Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Nepálský trojboj

obr5.jpg
Autor článku: Markéta Hanáková, Úterý, 17. května 2016
Autor fotografií: Markéta Hanáková
Během jediného měsíce jsme prošli tři naprosto odlišné nepálské treky. Jeden zaručuje soukromí, další pohodlí a turistické zázemí a na třetím můžete třeba meditovat...

Kolem sedmé nejvyšší hory světa Dhaulágirí vede jeden z nejnáročnějších treků v Nepálu a v porovnání s ostatními se na něj vydává jen malé procento turistů.

Velká část treku vede v ledovém sevření himálajských velikánů a člověk tu celé dny nepotká ani živáčka, což ale také znamená, že jídlo a plyn na většinu treku je třeba nést si od začátku s sebou na zádech. Dřina a zima je ale vykompenzována krásou liduprázdných hor.

Hned od počátku přecházíme přes spoustu visutých mostů, kolem hučících vodopádů, stezka kličkuje mezi rýžovými políčky, místy vede zařezaná ve svahu vysoko nad divoce tekoucí řekou. Sluníčko nás nemilosrdně spaluje.

Cesta vede mnohdy zařezaná v prudkém nestabilním svahu.

Hledáme trochu stínu pod právě dozrávajícími banánovníky s lahodnými plody. Pak uprostřed džungle vidíme horké sirné prameny s malebným okolím. To vše bez turistů!

Pomalu stoupáme stále do vyšší nadmořské výšky, procházíme pralesy plné rododendronů a i ty se brzy mění v suťová pole. Začínají se otevírat výhledy na ty nejvyšší hory světa. Ocitáme se v samém srdci Himálaje. Suť přechází v ledovec a ledová krása je den ze dne krásnější. Tělo si přivyká nejen na stále větší chlad, ale i na ubývající kyslík.

V Dobangu potkáváme velkou skupinu německých turistů s celým manšaftem šerpů. Vracejí se a varují nás. Za Italským base campem je prý stezka neprůchodná. My jsme ale rozhodnuti zkusit projít celý plánovaný trek.

Vracet se nebudeme! Jsme v inkriminovaném místě – Italském základním táboře. Tady letos většina výprav končí. Cesta je prý neprůchodná kvůli velkým závějím sněhu, které se tu drží po nedávném nečekaném řádění cyklonu.

My si možnost neúspěchu nepřipouštíme a přijímáme pozvání na místní zkvašený alkoholický nápoj čhang. Další den nás čeká onen obávaný úsek. K našemu překvapení však situace není zdaleka tak tragická, jak popisovali členové vracející se skupiny. Kam lze dohlédnout, se žádná sněhová kalamita už nekoná.

Zpočátku stezka vedla hlavně zelenou džunglí.

Jsou tu jen zbytky starších lavin. Ale začíná nám být jasné, proč se turisté vracejí. Místy je terén trochu nebezpečný, ale s trochou štěstí a odvahy se projít dá. Nebezpečí tady spočívá v nestabilní úzké stezce v prudkém suťovém svahu zařezané sto metrů nad dnem údolí a především v častém padání kamenů, které dlouho nejsou vidět ani slyšet. Už mnoho lidí v tomto úseku přišlo o život.

Další dny míjíme Švýcarský, Japonský a nakonec i hlavní základní tábor Dhaulágirí, překonáváme dvě sedla Francouzské a později i Dhampus, jejichž nadmořská výška přesahuje 5000 m. Ze sedel jsou fantastické výhledy. Tukuče Peak, Tongu Peak, Hongde, Mukut Himál a samozřejmě Dhaulágirí. Krásná, ale také nebezpečná osmitisícovka.

Její jméno v překladu znamená Bílá hora. Laviny pouští dolů ráda a často. I my jsme svědky této velkolepé podívané. Ohromné masy sněhu a ledu se sunou dolů každou chvíli.

