Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Nejhezčí pohled na svět je z Longboardu

136-000.jpg
Luboš Sušila, Čtvrtek, 4. prosince 2008
Ralph Castelberg je profesionální freerider. Sedmadvacetiletý Davosan začal jezdit v roce 1989, od roku 1999 jezdí na dvoumetrovém longboardu a stal se z něj velký propagátor dlouhých prken. Nejraději se pohybuje ve volném terénu a využívá každou příležitost zajezdit si pod štíty vysokých hor.

Ralph není hvězda, kterou byste běžně vídávali ve videích. Dělá to, co ho baví, bez ohledu na módní trendy. A dělá to dobře, poslední čtyři roky na profesionální úrovni. Mezi jeho úspěchy patří loňská první místa na Susten Derby, Frejn’s freeride inferno v Ischglu, vítězství ve třech závodech Vertical Extreme Tour v Německu a dalších převážně „chinese downhill“ závodech. Kromě toho si připsal také vítězství na King of the Mountain v Andermattu, Longboard Classic v rakouském Stubenu i v jeho japonské mutaci. Vyhrál Big Mountain Bansko v Bulharsku nebo fastest line (cena za nejrychlejší sjezd) na Transilvania Xtreme heli-challenge v Rumunsku.

„Mám rád hodně prudké, technicky náročné sjezdy, které však dovolují plynulou jízdu s pár dropy, dole se to může trochu položit, abych to mohl pořádně napálit. Taky mám rád ježdění mezi stromy, které je nenapodobitelné v Japonsku. Rád si s terénem hraju a nesnáším přeskakované oblouky,“ říká Ralph Castelberg.

Longboard měří dva metry, nedělá to v technických místech a mezi stromy problémy?

Pokud máte správnou techniku jízdy a nějakou sílu v nohou, není to zase takový problém. Stačí trocha rychlosti a víc předvídat. Jezdil jsem v evropském, japonském i kanadském lese a vždycky jsem se tam vešel. (smích) Samozřejmě, když vím, že pojedu něco, co je hodně úzké a super prudké, vezmu si kratší prkno, ale to se nestává často. Nezáleží jen na délce prkna, ale i na tvaru a dalších vlastnostech. Už jsem jezdil i na prknech o 30 cm kratších, která vyžadovala víc práce než moje dvoumetrová. Třeba na boule je longboard perfektní, při správné rychlosti ani nejsou cítit. Longboard je dobrý na carving a rychlou jízdu, ocení ho lidé, kteří mají rádi takový styl jízdy, ale nevyhovuje jim alpine prkno, protože chtějí univerzálnější snowboard, se kterým můžou i mimo sjezdovky.

Jaké byly tvoje začátky?

Nejdřív mě to vůbec nebavilo. V roce 1989 jsem závodil na lyžích a k prknu mě vlastně dokopal trenér. Jezdil jsem současně na lyžích i na prkně. Nakonec mě to začalo bavit. Asi po třech letech ježdění pro radost jsem získal prvního sponzora a po nějaké době jsem v časopise našel informace o freeridových závodech. Zkusil jsem to a začalo mě to bavit. Našel jsem si kamarády, kteří jezdili big mountain, a to byl teprve ten správný začátek.

Když tě ke snowboardingu přivedl lyžařský trenér, jezdil jsi na raceovém prkně jako přípravu na lyže?

Ne, začal jsem na Burton Air, což bylo asymetrické freeridové prkno, pak jsem měl pár freestylových desek. Jezdil jsem na 165 cm a proti kamarádům jsem hlavně v prašanových dnech neměl šanci. Všichni měli dlouhá dvoumetrová prkna. Od Rad-Air (výrobce snowboardů) jsem dostal longboard na vyzkoušení. Po jednom dni jsem se rozhodl si tu desku koupit.

Jak jsi na prvních závodech skončil?

Byl jsem asi pátý, takže jsem vlastně dopadl výborně.

