Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Nejslavnější ekvádorská hacienda

92-1.jpg
Autor článku: Kamila Šimková-Broulová, Pátek, 1. červnaec 2011
Autor fotografií: Profimedia.cz · Vladimír Šimek
Jak často se vám stane, že můžete přespat v domě náležejícím prezidentské rodině? A vůbec nevadí, že prezident Galo Plaza Lasso opustil svůj úřad už před bezmála půlstoletím. Jeho potomci vás totiž přijmou jako členy své rodiny. Kde? Na haciendě Zuleta.

Zuleta na severu Ekvádoru byla jistým americkým outdoorovým časopisem dokonce zařazena mezi tehdejších deset největších objevů. Hacienda, jejíž podoba se od konce 17. století příliš nezměnila, totiž stojí za návštěvu. Tou nejlepší příležitostí je červnový svátek svatého Jana (Fiesta de San Juan), kdy se brány statku otevírají vesničanům z okolí, ale i návštěvníkům ze všech koutů světa. Stačí jen pouhé dvě hodiny jízdy na sever z hlavního města Quita a ocitnete se v jednom z nejmalebnějších míst Ekvádoru, uprostřed andského údolí v nadmořské výšce bezmála tři tisíce metrů.

Starobylá hacienda získala znovu svůj ztracený věhlas, až když se stal „pánem domu“ někdejší prezident Galo Plaza Lasso (v čele státu 1948–1952). Úspěšný politik a diplomat, někdejší velvyslanec Ekvádoru ve Spojených státech a syn dalšího z ekvádorských hlav státu, Leónidase Plaza Gutiérreze, byl srdcem farmář a nadšený propagátor moderního zemědělství. Byl první, kdo do země přivezl holsteinské krávy, výběrová semena plodin a také traktory. Zuleta se tak stala jeho vlajkovou lodí, moderní farmou, kde se zaváděly nové technologie. Galo za své vlády podporoval export zemědělských produktů z Ekvádoru. Nemyslel ale jen na vlastní úspěch. Aby dostál svému sociálnímu cítění a upevnil pouto mezi svou rodinou a místními komunitami, věnoval roku 1963 čtyři sta akrů své půdy pracovníkům haciendy, a o osm let později dokonce ještě další dva tisíce. Loajalita je dodnes důležitým pojmem pro zaměstnance i zaměstnavatele.

Dnes je Zuleta prototypem hospodaření nejen v Ekvádoru, ale v celých Andách. Její mlékárna produkuje více než pět tisíc litrů mléka denně, k tomu vyrábí sýry, pěstuje se zde obilí a zelenina bez chemických postřiků. Podporují se tu místní lidové tradice, zejména výroba pověstných výšivek. Financován je také projekt Condor Huasi zaměřený na záchranu vzácných kondorů a jejich návrat do volné přírody. V Ekvádoru se totiž tito draví ptáci počítají už jen na desítky. Některé z luxusně vybavených pokojů na haciendě pravidelně pronajímají i prominentním či zámožným hostům. Nabízejí domácí stravu, romantické projížďky na koních do okolních eukalyptových a borovicových lesů, seznámení s indiánskou kulturou a večerní popíjení lahodných drinků u krbu. „Dům má asi dvacet pokojů a stavbu jsme se snažili zachovat v její původní podobě,“ říká Alvaro Ponce, zeť prezidenta Gala. Zůstala i původní střecha postavená tradičním způsobem výhradně z přírodního materiálu, bez použití jediného hřebíku.

Zuleta produkuje více než pět tisíc litrů mléka denně, k tomu vyrábí sýry, pěstují zde obilí a zeleninu bez chemických postřiků. Podporují se tu místní lidové tradice.

Zuletské výšivky

Předkolumbovské kultury v celých Andách se mohly chlubit dlouhou tradicí výroby tkaných textilií. O věhlas zdejších krojů a vyšívaných látek se však zasloužila i prezidentova žena Do ĺa Rosaria. Dlouho pozorovala zdejší ženy, jak vyšívají složité vzory na svých krojích, a zdálo se jí přirozené, že by svou zručnost měly využít i k přilepšení do rodinného příjmu. Inspirovala se ve Španělsku a Itálii a po návratu založila na statku dílnu, kde zuletské ženy vytvářely nádherné ubrusy, blůzy a všelijaké vyšívané látky pro domácnost, často na objednávku pro významné hosty haciendy. Ve škole se dokonce začalo s výukou tradičního vyšívání. Prozíravost někdejší první dámy Ekvádoru se rodinám v okolí Zulety vyplatila. Dnes se totiž řada žen vyšíváním látek docela slušně uživí. Některé z nich už mají dokonce i své vlastní dílny a rozvoj cestovního ruchu dává tušit, že se o svou budoucnost příliš obávat nemusejí.

