Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Návrat do Kobaní

obr15.jpg
Autor článku: Lenka Klicperová a Markéta Kutilová, Úterý, 10. května 2016
Autor fotografií: Lenka Klicperová
Novinářky Markéta Kutilová a Lenka Klicperová se podruhé vrátily do Kobaní, města, které se stalo symbolem odporu proti brutalitě Islámského státu. Boje v této oblasti ale navzdory příměří pokračují dál. Islámský stát nehodlá složit zbraně. A tak kousek za Kobaní zuří dál válka. Přesto se město mění k nepoznání.

Nad betonovou konstrukcí památníků padlých se kupí těžké šedočerné mraky. Vojenskému hřbitovu dodávají tragickou, tíživou atmosféru. Z devíti aut muži a ženy v uniformách vykládají rakve. Devět mrtvých, devět martyrů, těch, kteří se obětovali za ostatní v boji s Islámským státem.

Kobaní se stalo symbolem války Kurdů proti Islámskému státu. V lednu loňského roku kurdské jednotky YPG a YPJ (ženské milice) město osvobodily. Kobaní za to ale zaplatilo vysokou cenu – téměř 80 procent domů bylo rozbořeno a totálně zničeno bombardováním koaličními letadly. Bez podpory letadel aliance vedené USA by se kurdským jednotkám město dobýt nepodařilo. IS měl početní převahu a byl vybaven těžkými zbraněmi – proti tomu stály kurdské jednotky s rezavými kalašnikovy… Ale teď je Kobaní svobodné, i když za svou svobodu stále platí daň v lidských životech.

Syrský Kurdistán je velké bojiště, na němž dominantní roli hraje obávaný Islámský stát. Proti němu stojí jako hlavní síla armáda složená z Kurdů, Arabů, křesťanů i dalších menšin žijících na území Rojavy, tedy kurdských kantonů Sýrie. Tato armáda se nyní nazývá Syrian Democratic Forces (SDF nebo kurdská zkratka HSD – Hezen Suriya Demokratîk). Její nejúčinnější a největší složkou jsou právě kurdské milice YPG a jejich ženská varianta YPJ. Přesto si všichni velitelé, ať už Kurdové, Arabové nebo třeba Turkmeni, dávají dobrý pozor, aby za všech okolností používali právě zkratku SDF a deklarují tím, že proti Islámskému státu zde bojují nejen Kurdové, ale všichni obyvatelé severu Sýrie.

Pohřební průvod, padlá dívka byla součástí kurdských milic YPJ.

Frontová linie nyní kopíruje řeku Eufrat, začíná nějakých třicet kilometrů od Kobaní. Skoro všichni dnes pohřbívaní mrtví ale padli kolem přehrady Tišrín – asi hodinu a půl jízdy autem od Kobaní. Tam teď zuří těžké boje. Dostat se sem však není nic jednoduchého – velení SDF se bojí nepříjemností, kdyby tu byli zabiti nějací novináři. A tak cestu nepovoluje nikomu.

Jenže my máme dobré kontakty, a tak už za několik dní míříme s malou obálkou od místního mediálního oddělení v ruce na Tišrín. V obálce je naše propustka – alespoň tak předpokládáme, máme zakázáno ji otevřít. Že se blížíme k Tišrínu, poznáme snadno – podle dunění děl a ostrého štěkání kulometů.

Pozdrav od IS

Na terase prostorného venkovského domu je rušno. Válejí se tu samopaly nebo americké M16 – jasná známka toho, že tu jsou soustředěni velitelé. Před námi leží řeka Eufrat se svými nádherně modrými vodami, na druhém břehu prý postupuje jednotka SDF proti islamistům. Velitelé a operační důstojníci mají u oka neustále dalekohled.

Islamista zastřelený nedaleko našeho stanoviště.

