Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Nebe, peklo, ráj aneb Jak jsme si mysleli, že víme, do čeho jedeme

138-1a.jpg
Autor článku: Radim Jebavý, Úterý, 12. dubna 2011
Autor fotografií: David Novotný
Jordánští celníci jen udiveně kroutí hlavami a nechápavě se ptají. „To chcete na kolech přejet celé Jordánsko?“ Ano, přesně tohle je náš další plán na dobrodružství. Je únor a v tuhle dobu je tady jen mírně chladné počasí. Na cyklistický přejezd horkou arabskou zemí ideální doba!

Jenže sotva nám hraniční přechod zmizí z dohledu, začíná pršet. Zastavujeme pod střechou jakési továrny a snažíme se vytáhnout pláštěnky. V mžiku jsme hlídačem objektu zváni dovnitř na čaj. Vytahuje také arabský chleba, kuřecí salám, máslo, olivy a vše nám nabízí k snědku. Po jídle nás ochotně provází útrobami malé továrny na výrobu olivového oleje. Telefonuje šéfovi, který se objevuje za pár minut. Zve nás na noc k sobě do nedalekého domu. Jsme přivítáni jeho tatínkem i několika bratry. Společně s dalším hostem ze Saúdské Arábie sedíme na kobercích a diskutujeme o našich plánech.

Za chvíli přinášejí bohatou večeři, jejímž základem je arabský chleba, olivy, sýr, med a hummus, tedy cizrnová pomazánka, a další misky s omáčkami, do kterých se namáčí chléb. Vše zapíjíme sladkým čajem. Po jídle mezi námi koluje vodní dýmka. Po chvilce se nám oběma klíží oči a přemítáme, co nás v téhle zemi dál čeká… Zkouška odolnosti

Další den nevycházíme z údivu. Na začátku naší cyklistické trasy nás brzdí silný studený protivítr. Pak přichází déšť. Na vrcholku se déšť plynule mění ve sněžení. Za pár minut jsme jako sněhuláci! Panebože, kde se tady v Jordánsku vzal sníh! Ze sedla ve výšce jednoho kilometru sjíždíme o pět set metrů níž. Sjezd je velmi nepříjemný, protože sněžení se opět mění, tentokrát v hustý déšť se sněhem, který nás prudce bičuje do obličeje.

Silnicí stékají silné proudy vody, kterým se nedá vyhnout. Jsme mokří a promrzlí jako rampouchy. Boty i rukavice můžeme ždímat. Musíme vydržet dojet do nejbližší civilizace, do historického města Džeraš (Jerash). Tady nás čeká antická památka zvaná Gerasa. Maličko nás zahřeje chvilka strávená u vstupu do areálu, kde si s jeho hlídačem vaříme u topení čaj. Nevzpomínám, kdy jsem se na horký nápoj těšil více než dnes. Alespoň na chvíli na sebe navlékáme suché oblečení. Jakmile se trochu zahřejeme, opět ho svlékáme a schováváme zpátky do tašek. Nemá cenu v něm vycházet do deště, kde by suché prádlo okamžitě zase navlhlo. Večer bychom se už neměli do čeho převléci.

Tohle škaredé počasí má alespoň jednu velkou výhodu. Procházíme historickými památkami téměř bez přítomnosti turistů. Během prohlídky se vnitřní teplo postupně vytrácí a nám začíná být znova zima. Za chvíli se zase třepeme jako osiky. Radíme se s hlídačem a ten doporučuje pokračovat aspoň kousek autobusem. Bohužel, počasí se ani trochu neumoudřuje.

Mělo tu být mírné počasí a kolem osmi stupňů! Naše plány nevyšly hned na začátku...

Vystupujeme ve městě Suvajla (Suwaylih) do mokrého sněhu, který sahá až po kotníky. Po krátké poradě nasedáme opět na kola a chceme dojet čtyřicet kilometrů do Mádaby. Tam se plánujeme ubytovat v hotýlku a všechno usušit. Trochu tepla si vyrábíme šlapáním, ale o moc lepší to není. Navíc se začíná stmívat. Naše čelovky jsou při té slotě k ničemu. Naštěstí máme všude na oblečení, kolech i brašnách svítivé odrazky, proto doufáme, že si nás řidiči včas všimnou. Silnice se v některých místech mění v rozvodněný potok. Vidina střechy nad hlavou nás ale motivuje nezastavovat ani před obrovskými kalužemi. Potmě a v průtrži mračen nám sám od sebe zastavuje řidič autobusu a nakládá nás i s koly do prázdného vozidla. V Mádabě prší snad ještě víc. Za pár minut už naštěstí ležíme v hotelových postelích a přemýšlíme o nápadu projet v únoru Jordánskem. Jestli jsme to trochu nepřepískli…

Teď směrem k nebi

Naštěstí pro nás studená a vlhká fronta za dva dny přešla a s dešťovými nebo sněhovými srážkami jsme se až do konce pobytu již nepotkali. Od tohoto okamžiku bylo počasí přesně takové, jak jsme si ho představovali. V noci a ve stínu chladno, kolem bodu mrazu, přes den na sluníčku příjemně.

