Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Největší predátor Ameriky

88-000.jpg
Libor Kopečný, Středa, 26. Srpen 2009
Víte, které zvíře je největším predátorem amerického kontinentu? Puma americká – silná, hbitá šelma schopná ulovit jelena? Kdepak, zdaleka není favoritem. Že by jaguár? Samá voda! Lední medvěd obývající Aljašku a sever Kanady? Obrovité zvíře, ale stále to nestačí. Jednoznačným vítězem je zcela jiný živočich.

Dožívá se věku okolo sta let, velcí samci mohou dosáhnout délky až 7,5 metru a váhy 1,5 tuny. Jeho původní areál rozšíření je impozantní: velké ostrovy Karibiku, jako Kuba, Hispaniola, Portoriko a Jamajka, dále pak jihozápadní část Floridy, východní pobřeží v podstatě všech středoamerických států, severní části Kolumbie a Venezuely.

90_001_jpg_4a7be13582.jpg

Na pacifickém pobřeží obývá rovněž všechny středoamerické státy, dokonce i sever Ekvádoru. Je schopen žít ve sladkovodních lagunách, jezerech, v brakických (poloslaných) vodách i ve slané vodě u pobřeží. Na většině území své původní domoviny je ale dnes téměř vyhuben. Ve volné přírodě nežije ani dvacet tisíc jedinců. Nejpočetnější populace (okolo tří tisíc) by podle nejnovějších údajů měly být v Kostarice.

Národní park Carara

Naše první cesta za krokodýlem americkým vede k Río Tarcoles, řece vlévající se do Tichého oceánu, konkrétně na její dolní tok v těsné blízkosti národního parku Carara. Je to klasická tropická džungle: statné, desítky metrů vysoké stromy, kopcovitý terén, každou chvilku přeběhne přes cestu malý leguánek a velcí, až metroví leguáni rodu Ctenosaura se ani před lidmi prchat nenamáhají. Nad hlavou nám občas přelétne pár velkých červených papoušků Ara arakanga. Najali jsme si loďku a vydáváme se na průzkum.

Krokodýl americký má rád vodu slanou i sladkou. Bohužel na všech původních místech svého výskytu je tento mohutný plaz dnes téměř vyhuben.

Río Tarcoles je pozoruhodná lokalita. Na malých plážích můžeme pozorovat malé, půlmetrové dorostence a o kousek dál vpravdě obří jedince. Největším je šedesátiletý samec. Měří 5,2 metru – a to mu chybí dvacet centimetrů ocasu, o který přišel při souboji s jiným samcem. Jak je možné jej změřit? Pomáhá moderní technika. Pokud se podaří zastihnout ho ležícího na pláži, je možné provést i na dálku přesné měření pomocí speciálního laserového přístroje.

Krokodýlí krmení

Dolní tok Río Tarcoles je výrazně ovlivňován blízkým oceánem. Voda je zčásti slaná, rozdíly mezi nejvyšším bodem přílivu a nejnižší úrovní odlivu činí celé čtyři metry. Řeka je bohatá na živiny a láká i z moře řadu velkých ryb, jež tvoří hlavní složku potravy místní krokodýlí populace. Další částí přirozené potravy jsou ptáci, zejména ti, kteří se v řece potápějí a loví ryby: převážně kormoráni, pelikáni a anhingy. A ještě jedno přilepšení mají někteří krokodýli z Río Tarcoles k dispozici.

Již zmíněné agentury, vozící turisty po řece, předvádějí svým klientům krmení krokodýlů. Poté co lodivod a krmič v jedné osobě spatří krokodýla, přirazí s loďkou k bahnitému břehu, bos vystoupí do bahna vybaven dvěma zhruba kilovými kousky chlazeného kuřete a začne kuřetem mlátit o vodní hladinu. Krokodýl zpravidla zabere, pomalu se blíží, nakonec se nechá vylákat na břeh a kuře si vezme přímo z ruky srdnatého muže.

Krmení krokodýlů z ruky do tlamy je dost riziková záležitost. Takhle vycvičených mají průvodci asi dvacet jedinců.

Pouze v případě, kdy není poblíž vhodný břeh a dotyčný jedinec patří mezi stydlivější, je kuře lehce upevněno na provázek, uvázaný na konec asi dvoumetrové tyče, a krokodýl „šlapající hlubokou vodu“ je nucen si pro kořist kolmo vzhůru vyskočit. První a častěji používaný způsob je o poznání riskantnější. Na hru s krmením přistupuje jen asi dvacet místních krokodýlů.

Río Tempisque

Národní park Palo Verde leží 150 kilometrů severněji. Jeho hranicí protékají dvě řeky, rovněž domov krokodýlů amerických, Río Tempisque a Río Bebedero se slévají do jednoho velkého ústí na pacifickém pobřeží.

Bahnité pláže jsou tady pouze při odlivu, obě strany řeky lemují husté porosty mangrovů, v jejichž větvích se prohánějí vřešťani pláštíkoví nebo odpočívají impozantní leguáni zelení. Právě pod mangrovy krokodýly nejčastěji pozorujeme. Nejsou tu nijak přikrmováni, musejí se spolehnout výhradně na přirozené zdroje potravy. Na desetikilometrovém úseku napočítáváme na březích i ve vodě okolo stovky krokodýlů, od půlmetrových batolat po třímetrové exempláře. Ti velcí nás nenechají přiblížit ani na padesát metrů a pro jistotu mizí pod vodou. Menší a středně velké exempláře nás kupodivu občas nechají přiblížit třeba jen na dva metry a loďky manévrující v proudu si téměř nevšímají.