Velkolepá fiesta

„Každoročně, vždy na konci června, promění Zuleťané poklidnou vesnici ve velkolepou parádu, přehlídku pestrobarevných krojů a masek. Slaví se totiž svátek svatého Jana,“ říká Miroslav Kubeš, potomek českých předválečných emigrantů. Narodil se už v Ekvádoru a dnes pracuje jako architekt v Quitu. A přestože dosud nenavštívil rodnou zemi svých rodičů, z jeho přízvuku by všichni usoudili na jihomoravský původ. „Tož vitajtě,“ přivítal nás poprvé ve svém domě i se svou devadesátiletou maminkou. Na cestě do Zulety nás doprovází.

Zaprášené dlážděné silničky a hliněné domky z nepálených cihel zvaných adobe dnes ožívají pestrobarevnou směsicí krojů vesničanů. Ženy mají plisované sukně a bohatě vyšívané haleny s nadýchanými rukávy s hedvábným přehozem vždy v barvě krinolíny. Na mužských oděvech vynikají především kalhoty, spodní část nohavic je totiž ušita ze srsti kozla či lamy. Někteří z nich mají na hlavách nejroztodivnější masky. Slavnostní je však dnes nejen oděv, ale i jídlo. Typická je krajová polévka locro de papa připravená ze dvou speciálních druhů brambor, smažená truča, místní pstruhovitá ryba, a kompot ze zdejšího ovoce babaco. Hudebníci chodí od domu k domu, hrají, zpívají a tancují. Domácí je pohostí kapkou pálenky. V Zuletě se ale nepodává domácí slivovice, nýbrž čiča, kukuřičný kvašený nápoj. A třebaže je teprve poledne, mnozí ho už pozřeli očividně přes míru.

Většina domorodých oslav v Jižní Americe má prehispánský původ, do něhož byly importovány prvky kultury Evropanů a katolického náboženství. A ani tato oslava není výjimkou. Dříve v tuto dobu probíhaly incké oslavy slunce Inti Raymi, které posléze katolická církev spojila s křesťanskými oslavami svatého Jana. „Dnes slavíme slunovrat, kdy se mění roční období, v podstatě je to oslava, kterou chceme poděkovat za úrodu, za všechny dary naší země,“ vysvětluje Alvaro Ponce. Slavnostní průvod vchází branou na nádvoří za neustávajícího zpěvu a tance. To všechno včetně obětovaných kohoutů a slepic je rituál svázaný právě s obdobím sklizně. Zároveň má zaručit, aby i ta příští byla stejně bohatá.

Čiča teče proudem. Oblíbený nápoj všech horalů však zjevně chutná i potomkům někdejšího prezidenta. Se všemi si vřele připíjejí a občas se zapojí do kruhu tančících. Nejrůznější zabarvení kroje ukazuje, odkud ta či ona žena nebo dívka přesně pochází. Všechny ale mají jedno společné – pozlacené korálky. Dříve se vyráběly z pravého zlata, dnes vzácný kov nahradila bižuterie. „Nevím, kde ta země leží, ale vím, že naše korálky pocházejí z Československa,“ říká jedna z tanečnic. Není to však jediná česká stopa na Zuletě. „Správcem tu byl jednu dobu i jistý Čech, založil tu dokonce chov ryb,“ říká Alvaro Ponce. A právě díky zvláštnímu propojení tolika vzdálených kultur, tradic i práce jednoho podnikavého Čecha je dnes Zuleta tím, čím je.


JAK TO VLASTNĚ ZAČALO?

Celá tato oblast byla osídlená už dávno před příchodem Evropanů, jejími původními obyvateli byli mírumilovní Carankové. Carankové sice bojovali s Inky bezmála půl století, avšak nakonec byli přemoženi. Incká nadvláda však netrvala dlouho. Inka Atahualpa byl zatčen na sklonku roku 1532 a posléze popraven na příkaz španělského dobyvatele Francisca Pizarra. Přítomnost Caranků dodnes připomíná v údolí několik pyramid. Už více než pět století jsou však ponechány napospas přírodě. Nedlouho poté, co Evropané ovládli velkou část amerického kontinentu, přenechal tuto část horského údolí španělský král jezuitskému řádu.

Jeho členové z místa vytvořili prosperující zemědělskou oblast a začali rovněž s výstavbou velkostatku. Do konce následujícího století, přesně do roku 1691, byla pod jejich vedením dokončena i dnešní Zuleta. Jenže jezuitský řád začal upadat v nelibost, až byl roku 1767 z Nového světa vypovězen. Španělský král Karel III. zkonfiskoval veškerý majetek na haciendě a předal ho jistému kanovníkovi Gabrielu Zuletovi. Ten dal statku později nové jméno Cochicaranqui de Zuleta.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články