Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Nekrvavý diktátor?

Eduard Freisler, Pátek, 2. března 2007
Camila Machadová v potu tváře stoupá do mírného kopečku k bílé siluetě caracaského Národního Pantheonu, kde jsou uloženy ostatky „Osvoboditele“, legendárního venezuelského vojevůdce a státníka Simóna Bolívara. Ten v 19. století přinesl svobodu části Latinské Ameriky. Pro paní Machadovou ale tato legenda z dávných dob ožila. Venezuele totiž vládne Hugo Chávez, který je podle svých příznivců reinkarnací Bolívara.

Camila tomu bezmezně věří, je náruživá chávistka. Tak si říkají Chávezovi stoupenci. V ulicích Caracasu jsou nepřehlédnutelní: mají totiž na sobě červené oblečení s oslavnými hesly. Camila má červené dokonce i obroučky brýlí, legíny a ponožky. Před ostrým sluncem ji chrání červená čepice s kšiltem, na níž stojí: Chávez no se va! (Chávez neodejde!) Chávez je u části dnešní venezuelské společnosti (především u té nejchudší) zbožňován. Ostatně, není se čemu divit. Do slumů, tedy chudinských čtvrtí, které například hustě pokrývají okolní kopce, jež obléhají metropoli Caracas, posílá levné jídlo, doktory, učitele nebo třeba techniky, kteří v úzkých uličkách slumů zavádějí potrubí pro zemní plyn. Na kritiku opozice, že tyto své sociální mise platí bez ohledu na vývoj trhu, Chávez s výsměchem odpovídá: „Je mi jedno, zdali to je rentabilní, nebo ne. Já pomáhám lidu, který jste vy stovky let zbavovali všech práv.“ Nedávno Chávez svým odpůrcům vzkázal, že ho nemohou porazit, protože jeho jméno je synonymem pro lid.

Dolary pro socialismus

Své projekty venezuelský vůdce platí z ropných výnosů. Venezuela je dnes pátým největším vývozcem černého zlata na světě. V malebné deltě řeky Orinoko jsou navíc podle odhadů uloženy vůbec největší zásoby této suroviny, které zemi stačí nejméně na příštích sto let. Navíc když se Chávez na konci roku 1998 dostal k moci, stál jeden barel kolem deseti dolarů, dnes se cena šplhá k šedesáti. Petrodolary je Chávez podle svých slov připraven použít k financování svého projektu Socialismus 21. století, kam patří i výše zmíněné mise pro chudé. Ropu posílá i svým ideologickým spojencům na Kubu, do Nikaraguy, Bolívie či do Ekvádoru. Surovinu chce ale posílat i íránskému vůdci Mahmúdu Ahmadínežádovi či běloruskému diktátorovi Alexandru Lukašenkovi. Oba tyto vůdce nazývá bratry ve zbrani. Největším odběratelem venezuelské ropy jsou ale Spojené státy, proti kterým se tento bývalý výsadkář ostře vymezuje.

Chávez se profiluje jako hlavní odpůrce americké dominance ve světě, podle svých slov je hrdým pokračovatelem mnoha revolucionářů. Za toho vůbec prvního v dějinách lidstva přitom Chávez považuje Ježíše Krista (za prvního kapitalistu Žida). Rád také připomíná teze V. I. Lenina či citáty čínského vůdce Mao Ce-tunga. Jeho největším žijícím vzorem je ale kubánský vůdce Fidel Castro. Po něm by chtěl převzít pomyslnou pochodeň socialistické revoluce. Jeho styl vlády a poslední výroky nesou pečeť kubánského komandanta. Stačí se jen podívat na gesta a grimasy, které Chávez používá při svých sáhodlouhých projevech. Stejně jako Castro svým posluchačům lichotí, aby je vzápětí varoval, či dokonce kritizoval. V některých případech je možná ještě žoviálnější a upovídanější než Fidel. Ve svém pravidelném nedělním televizním programu s názvem Halo prezidente (někdy trvá až osm hodin) již Venezuelčanům zpíval, předčítal z knihy Miguela Cervantese o Důmyslném rytíři Donu Quijotovi de la Mancha nebo je zasvěcoval do tajů baseballu. Rozvernost ale dokáže Chávez v okamžiku změnit v tvrdou konfrontaci.

Bush je ďábel!

Když přijde na přetřes vláda Spojených států, začne pěstí bouchat do stolu nebo výhrůžně zvedne ukazovák s přimhouřenýma očima (další odkoukaná gesta Fidela Castra). Loni Chávez na půdě OSN neváhal svého předřečníka, prezidenta George W. Bushe, nazvat ďáblem. „Ještě je tu cítit síra,“ prohlásil Chávez se zhnuseným výrazem ve tváři. Stejně výbojně ale útočí i proti svým nepřátelům doma. Ropné magnáty označil za sebranku, která jen chlastá whisky a oddává se orgiím. Fidel Castro o dvacet let dříve Kubánce, kteří chtěli z ostrova uprchnout, nazval červy a odpadem.

Venezuela je ale přece jenom dnes daleko od politického a hospodářského modelu Kuby. Přesto poslední vývoj naznačuje, že Chávez podobnou cestu sleduje. Dnes vládne pomocí svých dekretů, které mu posvětil parlament, v němž zasedají jen jeho spolustraníci. A jak říká, dekrety mu umožní zradikalizovat jeho revoluci. Půjde jistě o mnohem závažnější přeměnu, než byla změna směru bílého hřebce na státní vlajce, který dnes místo doprava cválá doleva. Chávez se chystá zrušit posty guvernérů jednotlivých provincií a místní radnice nahradit jakýmisi lidovými revolučními výbory. Znárodnění, které se zatím dotklo jen části farem a továren, čeká i energetický sektor země včetně pohádkových zásob ropy. Proti svým odpůrcům se zatím jen slovně vymezuje, dosud za kritiku neposílá do vězení nebo na popraviště. Někteří členové opozice ho proto nazývají „nekrvavý diktátor“.

Kdoví, co se ale stane v budoucnu. Rétorika venezuelského vůdce totiž dává tušit, že za případné ekonomické nezdary či vytvoření represivního režimu by jednou mohl vinit „domácí zrádce“ nebo „nepřátele ze zahraničí“. Ostatně Chávez již vytvořil domobranu, nakupuje stíhačky a samopaly a v ulicích Caracasu fungují takzvaní Círculos Bolivarianos (Spolky bolivariánů), pravá ruka Chávezovy revoluce. Bolivariáni působí jako osvětoví pracovníci či asistenti projektů sociálních misí pro chudé. Chávez na vojenské přehlídce, která byla součástí jeho inaugurace, ale tyto „zálohy“ připomněl jako záštitu revoluce.

„Vždycky jsem říkal, že tato revoluce je mírová. Ale aby si to nikdo nevykládal špatně, pokud ji někdo bude ohrožovat, venezuelský lid je připraven se bránit,“ prohlásil Chávez. A k obraně má dnes mnoho odhodlaných lidí včetně Camily Machadové. „Konečně máme u moci našeho prezidenta. Nechceme o něj přijít,“ říká a za červenými obroučkami se jí lesknou oči.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články