýlemi, neboť vypadali jako intelektuálové… Šílený režim Rudých Khmerů nepřežily téměř tři miliony lidí. Během čtyř let zlikvidovali čtvrtinu svého vlastního národa. A dodnes byl potrestán pouze jediný člověk.

V Kambodži těžko potkáte člověka staršího pětatřiceti let, jehož život by nebyl poznamenaný krvavým režimem Rudých Khmerů, kteří zemi ovládli 17. dubna 1975. Je tomu třicet dva let, kdy byl režim Rudých Khmerů poražen, ale jizvy ještě zdaleka nejsou zahojeny. „Chci mít jen pocit, že existuje spravedlnost, že vražda mých rodičů a sourozenců nezůstane nepotrestána. A také snad skoro všichni, kdo genocidu přežili, doufají, že se dočkají odpovědi na otázku, která se nám pořád honí hlavou: Proč?“ říká Ratha Duong, jež přežila režim jen se svou sestrou.

Jenže čas běží a všem odpovědným za genocidu vlastního národa je dnes už více než osmdesát let. Lídr a mozek Rudých Khmerů Pol Pot už nikdy potrestán nebude – zemřel v roce 1998 v Thajsku, kde se s rodinou usídlil. První rozsudek padl teprve vloni v červenci. Odsouzeným je Kaing Guek Eav, nazývaný Duch. Byl šéfem nejhoršího z mnoha vězení Rudých Khmerů – Tuol Slengu neboli S-21. Zemřelo v něm na sedmnáct tisíc lidí. Duch byl odsouzen k dvaatřiceti letům vězení, ale odsedět jich musí jen devatenáct. „Doufal jsem, že dostane doživotí, tohle mě zklamalo. Dodnes mám noční můry a stále vidím, jak umlátili moji ženu s naším novorozeným synem,“ řekl pro BBC Chum Mey, jeden ze sedmi vězňů, kteří se z vězení S-21 dostali živí. Chum Mey svědčil v procesu proti Duchovi a svědčí i nyní, během soudu se čtyřmi nejvýše postavenými Rudými Khmery, který začal letos v červenci.

Před tribunálem stanul hlavní ideolog režimu Nuon Chea, někdejší premiér Khieu Samphan a bývalý ministr zahraničí Ieng Sary se svou manželkou, tehdejší ministryní sociálních věcí Ieng Thirith. Všichni byli obviněni z genocidy, ze zločinů proti lidskosti, z válečných zločinů a z vražd, mučení a náboženské perzekuce.

Nový norimberský proces

Mezinárodní soudní tribunál pro Kambodžu má za úkol vyšetřit a potrestat zločiny Rudých Khmerů a pracuje od roku 2003 pod záštitou OSN. Bývá přirovnáván k norimberskému procesu po druhé světové válce a předcházelo mu pětileté vyjednávání s kambodžskými představiteli, z nichž mnozí, včetně premiéra Hun Sena, byli sami Rudými Khmery. Jejich hlavní starostí proto bylo, aby nedošlo i na „menší ryby“. Mnozí z bývalých Rudých Khmerů jsou dnes ve vysoké či místní politice. I proto Hun Sen trvá na tom, že po současné čtveřici obžalovaných už nikdo před soud nepůjde.

Mnozí Kambodžané jsou však rozhořčeni nejen z průtahů, ale také z nákladů na soud, které se vyšplhaly na 67 milionů dolarů. Nejštědřejšími dárci jsou Japonsko a Austrálie. „Kdyby za ty peníze raději postavili pořádné silnice, školy a nemocnice, mělo by to větší smysl. Mrtvým stejně nepomůžeme,“ myslí si Ron z města Preăh Seihân.

Statisíce Kambodžanů soudní proces sice sledují v televizi, mnoho jich ale přiznává, že už je pozdě. „Víc mě zajímá, kdy zaprší, jaká bude úroda, kde vzít peníze na léčení syna. Soud měl být už dávno, teď po letech už nechci znovu otevírat staré bolavé rány,“ myslí si 53letý farmář z Kirivôngu na jihu Kambodže.

Vězení Tu l Sleng bylo ztělesněním muk pekelných. Jen sedm lidí se z jeho zdí dostalo živých. Dalších sedmnáct tisíc tu bylo umučeno.

Zatímco Duch se soudem spolupracoval, všichni čtyři výše zmínění trvají na své nevině. I proto se čeká, že se soud může táhnout celé roky. Všem obviněným je více než osmdesát let a nejsou v dobrém zdravotním stavu. Panují obavy, že se někteří verdiktu ani nedožijí.

Bývalý ministr zahraničí navíc už byl jednou za své zločiny odsouzen k trestu smrti, ale dostal v roce 1996 milost od krále. Proto tvrdí, že tribunál OSN už ho nemůže podruhé soudit za totéž.