Dhaulágirí nám dělala společnost několik dní, ale nakonec nás přece jen ztrácí z dohledu. Čeká nás totiž další nádherná pasáž – nekonečná a mrazivá pláň Hidden Valley. Často tady fouká silný vítr a teploty klesají hluboko pod bod mrazu. V případě špatného počasí se Hidden Valley může změnit v ledovou past. Orientace je tady možná pouze podle souřadnic GPS. My máme štěstí. Teploty sice klesají hluboko pod bod mrazu (v noci ve stanu –11 °C) a silný vítr lomcuje naším příbytkem, ale je jasno a přes den svítí slunce.

Nakonec nás přivítaly nejvyšší hory světa. Jsme v srdci Himálaje.

V závěru treku prudce klesáme z výšin do divokého údolí posvátné řeky Kálígandakí – nejhlubšího údolí na světě. Na jeden břeh spadají svahy masivu Dhaulágirí, na druhém vévodí další hora přesahující 8000 m Annapúrna. Oba vrcholy jsou od sebe vzdálené pouhých 38 km vzdušnou čarou. V buddhistické Marphě plné jablečných sadů končí náš první trek.

Krásný, ale rušný (trek kolem Annapúren)

Plynně navážeme na jeden z nejkrásnějších treků na světě – trek kolem Annapúren. Atraktivita a snadná dostupnost treku nese s sebou daň v podobě davů lidí, kteří se sem vydávají. Pro někoho může mít tento typ trekování výhodu: na tuto cestu se nemusí nijak speciálně vybavovat. Stačí mít s sebou naditou peněženku a vše si koupit. Najmout si nosiče a horského vůdce je rovněž možné prakticky kdekoli cestou.

Celý trek lemuje spousta lodží, kde se turisté vyspí, najedí a napijí. Všude jsou prodejny s potravinami, drogerie, kavárny či pekárny. Ve větších městech jako Manang nebo Džomsom lze nakoupit i výstroj a výzbroj. Někde je i banka, kde se dají směnit peníze (v lodžích je kurz nevýhodný). Domácí si tu už zvykli na zástupy turistů a brání se smlouvání. Jídelní lístek i cena za ubytování je většinou daná. V obchůdcích je to podobné.

Na treku kolem Annapúren míjíme buddhistické stúpy.

Půvab se ale tomuto treku upřít nedá. Během zhruba 220 km dlouhého pochodu se střídají v rychlém sledu různá vegetační pásma. Džungle plná kvetoucích vánočních hvězd a vodopádů se mění v alpínské louky a jehličnaté lesy. Trasa je bohatá i na výhledy na osmitisícové vrcholy. Nejprve se odkryje výhled na Manáslu neboli horu Ducha, později na Annapúrnu a ze sedla Thorong je jako na dlani Dhaulágirí.

Nezapomenutelné je překonání takřka 5500 m vysokého sedla Thorong. Trek začíná v Bulbule a nadmořská výška se nabírá postupně, takže i aklimatizace by měla probíhat bez problémů. I tak se ale někdo může potýkat s výškovou nemocí. Většina turistů končí trek v Džomsomu, ale dá se pokračovat až do Pókhary.

Jako jedni z mála se na trek vydáváme proti proudu. Z Džomsomu do poutního místa buddhistů a hinduistů, vesničky Muktináth, dnes už vede prašná silnice, dál se ale už musí jít po svých. Z předchozího treku jsme dobře aklimatizovaní, a tak hned druhý den můžeme vystoupat do sedla Thorong. Po několika dnech putování končíme uprostřed džungle v nízko položené Bulbule.

Na trek jsme se vydali na přelomu listopadu a prosince, tedy v závěru podzimní sezony. Lidí jsme tu potkávali už méně, než kolik jich tu projde v jejím vrcholu. I tak jsme postrádali klid, na který jsme si zvykli u Dhaulágirí. Kdo má ale rád pohodlí a přitom se chce podívat vysoko do hor, je pro něj trek kolem Annapúren ideální volbou.

