Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Navždy jiný Christchurch

050_Image_0001.jpg
Autor článku: Eva Kearney, Úterý, 11. října 2011
Autor fotografií: Profimedia
Geotermální aktivita, sopky a zemětřesení k Novému Zélandu neodmyslitelně patří. Je to způsobeno polohou ostrovů na místě střetu dvou oceánských desek. Naštěstí tu zemětřesení obvykle nemají tragické následky. Počátkem tohoto roku však město Christchurch zažilo otřesy, které nepřežilo na 180 lidí.

Češka Eva Kearney, která se na Nový Zéland provdala, vypráví, jak krátce po poledni 22. února 2011 vyvázla z ničivého zemětřesení, které mělo sílu šesti stupňů Richterovy stupnice. Christchurch se tehdy proměnil v město duchů. Ještě několik týdnů po hlavním otřesu byli obyvatelé bez elektřiny a bez vody, někteří i bez domova.

Zrovna jsem připravovala oběd, když se ozval zvuk, asi jako když se řítí vlak do stanice, a zlomek sekundy nato se začaly vlnit stěny a všechno začalo řinčet a padat z regálů. Pud sebezáchovy mě táhl ven z domu, ale zdi mě doslova fackovaly, jak jsem běžela chodbou k hlavním dveřím. Francouzské dveře na terasu se samy rozletěly, i když byly zamčené, všechno se s rachotem řítilo k zemi, včetně mě, protože jsem nemohla udržet rovnováhu. Připadala jsem si jako na moři.

Hlavou se mi honila jediná myšlenka: „Hned jak to skončí, běžím pro Johnnyho do školky.“ Zdálo se mi, že otřesy trvají věčnost, i když ve skutečnosti to bylo asi jen pár desítek sekund… Když se všechno zklidnilo, byl vidět veliký oblak prachu nad městem. Alarmy všech obchodů, domů i aut houkaly a vyděšení lidé ve zmatku vybíhali do ulic… Zpod silnic se prasklinami valily voda a písek, vypadalo to jako bublající bahno, které zaplavovalo povrch. Sloupy elektrického vedení se strašidelně kývaly.

Rozběhla jsem se do školky. Cesty se pomalu plnily vodou, lidé vycházeli otřesení z budov, většina z nich uplakaná a v šoku. Běžela jsem, co mi nohy stačily. Johnnyho školka je pár kilometrů od našeho domu. Musela jsem se dostat přes šestiproudou silnici, kde nefungovala světla. Vběhla jsem do vozovky, zastavila provoz a letěla hlubokými loužemi ke školce.

Když mi došel dech, zastavila jsem auto jedoucí mým směrem. Za volantem seděl snad stoletý stařeček, křečovitě držel volant, až mu nabíhaly žíly na rukou a zpod brýlí mu tekly slzy. Nevím, kdo koho se snažil víc uklidňovat, aby se nebál. Země se pořád třásla, autem to divoce házelo a občas jsme museli projet hlubokou louží, aniž jsme věděli, co je pod hladinou. Nešlo to jinak, před námi jela auta a za námi také.

Ve školce už byli všichni evakuovaní před budovou. Učitelky se držely statečně, ale bylo na nich vidět, že jsou na pokraji sil. Zato Johnny se choval úplně jako profesionální záchranář. Hned věděl, co má dělat, nebyl vůbec vystrašený jako některé jiné děti. Přitom následné otřesy šly rychle za sebou a pořádně to s námi cloumalo.

Domov v troskách

Asi po dvaceti minutách jsme se s Johnnym vypravili k domovu. Ulice už vypadala jako řeka, tak jsem ho nesla na zádech. Zastavil nám chlapík s dodávkou, který jel domů za manželkou a synkem a byl taky pěkně vyděšený. Žádná komunikace totiž nefungovala, mobilní sítě byly spadlé, nikdo o sobě nemohl dát žádné zprávy. Odvezl nás k nim domů, což bylo na cestě ke mně, a nabídl, že tam můžeme s Johnnym zůstat. Když jsem ale viděla jeho zoufalou manželku s dítětem v náručí, pochopila jsem, že tu moc kuráže nedostanu.

Nějak jsem nebyla schopná racionálně myslet, a naopak jsem měla pocit, že musím rychle domů, ale nevěděla jsem proč. Doma na mě čekalo přivítání v podobě velké hromady všeho, co je normálně uloženo po kredencích a stěnách. Všechny skleničky i hrnečky ležely na zemi rozmlácené, do toho potraviny, obraz, kávovar, kuchařky, kytky… Všechno byla jedna velká změť. A země se pořád třásla.

Vyšli jsme raději zase ven. Teprve tehdy jsem si začala uvědomovat, jak na tom vlastně jsme. Obchody, kam chodím běžně nakupovat, byly srovnané se zemí. V naší ulici zela díra jako po výbuchu dynamitu. Většina silnic byla poškozená, takže se strašně zpomalila doprava. První noc po zemětřesení jsme strávili u českých přátel v obýváku na zemi. Vymysleli jsme evakuační plán, vykopali jsme na zahradě díru jako záchod, protože odpad je vždycky v těchto situacích největší problém.

My dospělí jsme nespali celou noc. Země se stále třásla snad každých patnáct minut. Nemohli jsme se dočkat rána, bylo to strašidelné, nevidět nic, jen cítit, jak se všechno chvěje, a hlavně ty zvuky… V noci pršelo, tak jsme dali ven pár hrnců a nachytali si pitnou vodu. To byla pro nás velká úleva.

Když pominulo to nejhorší, cítili jsme po pár dnech, že musíme od všeho toho stresu na chvíli pryč. I s dětmi jsme tedy opustili neustále se otřásající Christchurch a strávili pár dní ve městě Nelson, kde nás místní lidé zdarma ubytovali v chatičce na krásném pozemku. Teprve později jsme se dozvěděli, že hrůznou katastrofu nepřežilo na 180 našich sousedů…


Červen 2011

Otřesy se bohužel do města vrátily. V červnu tohoto roku opět v Christchurch propuklo zemětřesení, které zničilo několik budov a opět poničilo katedrálu. Naštěstí už nebyly ztráty na životech – možná proto, že mnoho obyvatel se do města po únorové katastrofě nevrátilo. Jak únorové, tak červnové otřesy město nenávratně změnily. Na deset tisíc budov muselo být strženo, některé čtvrti zůstanou opuštěné, protože půda pod nimi je zcela poškozená a podklad nelze obnovit.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články