Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Nenápadný masakr

010-000.jpg
Milan Vodička, Pátek, 1. Srpen 2008
Znáte to: ptáček zašveholil, a dívka byla zachráněna, jak se psávalo v románech za první republiky. Teď to platilo skoro doslova, až na to, že Ingrid Betancourtová je matka dvou dospělých dcer.

Její záchrana vypadala opravdu jako zázrak a blesk z čistého nebe: kolumbijští povstalci ji drželi v zajetí šest a půl roku. Byla křehká, byla krásná, byla známá, byla prezidentskou kandidátkou. Tak se stala symbolem všech obětí rebelů v Kolumbii.

Když byla osvobozena vtipnou a smělou akcí, bylo proto možné podlehnout klamu, že vše končí šťastně jako v hollywoodském filmu. Rukojmí a Betancourtová, to bylo totéž, takže když se ocitla na svobodě, problém jako by náhle byl vyřešen.

Jednoduše a prostě – jako vyplněné sudoku.

Podléhat tomuto dojmu by ale byl omyl.

Betancourtová je na svobodě, ale v zajetí zůstávají další stovky lidí. Nikdo to neumí spočítat, ale ví se o dalších sedmi stovkách rukojmích, několik set jiných prý není ve statistikách, protože je rodiny ze strachu radši ani neohlásí.

Jsou to rukojmí na kšeft.

Ideály jsou pryč, tady jsou ideologií peněženky.

Tihle lidé byli uneseni ne z politických důvodů, ale pro zisk. Zaplaťte, nebo ho (ji) zabijeme, vzkazují „partyzáni“ rodinám a firmám. Je to tvrdý byznys. Povstalci to nikdy nepřiznají, ale takhle zmutovala jejich „revoluční“ činnost.

Jsou v akci od poloviny šedesátých let, takže jsou zřejmě nejstarším činným hnutím rebelů v Latinské Americe. V Evropě se o nich vědělo především v souvislosti s Betancourtovou, ale v tomto případě jediná zraněná labuť zastínila celou voliéru.

Tihle hoši za sebou nechávají spálenou zemi a zničené životy. Hovořil jsem nedávno s českou zdravotnicí Terezií Hurychovou, která strávila rok a půl v Kolumbii s Lékaři bez hranic. Byla přesně tam, kde vládnou povstalci. Protože na jejich území nefunguje státní moc, nefunguje tam nic. Není tam lékařská péče, není tam zákon ani dovolání se spravedlnosti, nejsou tam skoro žádné školy, zato je tam systém nevolnictví: lidé musejí pracovat pro guerillas. Ti v letech největšího rozmachu ovládali polovinu země.

Zcela ji zdevastovali. Tisíce lidí jsou dávno mrtvé, ti živí už nemají žádné vyhlídky. Kolumbie je na třetím místě v počtu vnitřních běženců, hned po Súdánu a Kongu.

Je to nenápadný masakr.

Na tohle všechno jsem si vzpomněl, když jsem viděl fotografii s osvobozenou Ingrid Betancourtovou.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Zkrátka

Komentáře

Přečtěte si další podobné články