Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Nejvyšší hora západní Afriky

34-1.jpg
Autor článku: Tomáš Jůnek, Pátek, 6. dubna 2012
Autor fotografií: Tomáš Jůnek
Můj pohled směřuje mezerou v korunách stromů nahoru k nebi. Viděl jsem ji už tolikrát, vím, jak je vysoká, přesto mě pokaždé udiví, jak moc musím zaklonit hlavu, abych dohlédl až na vrchol. Kamerunská hora v celé své čerstvé ranní kráse. Pokaždé uhrančivá a vyzývající.

Mé nadšení z těsné blízkosti 4095 metrů vysoké hory zcela jistě nesdíleli dne 28. dubna 1909 němečtí kolonialisté ani další obyvatelé města Buea a okolí. Tehdy se němečtí koloniální úředníci Kamerunu, usazení v domech na úbočí v příjemné nadmořské výšce kolem 900 metrů, přesvědčili o tom, že Kamerunská hora je stále činnou sopkou. Dokonce je jednou z mála sopek, jejíž erupce byla zaznamenána ještě před narozením Ježíše Krista. Kolem roku 450 před naším letopočtem ji popsal kartaginský objevitel a král Hannón Mořeplavec, jenž se, s jistou mírou nepravděpodobnosti, dostal při své plavbě kolem západního pobřeží Afriky snad až k pobřeží Kamerunu. Co už je však historicky jisté, jsou erupce z roku 1922, kdy lávový proud dotekl až do oceánu.

Totéž se skoro povedlo při nedávné erupci v roce 1999 s tím rozdílem, že proud jen přetekl jedinou pobřežní silnici a škodolibě se kousek za ní zastavil asi 200 metrů od pobřeží. Poslední erupce je datována dnem 28. května 2000 a podle místních obyvatel se sopka probouzí v intervalu přibližně pěti let. Jaké důsledky by měla mohutná exploze, si v hustě obydlené a úrodné krajině raději nechtějme ani představit.

Vulkanická činnost v této části Afriky, v hloubi Guinejského zálivu, vytvořila asi tisíc kilometrů dlouhý řetěz různě aktivních sopek. Kamerunská hora je, coby nejvyšší vrchol, produktem této zemětvárné aktivity, stejně jako ostrovy Bioko, Princův (Príncipe), Svatý Tomáš (Sao Tomé) či Annobón. Opačným směrem do vnitrozemí kontinentu pak ubíhají další, menší či větší vulkány, z nichž za zmínku stojí Mt. Oku (3011 m) s působivým jezerem v kaldeře.

Svébytný ekosystém

Stratovulkán, v mapách nesoucí název Mt. Cameroon, tedy Kamerunská hora, je složen z více než stovky menších sopečných kuželů. Na jeho jižním svahu se do výšky 1713 metrů tyčí ostrý vrchol Mt. Etinde, někdy zvaný Malá Kamerunská hora, starší, už nečinná sopka. Celý masiv je protažen od severovýchodu k jihozápadu a tvoří bariéru mohutné oblačnosti přicházející ve směru od Nigérie. Oblaka, zatěžkaná nepředstavitelným množstvím vody, se o vulkán ždímají tak dokonale, že západní úbočí hory je nejdeštivější místo v Africe s ročním srážkovým úhrnem kolem 10 300 milimetrů. Právě proto najdeme lidská sídla, jako je Buea nebo přístav Limbe (bývalá britská Victoria), na východní straně hory, ve srážkovém stínu.

Masiv hory je svébytným ekosystémem s dobře zachovanou přírodou. S přibývající nadmořskou výškou lesa ubývá, okolo dvou tisíc metrů převládají jen zakrslé formy odolných keřovitých dřevin a o zhruba pět set metrů výše vytrvávají jen byliny, hlavně trávy, které najdeme i na samém vrcholu. Území o rozloze 58 178 hektarů bylo počátkem roku 2010 vyhlášeno národním parkem, nicméně to znamená pouze fakt, že člověk za vstup na horu musí zaplatit. S ochranou zvířat, jako jsou sloni pralesní (Loxodonta cyclotis) nebo ohrožené opice drilové (Mandrillus leucophaeus), to zatím nemá co do činění. Zvířata, stále pod tlakem lovců, nejsou na lidskou přítomnost zvyklá, běžný návštěvník parku tak má jen minimální šanci je spatřit. Správa mladého parku nemá peníze na strážce, a dokonce není ani zcela jasné, kudy přesně hranice chráněného území vede. A že je co chránit! Tím, že okolí hory je intenzivně obhospodařováno lidmi, samotný vulkán se stal vlastně pevninským ostrovem přírody. Ostrovem, na němž přebývají úžasné organismy. Pouze zde, jako na jediném místě na světě, najdeme téměř padesát druhů endemických rostlin, ptáky frankolína kamerunského (Francolinus camerunensis) a kruhoočko kamerunské (Speirops melanocephalus) a také dva druhy drobných savců, rejska Sylvisorex morio a myš Lophuromys roseveari. Jen avifaunu Kamerunské hory reprezentuje úctyhodných 370 druhů ptáků! Nelze se netěšit na výsledky výzkumu biodiverzity, který právě na jižním svahu vulkánu v listopadu 2011 zahájili ekologové Ondra Sedláček a David Hořák s týmem z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

Útulný interiér chaty Hut 2 s potravinami zavěšenými u stropu proti myším.

