Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Nepál stále na rozcestí

18-1.jpg
Petr Zouhar, Středa, 7. červnaec 2010
Mladá nepálská republika má ke klidu daleko. Stojí tu proti sobě maoisté a komunisté a krajina je zmítána neustálými nepokoji. Kterým směrem vykročí země pod štíty himálajských osmitisícovek?

Muž v dopravní kanceláři nevrle oznamuje: „Autobus nepřijel. Na devadesát procent bude zítra stávka.“ Zítra se tedy do Górkhy nedostaneme. Silničku, která nese hrdé označení hlavní východozápadní dálnice, budou křižovat jen auta s ampliony a rudými prapory. Zuřiví maoisté nejspíš rozmlátí pár krámků, jejichž majitelé se odmítnou ke stávce připojit. Stávkujícím může jít o cokoli: zrušení smlouvy s Indií, odvolání vlády nebo třeba prohlášení nějakého zmizelého komunisty za mučedníka… Málokdo se v tom ještě orientuje.

Komunisté vs. maoisté

Převrat je potřeba dobře naplánovat. Už jednou se to tak úplně nepodařilo. Letitá občanská válka nakonec vyústila ve svržení autokratického krále Gjánéndry. Politické strany tehdy přizvaly do parlamentu maoisty, a ti souhlasili, že budou od nynějška prosazovat svůj program mírovou cestou. Po nepřesvědčivém vítězství maoistů se jejich vůdce, obávaný rebel Práčanda, stal premiérem. Nic ale netrvá věčně a revolucionářům parlamentní demokracie nesvědčí. Už po roce, v květnu 2009, musel Práčanda rezignovat. A od té doby se maoisté snaží podrývat nestabilní vládu, byť zatím pouze ústavní cestou.

Nyní se však má schvalovat nová ústava, do které by chtěla každá organizace protlačit co nejvíce svých ideálů. Má být kráva národní zvíře? Hinduismus jako státní náboženství? Komunismus oficiální doktrína? Jsou to samozřejmě opět maoisté, kdo má na ústavodárné shromáždění zvláště tvrdé požadavky. Nebudou-li splněny, chtějí prostě převzít moc.

„V horách na západě se připravují tisíce bojovníků,“ hlásají noviny. Je ironií, že maoistická frakce nese hrdé označení Komunistická strana Nepálu-(maoistická), zatímco její protivníci z nejsilnější vládní strany si říkají Komunistická strana Nepálu(marxisticko-leninská). V ulicích Górkhy se tak připravuje zátah jedněch komunistů proti druhým. Chystá se velké řinčení srpů a kladiv. Jak uchopit moc co nejrázněji, o tom se v dubnu sjeli radit do Górkhy, města kousek severně od silnice z Káthmándú na Pókharu. Górkhá je pro Nepálce obzvlášť významným místem, odtud začala v 18. století expanze královské dynastie Šáhů, jež vybudovala současný Nepál.

Revoluce už za měsíc

Po cestách se kodrcají autobusy přeplněné uvnitř i na střechách rozjásanými lidmi. Rudé vlajky prozrazují, s kým máme tu čest. Přijíždíme do Górkhy ve chvíli, kdy sjezd končí. Revolucionáři míří ke svým domovům předat poselství ostatním straníkům. Velká událost však nemohla zůstat bez odezvy místních obyvatel. V hotelu, kde jsme se ubytovali, sněmovala venkovská honorace. „Já nejsem ani s nimi, ani proti nim,“ tvrdil majitel hotelu, když jsme se zeptali na jeho názor. Když ho ale požádají, aby poskytl prostory pro debaty, nemůže jednoduše odmítnout.

„Bude revoluce. Za měsíc. Na tom se shodli. Když parlament neschválí ústavu podle nich, převezmou moc,“ shrnuje náš hostitel. Vypadá to dramaticky, ale v Nepálu jsou již na pokusy o převzetí moci zvyklí. Dokonce ani turistický ruch nemusí být půtkami příliš omezen. Turista je v podstatě jediný zdroj příjmů, na který si nikdo nedovolí vztáhnout ruku. I v časech, kdy maoisté ovládali západ země a Nepál byl v otevřené občanské válce, projížděly turistické autobusy přes frontu bez kontrol. V Pókhaře dokonce cestovatelé platili zvláštní příspěvek za přístup k Annapúrnám. Z těchto peněz pak byla financována povstalecká armáda.

Pokrok si žádá oběti

„Potřebujeme změnu. Všechny strany jsou stejné.“ Takové hodnocení je v Nepálu slyšet často. Vlády nikdy nevydrží dlouho a opozice si zvykla vše řešit totálními stávkami. Jen už nepanuje taková jistota, zda jsou tím správným řešením maoisté. Představený théravádského kláštera v Bhaktapuru se nám svěřil se svými pochybnostmi v tomto ohledu. Ve stínu fíkovníku jsme mu pak vyprávěli o českých zkušenostech s komunismem.

Chudí lidé však mnohdy nemají vzdělání z nejlepších klášterních škol a levicovou propagandu neprohlédnou. Sami členové strany nejsou ve svých zásadách nikterak pevní. Ani předseda po nich přece nemůže chtít, aby se vzdali třeba svých domácích bůžků. Kdysi nabízela maoistická centrála bohaté odměny za každou zastřelenou posvátnou krávu.

Chtěli se tak vysmát hinduismu, přinutit obyvatele, aby volili mezi svou vírou a zištností. Když se však nyní sjeli do Górkhy, mnoho přesvědčených komunistů se vydalo po schodech k pevnosti, aby zde obětovali kozu bohyni Kálí. Kněží jednou ranou gurského nože sráželi hlavu přineseným dobytčatům a snad ani netušili, že tím mají zajistit zdar budoucí revoluci. Když si pak mladí rebelové odnášeli zpět do města poražená zvířata, cákala po schodišti krev. Zatím kozí.

Sedmadvacátého dubna tohoto roku vypukla v zemi totální stávka. Na deset dní obsadili maoisté hlavní město i klíčové pozice po celé zemi. Zastavili veškerou pozemní dopravu a zrušili vnitrostátní lety. Veškeré obchody a restaurace byly uzavřeny pod pohrůžkou rabování. Požadavek na odstoupení vlády nakonec nebyl splněn a maoisté ustoupili. Další nepokoje se dají čekat kdykoli…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články