Šlapeme dál na jih po takzvané Královské cestě. Kolem ní se nachází plno krásných památek a zajímavých míst. Cesta teď vede nekonečnými horami. Nezdají se být vysoké, ale silnice vždy vede těsně kolem jejich nejvyššího i nejnižšího bodu. Prakticky v celé třistakilometrové délce nemá Kings Highway rovný úsek. O kopcích jsme dopředu věděli a počítali s nimi, ale takhle strmé a tak často jsme je nečekali. Neustále šlapeme nahoru, sjezdem jsme za pár minut dole a pak zase i půl dne šlapeme strmě vzhůru. Každý den si děláme nové výškové rekordy. Nejdříve ze 150 metrů vyjíždíme do 1250. Další den sjíždíme dolů do 300 metrů, abychom znovu vystoupali do 1640. Z osmi hodin strávených dnes v sedle kola jsme sedm jeli neustále do kopce.

Ve městě Tafíla si dopřáváme malou pauzu na svačinku. Sedíme před obchodem a cpeme se arabským chlebem na sluníčku. Kolem nás prochází skupinka vousatých muslimů. Zastavují se a nabízejí nám malé občerstvení u nich v mešitě. Chvilinku váháme. Zvědavost vítězí a jdeme s nimi do mešity. Sedíme v kruhu, dostáváme čaj a sušenky k zakousnutí. Jeden z mužů umí trochu anglicky. Říká, že jsou z Jemenu a budou se zde čtyři měsíce věnovat duchovním činnostem. Navrhují, že nám přečtou něco z koránu, aby nás ochránili před možným nebezpečím. V absolutním tichu se postupně střídají v předčítání.

Po nečase a sněhových závějích jsme konečně v teple. Občas jsme si vyšlápli na průzkum okolí.

Kopce nekončí

Přírodní rezervace Dana nám přichystala další překvapení: závěje sněhu až čtyřmetrové! Ještě dva dny před naším příjezdem byla silnice v těchto místech dokonce neprůjezdná! Ani ve snu nás nenapadlo, že budeme v Jordánsku stavět sněhuláky, říkali jsme si s úlevou na vrcholku jednoho z mnoha kopců. Během stoupání a klesání musíme pravidelně oblékat a svlékat několik vrstev oblečení.

Další výškový rekord 1715 m, kterého jsme dosáhli za bájnou Petrou, byl naštěstí už poslední. Ten nás ale značně psychicky i fyzicky vyčerpal. Při zdolávání posledního nekonečného vrcholu padlo na adresu místních arabských znalců terénu velmi mnoho sprostých slov. Za poslední tři dny jsme nastoupali osm z celkových deseti výškových kilometrů! Jinou cestu jsme ale zvolit nechtěli, protože nechat si ujít famózní Petru, hrad v Karaku nebo Šóbaku (ash-Shawbak) by byla velká škoda.

Blíží se noc a my jsme stále vysoko. Včera jsme na noc zrovna sjeli do údolí, tam nebyla taková zima a ve stanu se spalo velmi dobře. Dnes se pohybujeme výš a kolem nás je jen zmrzlý sníh a nehostinná krajina. „Pojedeme k prvnímu obydlí a tam poprosíme o přespání,“ navrhuji a David souhlasí. Netušíme však, že první světýlka civilizace objevíme po dalších třech hodinách ujetých za naprostné tmy. U prvního svítícího domečku zastavujeme. Je to krámek se suvenýry! V téhle pustině! Naštěstí nám domorodci vycházejí bez problémů vstříc a za chviličku uléháme na podlahu prázdné místnosti vedlejšího hliněného domečku. Jen slézáme z kola, hup do spacáku a za pár minut usínáme vyčerpáním.

A nyní konečně ráj!

V dalších dnech sjíždíme z hor do nižších a teplejších poloh. Velmi příjemně nás překvapuje místo v poušti Vádí Rum. Oblast plná nádherných skalních útesů, menších kaňonů a písečných dun přímo láká k procházkám mezi horami. Všude kolem se pasou velbloudi, kozy i ovce. Do pouštní oblasti se na kolech nejezdí, ukládáme je na dvorku podnikavého beduína a do nitra přírodní rezervace jedeme jeho terénním autem. Stavíme stan na samotě pod skalnatou horou s famózním výhledem na západ slunce. Během západu vaříme večeři a vychutnáváme krásný pocit samoty. Všude kolem nás jsou jen hory, skály, písek a absolutní ticho. V cyklistických šortkách sjíždíme další den k Rudému moři a do města Akaba. Ještě včera ráno byla teplota v horách pod bodem mrazu a dnes šnorchlujeme mezi korály. Akabský záliv je sice úzký, ale na jeho konci se vedle sebe tísní hned několik států. Stojíme na jordánské straně, pár kilometrů na jih je Saúdská Arábie, přes vodu se díváme do Egypta a ještě se sem vešel asi pětikilometrový pás Izraele s městem Elat.