Nahoru na horu

Kenneth konečně zaparkoval hiluxku před verandou kanceláře společnosti Mt. CEO. Jsme na samém konci města, je půl osmé ráno, slunečno a na místní poměry vane docela svěží větřík. Ideální počasí pro výstup. Je nás pět. Rychle vyřizujeme formality, cesta potrvá celkem čtyři dny, sestup směr vesnice Bakingili kolem jezera, kde je možné vidět pralesní slony. Domluveno, peněženka každého je rázem lehčí o 56 000 franků. Průvodcem se nám stal Samuel, postarší, drobný, větrem ošlehaný chlapík v modrých džínách, který nás bude mít po celou dobu na starosti a který zařídil i skupinu nosičů. Zatím ještě nepřišli do práce, takže velké batohy necháváme v kanceláři s tím, že nás cestou doběhnou. Jen s nejnutnější výbavou vycházíme vzhůru nejpřímější možnou Guinnessovou cestou a Bueu necháváme za zády. Vcházíme do lesa, ve kterém se s každým přibyvším výškovým metrem zvětší i délka vlasatého lišejníku na větvích stromů. Cesta se klikatí a pot odkapává z každého s výjimkou Samuela. Abychom zítra dosáhli vrcholu, musíme se dnes dostat alespoň na chatu Hut 2 ve výšce 2845 m. „Za chvilku budeme u Hut 1, je to poslední místo, kde teče voda, tak si ji nezapomeňte nabrat,“ radí Samuel. V zakaleném, vybetonovaném čůrku by si člověk zdráhal umýt i ruce, ale pít se musí a poslední voda je poslední voda. Kousek nad ním stojí na betonových pilířích dřevěná bouda pobitá vlnitým plechem, s dírami v prkenné podlaze a počmáranými stěnami. Nosiči stále nikde, jdeme tedy bez nich a les záhy končí. Následuje prudký výšlap travnatým svahem a odhalení naší soukromé záhady Kamerunské hory – co je ta lesklá tečka, která na slunci září uprostřed nejprudší části svahu. Je to údajně nová chata, pojmenovaná Intermediate Hut.

Nově rozhodně nevypadá a v jedné ze dvou místností vysedává kněz, aby zde, ve výšce 2260 metrů, dal požehnání těm, kdo na horu vystupují s Bohem v srdci. Přicházejí mraky a citelně se ochlazuje. Nosiči stále nejdou, což znamená, že nemáme teplé oblečení ani nic k obědu. Samuel nás stále ujišťuje, že co nevidět dorazí, na dobré náladě to ale nepřidává. Posledních strmých šest set výškových metrů nezabere ani dvě hodiny. Podle očekávání musíme přejít ostrou hranu, první ze dvou velkých terénních schodů hory. Stezka se vine až do široké pukliny, kde se v závětří krčí náš cíl, Hut 2. Vpředu kuchyňka z vlnitého plechu, za ní, na betonové desce, dřevěná chajda o dvou místnostech obložená vlnitým plechem, o pár metrů dál dvojitá suchá toaleta z vlnitého plechu, jak jinak, univerzální kamerunský stavební materiál.

Konečně. Stojíme na samém vrcholu západní Afriky.

Až v pokročilém odpoledni, v okamžiku, kdy už se téměř začínalo stmívat a teplota povážlivě klesla, dorazily naše batohy a skupina nosičů. Už podle prvního setkání bylo jasné, že spolupráce s našimi „pomocníky“ nebude úplně jednoduchá. Ta sympatičtější parta horalů zůstala tentokrát nejspíš v Bueji, která o dva kilometry níže zářila jako shromáždění světlušek.

Noc na společné, dlouhé, vyvýšené pryčně byla nefalšovanými zoologickými orgiemi. Chata je domovem početného klanu myší, a jakmile se v místnosti zhasne, vylezou ze všech těch děr, probíhají vám pět centimetrů za hlavami, přebíhají spící těla ve spacácích a rozhlodají vše, co jen voní potravou, takže i síťku na batohu, za níž jsme zapomněli obal od sušenek. Zkrátka, co se nepověsí na hřebíky ze stropu, to sežerou. Nemálo souputníků z chaty uteklo a raději spali ve stanu venku. Celý následující den pršelo. My na rozmary počasí připraveni byli, naši nosiči nikoli, takže jedinou možnou aktivitou byly karty a návštěva nedaleké jeskyně.

Pohled na krátery z poslední sopečné činnosti v roce 2000.

Nejvyšší vrchol?

