Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Není cesty zpět: Jaká budoucnost čeká irácké uprchlíky v Sýrii?

20-7.jpg
Autor článku: Tomáš Halda, Středa, 7. červnaec 2010
Autor fotografií: Tomáš Halda
Mnozí z nich v roce 2003 příchod koaličních vojáků vítali. Dlouhá léta pod krutovládou Saddáma Husajna končila, někteří se jednotkám spojenců dokonce snažili aktivně pomoci v jejich úsilí. Pak ale přestali ze svých domovů vycházet. Postupem času násilí v jejich okolí dosáhlo takové míry, že se rozhodli svou zemi opustit. Dnes mají pocit, že se jich každý bojí a oni sami mají strach jeden z druhého. Být Iráčanem na Blízkém východě znamená být nepřítelem i obětí zároveň.

V současnosti je v Sýrii přes jeden milion uprchlíků, v sousedním Jordánsku je to sedm set padesát tisíc. Více než jeden a půl milionu Iráčanů z měst, jako je Basra nebo Bagdád, odešlo na sever do kurdské oblasti Iráku, ale i tam je život pro některé z nich nebezpečný.

Džamal po nezvané návštěvě utrpěl mozkovou mrtvici.

Jedná se o jednu z největších humanitárních krizí na planetě, ale lidským zrakům je trochu skryta. Převážná většina uprchlíků totiž nežije ve stanových táborech a v řadách nečeká na potravinové příděly od OSN – živoří ve městech, mnozí ve slumech na jejich okrajích a mají pocit, že se svět o ně přestal zajímat.

Není cesty zpět

Nejvíce lidí z válkou postižené oblasti zamířilo do Sýrie. Do země, jejíž obyvatelé jsou irácké mentalitě blízcí a jež je – na rozdíl od nákladného života v Jordánsku – cenově přijatelnější. Syrská vláda na své území vpustila v minulých letech téměř každého, kdo k hraničnímu přechodu přišel. Většina uprchlíků zamířila do chudých čtvrtí Damašku. V místech, jako je Džaramána, Masaken Berzeh a hlavně pak Sajdá Zajnab, dnes návštěvník uslyší na ulici převážně iráckou arabštinu. Podle údajů syrské vlády je v současné době v zemi 1,6 milionu uprchlíků z Iráku. UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) odhaduje počet mezi 1,2 až 1,5 milionu lidí.

Ačkoli se v posledních měsících z důvodu ekonomické tísně a beznadějného čekání na azyl některé rodiny rozhodly vrátit zpět do své domoviny, mnozí cestu domů riskovat nemohou. Nejen lidi napojené na bývalé struktury Husajnova režimu či mnohé řadové členy bývalé vládní strany Bass, ale i náboženské minority, jako jsou křesťané, sabajíni nebo jezídové, doma nikdo nečeká s otevřenou náručí.

Pravděpodobnou smrt neriskují ani palestinští uprchlíci, kteří se do Iráku dostali po vzniku Izraele a od Husajna se těšili výrazné podpoře. Dnes jsou trnem v oku lidem, jako je Muktada Sadr a jeho Mahdího armáda. V neposlední řadě se pak nevracejí ani ti, kdo během posledních let přišli o své domy. Buď už nestojí, nebo v nich sídlí některá z řady milicí, které ovládají části měst a oblastí. Není tedy ani kam se vrátit. Bezpečí, které Sýrie zpočátku uprchlíkům skýtala, se v poslední době vytrácí. Některé skupiny militantů z Iráku operují i zde.

Malý Mohamad má Downův syndrom. Při útoku mu násilníci drželi pod krkem nůž.

Přede dveřmi svých bytů nacházejí běženci výhružné dopisy -stejně jako to zažívali v Bagdádu. Telefonáty od neznámých lidí varujících je před návratem do Iráku se množí. Nechybějí ani cílené pokusy o fyzickou likvidaci a vraždy. I když v Sýrii přežívali v obtížných životních podmínkách, přesto se tu cítili od problémů doma vzdáleni. Teď už ale není mnoho možností ani prostředky pokračovat kamkoli jinam.

Hijam a její rodina

S Hijam a její rodinou jsem se poprvé setkal v říjnu minulého roku, týden poté, co do jejich příbytku ve čtvrti Sajdá Zajnab vtrhli dva neznámí útočníci. V té době byl doma jen její dvaapadesátiletý manžel Džamal a nejmladší z jejich tří synů, desetiletý Mohamad. Manžel po nezvané návštěvě utrpěl mozkovou mrtvici. Hijam se od něho dověděla až po několika dnech, že mu vyhrožovali smrtí celé rodiny, pokud se rozhodne vrátit do Iráku. Malému Mohamadovi držel jeden z násilníků nůž pod krkem a druhý bil tyčí bezbranného otce. Krátce po útoku se rodina přestěhovala a v podstatě nevychází z domu.