Ze studentů vrahy

Nyní spolu sedí na lavici obžalovaných, kdysi spolu studovali v Paříži, někteří dokonce na Sorbonně. Právě tam se všichni, včetně Pol Pota, který studia nedokončil, seznámili s idejemi komunismu, které byly mezi francouzskými studenty velmi populární. Kambodžské království se na konci 19. století stalo součástí francouzské kolonie Indočíny, a tak bohatší rodiny posílaly své děti na studia do Francie. Nezávislost získala Kambodža v roce 1953 a stala se monarchií v čele s králem Norodomem Sihanoukem. V 60. letech ale bylo království vtaženo do války ve Vietnamu a část Kambodže byla bombardována Spojenými státy pod vedením prezidenta Richarda Nixona. Odhaduje se, že nálety USA si vyžádaly na 700 000 životů Kambodžanů a dva miliony uprchlíků. Rudí Khmerové v té době fungovali v Kambodži jako ilegální komunistické hnutí a po bombardování USA se jim podařilo získat mnoho nových příznivců. Pak ale dostali trénink a sovětské a čínské zbraně od severovietnamské armády a jejich síla vzrostla. Mezitím byla v roce 1970 svržena monarchie a k moci se dostal za pomoci USA prozápadně orientovaný Lon Nol. Právě jeho režim svrhli v dubnu 1975 Rudí Khmerové. Jejich vojáci byli většinou chudí kluci z vesnic, kteří se nechali zlákat na pravidelný přísun jídla. Mnohým z nich tehdy nebylo ani patnáct let. Nastolili republiku Demokratická Kampučia.

Stěny věznice Tu l Sleng pokrývají stovky portrétů umučených obětí. Rudí Khmerové své vraždění důkladně dokumentovali.

Cílem Rudých Khmerů bylo nastolit agrární společnost, která bude zcela soběstačná a postavená na produkci rýže. „Když budeme mít příkopy, budeme mít vodu, když bude voda, bude rýže a s rýží můžeme úplně všechno,“ zněl jejich slogan. Jakmile obsadili dvoumilionový Phnompenh, začali vyhánět všechny jeho obyvatele z jejich domovů. Během dvou dnů se z něj stalo město duchů. „Právě jsme se připravovali na oslavy Nového roku, když vojáci zabušili na dveře. Museli jsme okamžitě jít ven, já jsem neměla čas vzít si ani boty. Otec mi pak obalil rozpraskaná chodidla papírovým pytlem. Cesty byly poseté mrtvolami, šli jsme týden, a kdo nemohl, toho zastřelili,“ vzpomíná Sreytouch Svay. Rudí Khmerové lidem tvrdili, že musejí pryč na tři dny, neboť město budou bombardovat USA. Proto si nikdo s sebou nic nebral. Vojáci pak jejich domy vyrabovali a zničili. Totéž se dělo ve všech větších městech. „Pak nás rozdělili do pracovních čet, podle věku a pohlaví, každou četu poslali jinam a tak rozdělili rodiny. Mně bylo sedm let a poslali mě čistit pole od min, kde to každý den někoho zabilo,“ vzpomíná Svay.

Ukradené dětství

Rudí Khmerové zašli v realizaci svých komunistických idejí tak daleko, že chtěli úplně zrušit instituci rodiny. Všechny děti patřily Angce, tedy politbyru, a byly odvedeny pryč od rodičů. „Byl to nejtěžší útok na rodinu v historii lidstva. Pokud někdo přiznal, že se mu stýská po dětech nebo dětem po rodičích, bylo to obvykle trestáno smrtí,“ říká Ben Kiernan, profesor univerzity v Yale.

V ostrém kontrastu s tím však stojí fakt, že celé politbyro Rudých Khmerů bylo propleteno rodinnými vazbami. Premiér Pol Pot a jeho zástupce Ieng Sary se oženili se sestrami prezidenta Khieu Sampatha. Stejně tomu bylo i v armádě, kterou ovládla rodina generála Moka.

Děti měly styk s rodiči přísně zakázán. „Párkrát se mi podařilo se proplížit k táboru mých sester nebo do chýše otce či matky, ale věděla jsem, že by mě zabili, kdyby mě chytili,“ říká Sophiline, které tehdy bylo osm let. „Dva dny po porodu už jsem musela pracovat čtrnáct hodin denně na poli. Dítě jsem musela odevzdat. Nenechali mě ani kojit, svoje dítě jsem už pak nikdy nespatřila,“ říká se slzami v očích dnes třiašedesátile­tá Mia.

Třiašedesátiletá Mia vzpomíná dodnes na to, co se dělo za Rudých Khmérů, se slzami v očích.

„Děti se měly stát základem nové společnosti bez paměti. Pracovaly jako kati, vojáci, špehové, kopaly kanály, stavěly silnice,“ říká profesor Kiernan.