Trek pod pyramidou (Langtang – trek Heritage Tamang)

Úplně jiný charakter než předchozí dva treky má spíše duchovní putování Národním parkem Langtang, severně od Káthmándú. Batoh už nás netáhne k zemi jako v případě Dhaulágirí a lidé tu nejsou vypočítaví jako v oblasti Annapúren.

Ještě před asi 20 lety byla nádherná oblast Langtangu turistům uzavřena.

Langtang byl ještě nedávno před zhruba dvaceti lety kvůli blízkosti čínské hranice turistům zcela uzavřen. Dnes už je vstup do této oblasti volný, ale člověk cestou absolvuje velké množství policejních kontrol, při kterých probíhá nejen kontrola dokladů, permitu a TIMS karty, ale také batohů.

Zajímavé je, že území národního parku obývá mimo jiné panda červená. Langtang nabízí několik treků, které se dají vzájemně kombinovat. My si zvolili pohodový a nenáročný trek Heritage Tamang, který je víc než o fyzických výkonech spíše o duchovním poznání. I lidé jsou tu jiní než jinde v Nepálu. Mají tibetský a tamanžský původ a drží si dodnes své tradice a zvyky. Jejich život je úzce spjat s buddhismem.

Zatím víc než turistický ruch živí místní obyvatele zemědělství a chov jaků. Nemají potřebu vydělávat na turistech. Celému treku, který lze pohodově zvládnout během tří dnů, dominuje nádherná a majestátní pyramida vrcholu Langtang Lirung (7246 m).

Výchozím bodem treku je městečko Sjábrubeši, které leží jen asi 150 km od hlavního města Nepálu Káthmándú. Je to nevelké město plné lodží. Autobusem se dá vyjet několik set výškových metrů na „křižovatku“ cest, z nichž jedna vede do Gatlangu. Z rozcestí, kde nás autobus vysadil, do něj trvá cesta zhruba dvě hodiny.

V Gatlangu si připadáme jako v jiném světě, jiném století. Ze svahu vykukují mezi nesčetnými terasami rýžových políček jen kamenné střechy malých obydlí. Procházíme úzkými kamennými uličkami a máme možnost nahlédnout do skromného života zdejších lidí. Za vesnicí procházíme kolem řady stúp, políčka se mění v bambusový háj, kterým pomalu sestupujeme dolů do Čilime. Tady se kouzlo vytrácí.

Panuje tu velký stavební boom, všude jezdí náklaďáky, vozí se stavební materiál. Raději přejdeme visutý most a prudce stoupáme do místních vyhlášených lázní Tátopání (2607 m).

Jsou tu vybudované tři bazény s horkou vodou, skromné převlékárny, místa na odložení věcí. Venku začíná teplota klesat k nule, z bazénů se páří a my se celí natěšení vrháme do horkých vod mezi domorodce, kteří nás zdraví širokými úsměvy.

Dole: Dnes už se zde čile staví. Lidi ale stále živí chov jaků a zemědělství.

Druhý den stoupáme do nejvyššího bodu tohoto treku Nágthalí Danda (3300 m) a celý den nás doprovázejí výhledy na Langtangský a Ganéšský Himálaj. Nemůžeme se nabažit pohledy na bezpočet bílých tibetských vrcholů, od kterých jsme vzdáleni pár desítek kilometrů. Teplé sluneční paprsky nás kolem poledního v Nágthalí Danda dostanou a my si vleže hodiny užíváme této krásy hor. Vstát nás donutí až pokročilejší čas a hlad. Sestoupíme do vesnice Thuman, projdeme check-pointem a ubytujeme se v jedné z mnoha lodží.

Další den už jen sestoupíme dolů do Timure, odkud si po staré kupecké stezce zajdeme do poslední nepálské vesnice Rasuvágadhi.