V Iráku Džamal celý život působil jako novinář. Noviny i sám vydával – do doby, než uveřejnil kritický článek o Iráckém olympijském výboru, kterému v té době předsedal Udaj Husajn. Džamalovo vydavatelství nechal zavřít vrchní soud a zabavil všechen movitý i nemovitý majetek. Do příchodu koaličních vojsk se pak Džamal živil jako mluvčí Unie iráckých žen. Po Saddámově pádu začal znovu pracovat pro noviny alMaara a Nabid al-Šabab. Až do svého únosu v roce 2007 byl kritický i k novému režimu.

Díky americkým vojákům, kteří při kontrole podezřelých objektů objevili vězněného Džamala, byl spolu s dalšími třemi desítkami unesených lidí převezen do nemocnice a následky několikatýdenního věznění přežil. Poté, co rodina obdržela výhružný dopis od organizace Badr, už nebylo bezpečné v Bagdádu zůstat.

„Myslela jsem si, že Američané změní systém a odejdou, popřípadě že budeme takový jejich Hongkong. Pak ale přišla obrovská vlna emigrantů zpět z Íránu. Badr začal s bombovými útoky, potom se přidala dokonce i al-Káida. Za Saddáma hodně šíitů uteklo do Íránu a teď se snaží ovládnout zemi a zbavit se všech možných oponentů,“ říká Hijam, sunnitská muslimka původem z hor v kurdské části Iráku.

Hijam po čtrnáct dní odnášela v nákupních taškách majetek rodiny, většinou knihy, do bytu své kamarádky. Manžel se zatím skrýval mimo domov. Třetího listopadu 2007, tak jako bezpočet ostatních Iráčanů, zaplatila Hijam taxi a s tím nejnutnějším opustila pětičlenná rodina zemi. Bez konkrétní představy vystoupili v damašské čtvrti Sajdá Zajnab.

Za pět tisíc syrských liber (asi 2000 korun) si následující den pronajali dvoupokojový byt v havarijním stavu. Rozpadající se elektroinstalace, studená voda a žádné vytápění byly krušným startem v neznámém prostředí, obývaném povětšinou šíitskými muslimy. Krátce po příjezdu se rodina také zaregistrovala u UNHCR a získala oficiální status uprchlíků. O dva měsíce později byli přijati jako žadatelé o azyl v některé ze zemí Západu. Od té doby čekají na odpověď.

S Bagdádem za zády

Cesta z Bagdádu do Damašku nebyla pro Palestince Abú Múnu a jeho rodinu vůbec snadná. Ačkoli se syrská vláda staví za práva Palestinců, nechává právě teď několik stovek iráckých Palestinců přímo před svou hranicí na „území nikoho“ živořit v otřesných podmínkách v táboře al-Tanaf. Většina z nich totiž nemá potřebné cestovní doklady, ale do Bagdádu se pro ně vrátit nemohou. Stejně jako Abú Múna i ostatní palestinští uprchlíci v táboře al-Tanaf byli totiž z Iráku vyhoštěni.

Abú Múna, původní profesí umělecký kovář, v Bagdádu pracoval pro americkou bezpečnostní agenturu. Nebezpečí mu proto hrozilo jak v táboře al-Tanaf, tak v nedalekém táboře al-Walid, který leží ještě na území Iráku. Jako člověk, který měl v minulosti kontakt s Američany, měl naději, že dostane azyl ve Spojených státech. Proces se ale vlekl a po určité době se úplně zastavil. Uprchlíci v táboře al-Walid byli objektem zájmu sunnitské milice, která měla mezi běženci své špehy.

Nejstarší syn Mustafa s Mohamadem na dvorku - na ulici raději nechodí.

Lidé pracující v minulosti pro USA tak byli v permanentním nebezpečí útoku. Deset lidí z ochranky, ve které Abú Múna pracoval v roce 2004, zavraždila právě některá z milicí. Když dostal Palestinec od přátel varování, že ho hledají, na azyl už dál nečekal a utekl i s rodinou na sever Iráku. Ani tam se ale palestinská rodina nemohla zdržovat příliš dlouho. Zaplatili tedy za falešné irácké pasy, se kterými se konečně dostali z Iráku do Sýrie. Od loňského podzimu se snaží – zatím neúspěšně -prostřednictvím UNHCR dostat do Spojených států. V Damašku se rodina kvůli možnému útoku přesouvá z místa na místo.