Národní park Palo Verde vůbec má své osobité kouzlo. Nocujeme v maličkém areálu, kde žije strážce parku se svou paní. Večer po setmění si pro zbytky večeře ke kuchyni přichází skupinka divokých prasat pekari, kolem chatičky se procházejí jeleni, brzy po ránu nás svou návštěvou poctili místní nosálové, o budíček se starají opice malpy kapucínské a vřešťani.

Cano Negro

Přejíždíme Kordillery a dostáváme se do nížinné oblasti jen malý kousek od hranice s Nikaraguou. Teplota je o několik stupňů nižší než na pacifickém pobřeží, každou chvilku také prší. Cano Negro je rozlehlá sladkovodní laguna protkaná řadou ostrůvků a spletí vodních rostlin. Vzrostlé stromy jsou přímo obsypány bílými volavkami, na dalších sídlí kolonie kormoránů. Neuvěřitelně bohatá fauna. Zelení leguáni, bazilišci a – kajmani brýloví.

92_001_jpg_4a7be13582.jpg

V oblasti Cano Negro jich momentálně žije okolo sedmi tisíc. Nejlepší je opět pozorování z loďky. Kajmani brýloví jsou malý druh. Potkáváme jich desítky, některé velmi staré – důkazem jsou dva spodní přední zuby prorostlé horní čelistí. Přesto žádný z pozorovaných kajmanů není delší než 1,5 m. Výjimečně mohou dorůstat až třímetrové délky.

Večer se dáváme do řeči s majitelem kempu na břehu laguny. Tento původem Ital je amatérským přírodovědcem a osud Cano Negro mu z řady důvodů leží na srdci. Ukazuje nám výsledky svého mnohaletého pozorování a studie pravidelně prováděné přírodovědci z univerzity v San José, doplněné o letecké fotografie. Před několika desítkami let obklopoval lagunu Cano Negro přirozený deštný les. Dnes jsou to jen pastviny a políčka. Na těch se začaly pěstovat ve velkém ananasy.

A jak je nejlépe zavlažovat? Přece tak, že vybudujeme drenáže a začneme na políčka ve značném množství čerpat vodu z laguny národního parku. Rozloha vodní plochy se pak z původních deseti čtverečních kilometrů rok co rok povážlivě zmenšuje. Zejména v obdobích sucha, připadajících na jarní měsíce, se situace stává kritickou. Cano Negro je národním parkem zřejmě jen na papíře. Žádná správa parku zde neexistuje, žádní strážci.

Sami jsme viděli množství rybářů lovících v laguně ryby, ročně tu lidé vysbírají 60 000 želvích vajec. Místní obyvatelé zabíjejí i kajmany. Skutečnost, že všechny druhy místních želv jsou oficiálně chráněny, nikoho nevzrušuje. Kostaričtí přírodovědci provádějí pravidelný monitoring stavu parku a své závěry předávají zodpovědným úřadům. Ty je převezmou a – odloží do šuplíku. Hlavním důvodem je rozbujelá korupce a naprostá absence kontrolních mechanismů.

92_002_jpg_4a7be13583.jpg

Absurditou jsou štědré dotace, jež ve prospěch národního parku Cano Negro platí již několik let Evropská unie a Německo. Podle slov našeho pana domácího končí v kapsách politiků a vyššího úřednictva. V zemích Latinské Ameriky ostatně vcelku běžný jev. Je pravda, že řada ostatních národních parků Kostariky má svou správu. Je zde ale jeden podstatný rozdíl.

Většina z nich se nachází buď v horách, kde se půda nedá hospodářsky využít, nebo jsou situovány do pobřežních oblastí s poloslanou vodou, kde jsou opět možnosti jiného využití jen velmi omezené, neřkuli nulové. Třetí kategorií jsou pak až příliš známé parky navštěvované hojně zahraničními turisty. Ty jsou v relativním bezpečí. Cano Negro má tu smůlu, že se nachází na velmi odlehlém místě a ve slibné zemědělské oblasti.

Promarněná příležitost

Kostarickým krokodýlům se na řadě míst zatím daří dobře, na dalších ale visí jejich existence na vlásku a vyhlídky jsou ponuré. Navzdory nevšedním zážitkům vím, že se do Kostariky vracet nechci. Bojím se, že při každé další návštěvě uvidím méně přírody a o to více políček s ananasy a banány. Rozverný křik papoušků, ať již amazoňanů nebo arů, bude v dalších letech jen slábnout. Kostarika, kdysi překrásný kout přírody, je v mých očích země, jež svou příležitost promarnila.


96_000_jpg_4a7be13584.jpg

Kajman brýlový

Druhým krokodýlím druhem Kostariky je podstatně menší a ve volné přírodě mnohonásobně početnější kajman brýlový, Caiman crocodilus. Velikost celosvětové populace je odhadována na půl milionu jedinců. Jde o čistě sladkovodní druh, obývající řeky, bažiny, laguny a sladkovodní jezera. Jeho původní domovinou je střední a severní část jihoamerického světadílu a Střední Amerika včetně jižní poloviny Mexika. I on ovšem v posledních desetiletích doplatil na lidskou rozpínavost a jeho populace jsou ve Střední Americe už jen ostrůvkovité. V Kostarice se vyskytuje v počtu zhruba deseti tisíc jedinců v několika lokalitách karibského i pacifického pobřeží, některé sdílí i s krokodýlem americkým.

Sledujte krokodýly

Zaujalo vás povídání o krokodýlech? Více se o nich můžete dozvědět na stránkách neziskového občanského sdružení s názvem Česká asociace pro chov a ochranu krokodýlů www.czechcrocs.cz

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články