Dál už nemůžeme. Čína vítá přicházející monstrózní bránou a pro nás je to konečná. A tady také končí celé naše himálajské putování.

OČIMA AUTORKY

Nepál je krásná země, ale bohužel už i tuto asijskou zemi zasáhl „turistický syndrom“. Pókhara, trek do BC Everestu nebo trek kolem Annapúren jsou toho typickým příkladem. Nepálci si zvykli, že turista rovná se peníze. Za obyčejný litr balené vody se tady nestydí si říct o 200 rupií, přičemž v Káthmándú se dá ta samá voda koupit za 20 rupií. A když chcete smlouvat, ještě se vám vysmějí. Buď dáš dvě stě rupií, nebo jdi dál. S tímto smutným přístupem jsme se setkali bohužel vícekrát.

Naštěstí se najdou i v této nádherné zemi zatím ještě místa, kam turistický boom nedolehl a člověk tu má možnost nakouknout do života místních lidí, kteří jsou nezištně pohostinní a milí. Například u Dhaulágirí jsme nabídli malým dětem i jejich rodičům bonbonky a oni nás na oplátku pozvali k sobě domů a dali nám ochutnat právě utržené banány a mandarinky ze stromu. V Langtangu nás zase mile překvapila mladá rodinka, u které jsme se ubytovali. Ještě než jsme si stihli vybalit, donesla nám paní domu právě upečené voňavé placky.

Markéta Hanáková

PŘIPRAVTE SE NA CESTU

TREK KOLEM DHAULÁGIRÍ

  • Permit: stačí permit zahrnující oblast Annapúren
  • TIMS karta (povinná na každý trek, kvůli bezpečnosti trekařů): ano
  • Délka treku: asi 220km
  • Nejvyšší bod: French Pass 5360m
  • Ubytování: možnosti využít lodže jsou pouze první tři dny, na zbytek treku je nutné mít s sebou stan
  • Strava: stravování z místních zdrojů, byť omezené, je možné pouze do Italského BC, na zbývající část je nutné mít s sebou vlastní zásoby
  • Ceny: lze smlouvat
  • Ubytování: 100 NPR (1 nepálská rupie = zhruba 0,24Kč)
  • Čaj: 30–50 NPR
  • Polévka: 100 NPR
  • Pivo: 300 NPR
  • Dálbhát (čočková polévka a rýže se zeleninou): 300 NPR
  • Čapátí (chlebová placka): 50 NPR

TREK KOLEM ANNAPÚREN

  • Permit: ano
  • TIMS karta: ano
  • Délka treku: asi 220km
  • Nejvyšší bod: Thorong La 5416m
  • Ubytování: hustá síť lodží, v některých se lze i osprchovat teplou vodou
  • Strava: z místních zdrojů, cestou se nachází i spousta obchůdků, kde se dá dokoupit voda, tyčinky, toaletní papír, oříšky, jačí sýr i různé outdoorové vybavení
  • Ceny: většinou fixní, není možné smlouvat
  • Klady: krajinově nádherný trek
  • Zápory: velká frekvence turistů
  • Ubytování: 200 NPR
  • Čaj: 125 NPR
  • Polévka: cca 250 NPR
  • Pivo: 400 NPR
  • Dálbhát: 350–450 NPR

LANGTANG – HERITAGE TAMANG TREK

  • Permit: 3000 NPR, kupuje se v Dhunčhe
  • TIMS karta: ano
  • Nejvyšší bod: Nígthalí Danda (3300m)
  • Ubytování: lodže
  • Strava: z místních zdrojů
  • Ceny: lze smlouvat, ceny jsou nižší než na treku kolem Annapúren
  • Klady: duchovně i krajinou zajímavý trek, příjemní lidé
  • Zápory: časté policejní kontroly
  • Ubytování: 50–100 NPR
  • Čaj: 40 NPR
  • Polévka: 150–200 NPR
  • Pivo: 350–400 NPR
  • Dálbhát: 200 NPR
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články