Silnice k Mrtvému moři

Z Akaby k Mrtvému moři vede takzvaná „Dead Sea Highway“. Většinou se táhne údolím na úpatí hor a vede skrz pouštní krajinu bez života. Jedinou civilizací jsou časté vojenské hlídky, které střeží blízkou hranici s Izraelem. Kvůli nehostinné oblasti máme v plánu přejet tuhle část Jordánska mezi Rudým a Mrtvým mořem na jeden zátah. Střídáme se pravidelně na čele po pěti kilometrech. Krajina je monotónní, provoz minimální, proto se soustředíme jen na jízdu. Až nečekaně rychle, za devět a půl hodiny, se nám daří dojet k moři. To máme za dnešek na tachometru 222 kilometrů a Mrtvé moře na dohled!

Je velmi nevšední šlapat po silnici pod úrovní moře. Naše hodinky ukazují 300 metrů pod mořem. Kolem Mrtvého moře je pár továren na zpracování soli a taky se tady pěstují ve velkém rajčata. Stoupání od Mrtvého moře do hlavního města Ammánu s převýšením 1400 m překonáváme nečekaně snadno. Za dvě hodiny od výjezdu už šlapeme chaotickým Ammánem. Všude kolem na křižovatkách zácpy, smrad z výfukových plynů a troubící auta. Při jednom ze sjezdů ve městě nastává nečekaná situace. Tachometr mi ukazuje 30 km/h a já náhle slyším ránu na předním kole. Ráfek mi amputoval tenký typ ventilku a v momentě se vypustila celá duše. V důsledku toho se mi za jízdy svlékla pneumatika. Kolo je neovladatelné a já přistávám na tvrdém ammánském asfaltu.

Naštěstí padám napravo, kde je okraj silnice. Kromě odřenin jsem v pořádku. Navíc se nehoda stala přímo před autoservisem. Místní mladíci mi pomáhají ošetřit krvavá místa a kupují nám osvěžující nápoje. Od teenagerů s cigaretou v puse bych podobnou pomoc nečekal.

Nástrahy a nebezpečí

Jordánsko jsme opustili po dvanácti dnech a tisíci kilometrech, během kterých jsme oba zhubli o šest kilogramů. Největší nebezpečí pro nás znamenali volně pobíhající psi. V jordánských kopcích v nás vyvolávaly silné obavy smečky zuřivých a zuby cenících podvraťáků, běžících těsně kolem našich lýtek. Jedinou obranou bylo i ve strmém stoupání zrychlit a házet po nich předem připravené kameny. Velmi neobvyklé a nečekané situace se objevily na „Královské cestě“. Mládež po nás házela sněhové koule, což by se ještě mohlo považovat za žert. Ale našli se i tací, kteří po nás házeli kamení. Je to sice dost absurdní, ale jak jsme později zjistili, tak tady i zcela normální jev.

Největší dojem ze zimního cestování na nás udělala různorodost krajiny, která se v těch několika dnech často měnila: rovinou počínaje, horami, pouští, mořem, městy a historickými památkami konče. Ale zažili jsme v tom kratičkém časovém úseku také rychlé proměny počasí, nesnesitelnou mrazivou zimu s vytrvalými dešťovými a sněhovými přeháňkami i ostrým větrem bičujícím naše těla, příjemné slunečné počasí a také pokožku spálenou sluncem. Setkali jsme se s obrovskou pohostinností, nezištnou přátelskou pomocí v nouzi, ale i s nevraživostí či obtěžováním. Všechny tyhle zážitky nás jen povzbudily vymyslet další dobrodružnou cestu.


Rady na cestu

Mapy a knižní průvodce Jordánskem jsme sehnali ve specializovaném obchodě u nás. Vybavení na kola (náhradní díly a klíče) je nutné mít s sebou. Obchody s cyklistickým vybavením jsme v Jordánsku vůbec neviděli. Platební karty se dají použít jen ve větších městech. Směnárny jsou jen ve městech a turistických destinacích. Pro komunikaci s domorodci je nejlepší jejich rodná arabština. Z cizích jazyků občas ovládají základy angličtiny a francouzštiny. Jejich číslovky jsou rozdílné. Například 0 znamená pětku, a tak je dobré mít jejich arabské číslice napsané na papíře. Vodu z kohoutků jsme pili jen výjimečně, ale nic nám po ní nebylo. Balená voda se dá sehnat téměř všude.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články