„Jsme bez peněz, bez domova, v nebezpečí, ale to už je asi osud nás Palestinců,“ říká Abú Múna, jehož jediným úspěchem jsou doklady o jeho statusu uprchlíka od UNHCR, a dodává: „Chci se dostat co nejdál odsud a zapomenout. Všechny arabské státy dokola kritizují Izrael za porušování práv Palestinců. V al-Tanafu jsou přitom palestinské rodiny, které uprchly před jistou smrtí v Bagdádu, a nechají je tam bez zájmu živořit v neúnosných podmínkách v poušti. Zatím některé přijalo Švédsko, Chile a Brazílie. Z arabských bratrů, co s námi tak soucítí, nám ale nepomohl nikdo!“

Nevítaní Britové

V dubnu letošního roku jsem se seznámil s třicetiletou Šuhub, která žije se svými třemi dcerami a manželem ve čtvrti Sajdá Zajnab a snaží se dostat do Velké Británie. Šuhub, která se v Británii narodila a vlastní britský pas, by mohla spolu se svými dětmi, které mají rovněž britské občanství, odletět hned zítra. Její manžel je však držitelem pouze pasu iráckého a rodině se doposud nepodařilo zařídit společný odchod ze země. Blízkovýchodní byrokracie je pověstná svou chaotičností. Je známo mnoho případů, kdy byly manželské páry odloučeny na dlouhou dobu, a není tudíž překvapením, že Šuhub bez manžela odjet nechce.

Abychom porozuměli lépe její dnešní situaci, musíme se vrátit na počátek jejího života. Šuhub se narodila v roce 1979 v Londýně, v době, kdy tam její otec pracoval jako zaměstnanec irácké ambasády. Byl blízkým přítelem velvyslance a dělal mu osobního řidiče. Rodina v Británii strávila čtyři roky, než se přestěhovala do Vídně.

V Rakousku otec pracoval na stejné pozici a zůstal na ní až do roku 1986, kdy se všichni vypravili do Bagdádu. V roce 1990 opět opustili svou domovinu a odjeli do Bulharska, zase na iráckou ambasádu. Když začala první válka v Perském zálivu, musela se rodina z důvodu mezinárodního bojkotu a přerušení diplomatických vztahů vrátit do Bagdádu.

Na britské ambasádě se s Šuhub nikdo nechtěl bavit.

Její manžel Safaa pochází ze stejné čtvrti, kde Šuhub po návratu z Bulharska žila. Spřátelili se a v roce 1995 se rozhodli, že se vezmou. Safaa měl na střední škole dobré výsledky. Předpokladem pro studium na vysoké škole bylo ale členství ve straně Baas.

Safaa zůstal bezpartijní, a tak byly jeho možnosti prosadit se ve společnosti značně omezené. Namísto dobře placeného zaměstnání po vysoké škole odešel „do výroby“. První dcera se manželskému páru narodila v roce 1996. Na otázku, jak snášeli příchod koaličních vojsk, reagují s úsměvem: „Ačkoli má naše nejstarší dcera stále fobii z náhlého velkého hluku, nikdo z naší rodiny nebyl při invazi zraněn. V naší čtvrti jsme byli před každým útokem varováni, takže jsme prostě jen zůstali doma.“

Kde žádat o pomoc?

Opravdové problémy, jak se oba manželé shodují, začali až se sektářským násilím, které zemi po dobytí spojenci zachvátilo. 22. dubna 2007 byla před americkou základnou nastražena nálož. Výbuch zasáhl místní policejní stanici, která stála naproti Safaaově dílně. Jeden z jeho bratrů – Marwan – byl vážně zraněn a převezen do nemocnice al-Jarmúk v západním Bagdádu.

V nemocnici vládl chaos a zraněnému nikdo nebyl schopen pomoci. Safaa tedy bratra vezl do nemocnice al-Karmieh, která stála ve čtvrti kontrolované v té době šíitskou milicí. Marwan je jméno užívané sunnitskými muslimy. Zdravotní sestra podle Safaay křičela bratrovo jméno, aby každý v její blízkosti věděl, že se jedná o sunnitu. Okamžitě se objevila bezpečnostní služba, která oba bratry odvedla do sklepa budovy. Tam jim řekli, že budou zastřeleni. Naštěstí ale Marwana hledala policie z jeho čtvrti, která případ vyšetřovala. Podle Safaaova líčení se policistům podařilo oba z nemocnice dostat na svobodu.

Ven z bytu jdou děti pouze do školy.

Bohužel Marwan zakrátko zemřel, údajně na následky injekce, kterou mu aplikovala jedna ze sester hned po příjezdu do nemocnice. Lékařskou zprávu nemocnice vydat odmítla, i když se ji jeden z jejich šíitských přátel snažil obstarat. Situace byla tak kritická, že nakonec rodina nemohla nebožtíka ani pochovat. Po osobní zkušenosti se sektářským násilím začal Safaa otevřeně kritizovat zločiny al-Káidy, Muslimského bratrstva a Mahdího armády vedené Muktadem al-Sadrem. Za měsíc rodina obdržela dopis s výzvou k odchodu ze země.