Stejně jako dospělí, musely děti tvrdě pracovat deset až čtrnáct hodin denně, a to už od pěti let. Přitom však příděly jídla byly tak mizivé, že naprostá většina lidí a dětí byla podvyživená. „Denně jsme dostávali jednu misku rýžové polévky. Jedli jsme i kůru ze stromů. Naučili jsme se chytat různé pavouky, brouky a jiné živočichy, které bychom dřív do pusy nevzali. Pokud někdo ukradl z pole třeba jen trochu rýže, dostal nemilosrdně trest smrti. Všechno patřilo Angce,“ říká Sophiline. Odhaduje se, že hladem, na nemoci a vysílení zemřelo 1,7 milionu Kambodžanů. Další milion byl umučen a povražděn.

„Nejdříve umřela moje matka, poté můj bráška, kterého kojila, pak moje dvě malé sestry a nakonec i otec. Všichni zemřeli na podvýživu,“ vzpomíná Ouk Villa, který se pak dostal jako sirotek do uprchlického tábora v Thajsku. Tam si ho vybrali sponzoři z USA, kde nyní žije. Stejně jako 250 000 dalších Kambodžanů.

Hon na nepřátele

Stejně jako ostatní diktátorské režimy byli i Rudí Khmerové posedlí touhou zbavit se všech nepřátel, i těch potenciálních. Začal hon na nepřátele národa. Na smrt šli jako první umělci, lékaři, učitelé, a další lidé vysokoškolsky vzdělaní. Byli povražděni i s celými rodinami, aby se děti nemohly jednou mstít. Ani batolata nebyla ušetřena. Než však došlo k jejich vraždě, byli uvězněni a podrobeni tvrdému výslechu a krutému mučení. Při něm se museli přiznat ke spolupráci s CIA nebo rozvracení režimu a nahlásit nejméně deset dalších lidí, kteří byli také proti režimu. Většinou nenechali nikoho zemřít dřív, dokud neudal další. „Já ani nevěděl, co to CIA je, ale po týdnech krutého mučení jsem se přiznal a také jsem nahlásil nebožáky, kteří pak skončili na popravišti,“ přiznává Chum Mey, kterého nechali žít jen proto, že potřebovali, aby opravoval šicí stroje, na nichž se šily uniformy. Jediné povolené oblečení byly totiž černé pyžamovité uniformy a bíločervený kostkatý šátek. V tom lidé spali i pracovali.

Dodnes byly vykopány ostatky jen z několika masových hrobů. Jsou součástí památníků obětem jedné
z nejstrašnějších genocid.

Agrární maoistický experiment Rudých Khmerů skončil v lednu 1979, kdy je porazila vietnamská armáda. Země zůstala rozvrácená, s miliony vyhladovělých lidí, kteří hledali své domovy a příbuzné. Statisíce skončily v uprchlických táborech v sousedním Thajsku. Mnohým z nich se podařilo dostat azyl v jiných zemích. Zbytky Rudých Khmerů se držely na západě Kambodže až do roku 1992, kdy podepsali rezignaci. O rok později se v Kambodži konaly první demokratické volby. Mnoho bývalých Rudých Khmerů dodnes žije pokojně ve městě Pailin na hranici s Thajskem.


Hrůzy francouzského gymnázia

Až do roku 1975 to bylo známé francouzské lyceum v centru hlavního města Phnomphenu. Školy ale Rudí Khmerové zrušili a z lycea udělali největší vězení pro nepřátele režimu Tu l Sleng neboli S-21. Dnes je z něj muzeum genocidy. Rudí Khmerové byli podobně pečliví jako nacisté a vše dokumentovali – fotografie, výpovědi. V přízemí jsou mučicí místnosti, kde vězňům trhali nehty, uštípávali jim bradavky, věšeli za ruce, dávali elektrické šoky. „Učili nás, jak mučit lidi tak, aby ztratili vědomí, ale nezemřeli. Náš úkol byl dostat z nich přiznání. Pokud zemřeli dříve, byli jsme potrestaní my,“ říká bývalý dozorce Prak Khan. Lidé spali připoutáni ke kovové tyči, čtyřicet v jedné místnosti, nesměli mezi sebou mluvit. Na zdech visí fotografie a výpovědi bývalých dozorců, kteří dnes žijí v klidu a popírají jakoukoli vinu. Po čtyřech hodinách v S-21 nevím, zda je mi víc špatně, nebo se mi chce brečet. Ti, kteří přežili mučení, byli na náklaďácích odváženi za město na tzv. killing fields, popravčí pole, kde už na ně čekali jejich kati. Ti jim zavázali oči, přivedli je na kraj vykopané jámy a motykou je ubili. Mrtvoly posypali vápnem a šli pro další dávku trestanců. Batolata chytli za nožičky a ubíjeli je o strom. Dodnes byly vykopány ostatky jen z několika masových hrobů. Z tisíců lebek a kostí byl postaven památník. Spravedlivého potrestání se ale vrazi zřejmě nedočkají.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články