Čekat se vyplatilo. Slunce nás paprsky tahá ze spacáků a modrá obloha se snaží zaplašit nevyspání po marném boji s myší přesilou. Nejprve přichází asi osm set metrů ostrého výstupu. Dosahujeme další, už poslední hrany, kolem nás není nic než tráva a haldy obnaženého tufu, terén se konečně zvolňuje a u poslední chaty Hut 3 odpočíváme před vrcholovým výstupem už v devět hodin ráno. Nosiči s námi nepůjdou, podle dohody se sejdeme na druhé straně hory. Okolí nabývá surrealistické podoby. Jsme ve výšce 3800 metrů, je úplné ticho, jako by se nejen lidem, ale i krajině zatajil dech nad tou scenerií. Čistý vzduch vymazává rozdíly ve vzdálenostech a svět zbavil perspektivy. Před námi se tyčí jeden sopečný kužel vedle druhého tak, jak ho magma, vychrstnuté z útrob země, vytvarovalo. Vše je porostlé rezavou srstí trávy, ostře kontrastující s průzračnou modří oblohy. Krok co krok stoupáme po černé strusce stále výš a výš. Cestička neomylně směřuje na vrchol doprava, vítr sílí a jeho nápor ohýbá těla lidských vetřelců, kteří zde nemají co pohledávat.

Hodiny ukazují 10.18, na patníku je vytesaný kříž, nad zrezivělým plechem s nápisem Sumit ční dřevěná cedule, kde stojí Mont Cameroon 4090 m. Výš to už nejde, jsme na vrcholu. Vítr rve od úst radostné výkřiky a promíchané tóny odnáší kamsi nad černý kontinent a vzhůru do stratosféry.

Ležíme v závětří, doplňujeme tekutiny a vychutnáváme si jedinečný okamžik. Těžko uvěřit, že běžci každoročního Závodu naděje (Race of Hope) zvládnou trasu z Buey na vrchol a zpět za 4 hodiny a 40 minut. Nelze než smeknout. Pozorujeme okolní vrcholy a těžko se zbavit pocitu, že alespoň jeden z nich je vyšší než ten, na kterém právě jsme. GPS ukazují nejvyšší hodnotu 4040 metrů, tak jak to tedy je? Že by nás Kamerunci oklamali i tentokrát? A kam přesně to kolem roku 1845 vystoupil jamajský misionář Joseph Merrick, první bělošský pokořitel Kamerunské hory? Odpovědí se nedočkáme – po pravdě, zase tolik na nich teď nezáleží.

Pohled na Mt. Etinde z úbočí Kamerunské hory.

Man Spring

Dolů jdeme západním směrem, podrážky bot brousí drolící se tuf a někde ve 3800 metrech mi pravé koleno poprvé připomnělo listopadovou nehodu v pralese. Nejprve lehké píchnutí v kloubu při zátěži, kdy si ho skoro ani nevšimnu, postupně se však ten pomyslný hřebík mezi chrupavky zapichuje stále hlouběji a je mi víc než jasné, že ty tři kilometry sestupu budou záležitostí pro hodně otrlého fakíra.

Přicházíme na místo setkání s nosiči. Proč je jich jen polovina a proč zrovna ta druhá část, která má v batozích naše jídlo, šla napřed, to je nad rozumové schopnosti bílého muže. Raději se kocháme krajinou. Z vrcholové partie se dolů plazí asi 400 metrů široký, popraskaný jazyk dávno zatuhlé lávy a podoben ledovci končí u své travnaté morény. Slunce praží jako šílené, trsy trávy jsou vyprahlé a občasné květiny mají jasné sukulentní rysy. Terénní mísa, do které vytekl proud magmatu, je jako výjev z plání Ngorongoro, jen ta savanová zvířata chybějí. Sestup ve směru na vesnici Bakingili je povlovnější, tím také delší, a právě zde se návštěvník dostane do těsné blízkosti místa, odkud stopy zpět zpravidla nevedou. Dva sopouchy jsou branou do pekla, odtud v roce 2000 naposledy tekla rozžhavená láva a ještě dnes vychází dým a sirnaté výpary z rozšklebeného kráteru, po jehož obvodu procházíme. Okolí je dokonale zbavené života, nic než černá struska, do níž tráva jen nesměle prorůstá. Asi stále sopce její dřímotu nevěří.

Tábor Man Spring je zpět v pralese. Na prostranství mezi stromy na turisty čeká podlouhlá chýše z větví a trávy, ohniště a pár míst na postavení stanů. Pramen je sice vyhloubená studánka, vody v ní ale příliš není, při čekání na natočení láhví zde při troše štěstí můžete alespoň zahlédnout skupinu kočkodanů.

Pro někoho je Mt. Cameroon největší turistickou atrakcí v Kamerunu, pro jiného zdrojem slávy při úspěchu v Race of Hope, pro někoho zdrojem poznání a vědeckých objevů hodných ochrany. Pro mě je hora magnetem, který čas od času nasměruje střelku mého kompasu do nitra Guinejského zálivu, a já se musím vrátit. I když už vím, jak vypadá svět z jejího vrcholu, užaslému pohledu na Kamerunskou horu nikdy neodolám.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články