V opačném případě slibovali neznámí pisatelé celé rodině smrt. Safaovi se narychlo podařilo prodat auto a s malým obnosem peněz se ženou a dětmi odcestovali do Sýrie. Za zbylé peníze si pronajali byt, ve kterém žijí dosud. Jeden pokoj, kuchyně a toaleta ale pětičlenné rodině může sotva stačit. Safaa si našel práci na stavbě, jenže když byla zakázka dokončena, další se mu sehnat nepodařilo. Iráčané oficiálně v Sýrii pracovat nesmějí.

Pokud se jim ale poštěstí a zaměstnání přece jen seženou, dostávají od zaměstnavatele ve srovnání se syrskými kolegy většinou jen poloviční plat. Rodina dnes peníze získává jen z prodeje části potravinové pomoci, kterou dostává od OSN. Někdy se jim ale jídlo prodat nepodaří a dávají ho přímo majiteli domu místo nájemného. Rodina nemá téměř žádné peníze na školní potřeby pro dcery nebo na léky. Šuhub v minulosti prodělala dvě operace prsu, kdy jí odstranili rakovinový nádor. I když se podle svých slov cítí dobře, lékaři jí doporučili chodit na kontrolu každý měsíc. Finanční situace rodiny je ale tak zoufalá, že si Šuhub nákladné kontroly dovolit nemůže. Více než o vlastní zdraví se ale Šuhub strachuje o své dcery.

Většinu času rodina tráví v jedné místnosti.

Před měsícem někdo v noci vyvraždil celou sunnitskou rodinu jen blok od jejich domu. Syrská policie pachatele nevypátrala, ale je možné, že se jednalo právě o dílo šíitské milice. Šuhub a Safaa dostali několikrát výhružný telefonát – prý jsou bristkými špiony a měli by odjet, nebo… Navzdory faktu, že je Šuhub občankou britského království, nedočkala se na své ambasádě žádné pomoci ani rady. Žádat o azyl prostřednictvím OSN ale také nemůže, protože je britskou občankou.

Rozhodla se tedy odjet do Londýna jen s dětmi a pokusit se za pomoci úřadů ve Velké Británii zařídit vízum pro manžela. Zbývá jí tedy jen jediné – obstarat si peníze na letenku a start v zemi, kde se narodila. Vzhledem k faktu, že stěží sežene prostředky, aby přežila v nejchudší části Damašku, se cesta jeví jen jako zbožné přání.

Byrokracie a korupce

„Vím, že sem z Iráku militanti pronikají, a to nejen z Mahdího armády, ale i z al-Káidy. Syrská vláda tyhle lidi nevítá, ale na druhou stranu proti nim není schopná ani účinně zasáhnout,“ řekl autorovi evropský stážista, který pracoval na syrském ministerstvu zahraničních věcí, „pod kontrolou mají Syřané palestinskou komunitu, která je zde usazená dlouho a jejíž organizace, jako je Islámský džihád nebo Hamás, s tajnou službou spolupracují. V oblastech s vysokou koncentrací Iráčanů je ale situace jiná. Iráčané jsou tu v podstatě jen jako turisté, někteří mají falešné dokumenty a zjistit jejich pravou totožnost není jednoduché. Navíc se velice často stěhují z místa na místo.

Spolupráce s iráckými úřady také vázne. Jak v Iráku, tak v Sýrii navíc všechno komplikuje dost chaotická byrokracie a všudypřítomná korupce.“ Země na první pohled prošpikovaná tajnou policií je poměrně křehká a uvnitř mocenského aparátu nestabilní. Nový prezident Bašár al-Asad nedokázal na všechny konkurenty ve státním aparátu působit tak důrazně jako jeho otec. Ten držel svou moc pevně v rukou a jakýkoli konkurenční boj uvnitř systému nedovolil. K opozici byl taktéž nesmlouvavý. Spolu se svým bratrem se proslavil potíráním islámské radikální opozice, když v Hamě a dalších městech potlačil v roce 1982 ozbrojené povstání vedené Muslimským bratrstvem.

V minulém roce provedly největší zásah proti islamistům za bílého dne Spojené státy v příhraničním městě Abú Kamal. Panují dohady, že syrská strana, vybavená moderní protiletadlovou vojenskou technikou, o akci věděla předem a dala Američanům zelenou. Sama se k útoku na al-Káidu neodhodlala, ale ani se mu nesnažila zabránit. Po jedné větší demonstraci v Damašku, která pak následovala a byla organizována státem, proti americkému zásahu už nikdo neprotestoval a zůstalo ticho po pěšině.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články