Začalo tě to bavit i díky tomu dobrému výsledku?

Určitě, ale dělal jsem to víc pro zábavu než proto, abych byl dobrý. Stejně jako teď. Tehdy to tak dělali skoro všichni a nikdo to moc neřešil. Dnes to hodně lidí bere příliš vážně a ženou se jen za výsledkem.

Připravuješ se na závody? Mám na mysli systematický trénink?

Na inferno a chinese downhill závody se většinou jezdí proto, aby ses potkal s kamarády a pobavil ses. Není to tolik o výsledcích. Trénuju tím, že co nejvíc jezdím.

Mám pocit, že dnes je takových závodů poměrně dost, ale těžko se hledají. Navíc hodně freeridových závodů je jen pro pozvané…

To je asi největší problém. I dřív bylo potřeba mít určité jméno, aby tě organizátoři oslovili a pozvali. Zvlášť na atraktivní závody. Dnes má třeba Verbier Extreme kvalifikaci, kam se dá přihlásit, ale i tak záleží na organizátorech, koho na ni pozvou. Mám pocit, že v případě big mountain závodů často hraje jméno roli i v rozhodování. Stává se, že když znáš rozhodčí, dostaneš dost bodů. To by se mohlo změnit přechodem na systém hodnocení samotnými závodníky.

Je znatelný nějaký posun v tom, jak se big mountain závody jezdí?

Mám dojem, že dřív jezdci a rozhodčí preferovali rychlost a čistotu jízdy, teď spíš její agresivitu, velikost a obtížnost skoků a triků. Plynulost se dostala do pozadí. I tato oblast se vyvíjí a na British Big Mountain Championship v Davosu se v systému rozhodování vedle klasických kritérii objeví novinka: hodnocení freestylových prvků.

Nezdá se ti, že v současnosti je snowboardový freeriding ve stínu toho lyžařského?

Možná ano, snowboardové firmy a média tlačí hlavně freestyle, všude je jibbing, mnoho mladých jezdců se nehne z parku. Je těžké najít sponzora pro freeridové akce. To je taky důvod, proč už zmiňovaný Verbier Extreme má i lyžařskou část. Teď už je to vlastně spíš lyžařský závod. Ale ta věc je složitější. Freeride je obecně náročnější na získání fotek nebo filmů. Potřebuješ dobrého fotografa nebo kameramana, který freeridingu rozumí a je schopný se tam, kde se fotí nebo točí, dostat. Často se čeká na vhodné podmínky, někdy je potřeba helikoptéra. Všechno trvá déle, což v důsledku znamená, že to stojí víc peněz. Takové akce jsou také nebezpečnější, takže ne každý, kdo by byl i ochoten zaplatit výrobu a zajistit medializaci vzniklého materiálu, si troufne poslat lidi na takovou práci. Když to hodně zjednoduším, tak stoupnout si do parku a udělat fotky je daleko snazší a levnější, přitom atraktivita výsledku je velká.

Co je nejdůležitější pro jezdce, který chce být dobrý v big mountain závodech?

Myslím, že nejdůležitější je bezpečnost. Nejen na závodech. Když chceš jezdit dobře, musíš jezdit bezpečně a souvisí s tím i hodnocení rozhodčích. Když spadneš, nedostaneš dobré ohodnocení. Musíš vědět, kde máš hranice, co si můžeš dovolit. Potřebuješ umět odhadnout skok, který se rozhodneš dát, jeho velikost. Musíš kontrolovat rychlost, což má vliv na plynulost jízdy, která se také hodnotí. Rozhodčí dávají největší důraz na obtížnost (jak náročnou a prudkou lajnu si jezdec vybere, jestli obsahuje skoky, jaké triky jezdec předvede…), ale podle mě je nejnáročnější právě umět přesně odhadnout své schopnosti a možnosti.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Zkrátka

Komentáře

Přečtěte si další podobné články