Na kopci nad domem je stanoviště dvou mužů, kteří odesílají z tabletu obdržené koordináty dál, a posílají tak na určené místo spojenecké jety, aby bombardovaly pozice IS. Hluk kolem je skoro neuvěřitelný, mezi dopady raket a nejrůznějšími výbuchy je maximální časový rozestup pět minut. Ostřelování zahrnuje i budovu s velením SDF, takže v jednu chvíli raketa dopadá asi 300 metrů od strategické terasy.

Naše auto se při odjezdu stává terčem ostřelování – islamisté na nás posílají dvě íránské teplem naváděné střely „země–vzduch“ Misagh. Přehrada je centrem bojů a v podstatě pořád se nad ní vznáší dým z výbuchů. Další den se sem vracíme a Lenka tu prožije několik hodin uprostřed těch nejtvrdších bojů.

Tam, kde dříve byly hory trosek, jsou dnes vyčištěné plochy.

Bolavá cesta ze zkázy

„Je to vůbec to samé město?“ ptáme se, když po sedmihodinové vyčerpávající jízdě konečně přijedeme do Kobaní, města, které se stalo mementem syrské války, Stalingradem Blízkého východu. Kobaní jsme navštívily vloni v srpnu a město bylo z 80 procent v ruinách. Město se totiž dokázalo ubránit teroristům z Islámského státu, ale za cenu totální destrukce.

Dívka z YPJ na jednom z postů nedaleko Džarábulusu obsazeného islamisty.

Peklo na zemi, napadalo nás vloni v létě, když jsme procházely ulicemi, zavalenými sutinami z rozstřílených domů. Přesto už tenkrát nás udivovalo, že se do Kobaní začínají vracet jeho obyvatelé, kteří před islamisty utekli do sousedního Turecka.

V krytu. Jsme pod palbou už pár hodin a z terénu se právě vrátil arabský příslušník SDF. V krytu se pak bojovníci střídají na „obědovou pauzu“ – máme chléb s jakýmsi zeleninovým protlakem.

Dnes, půl roku poté, jsou ulice vyčištěné, mnohá místa ani nepoznáváme – namísto sutin nacházíme jen prázdné plochy. „Sutiny odvážíme za město, část používáme na zpevnění cest, co jde, je znovu použito jako stavební materiál,“ vysvětluje náš místní průvodce Džamál Bali. Sledovat obrovská rypadla, jak se zakusují do kusů betonu, je fascinující podívaná. V sutinách však hledají obživu i mnozí chudí obyvatelé. Troskami se prohrabávají spousty dětí i dospělých a snaží se vylovit staré železo, které pak přeprodávají dál.

Do ulic Kobaní se vrací život. Centrum je plné obchodů, maso se prodává čerstvé, není elektřina, aby se dalo uchovávat po delší dobu.

„Železo ze sutin vykupuji, živí mě to mnohem lépe než prodej chleba, což jsem dělal předtím. Když prodáváte chleba, pořád chodí sousedé a známí a chtějí jeden, dva, tři, že to zaplatí později. A to se většinou nestane. Výkup železa je lepší,“ vysvětluje Abdul Misto, pětašedesátiletý muž, jehož syn Džamál padl při obraně Kobaní a zůstaly po něm tři malé děti a manželka Didžla. Setkali jsme se s ním už v září a jeho příběh je také součástí naší knihy Islámskému státu na dostřel.

Velká cukrárna v Kobaní, kterou provozují tři bratři.

O tom, že rodina nemá pořád na růžích ustláno, svědčí i to, že děti nemají ani ponožky a pořádné boty a žijí v rozbořeném domě bez elektřiny či kamen. „V domě spadly další dvě zdi. Potřebuju alespoň 100 000 korun, abych to opravil, ale to není důležité, hlavně že máme svobodu,“ zamýšlí se pan Misto.

Do Kobaní proniká už i paráda ve formě sexy prádla.

Prolézačky z tanku

Všichni, kteří jsou na tom líp než rodina pana Mista, se však pustili do oprav svých domů, obchodů a dílen. „Když jsme se vrátili z Turecka a vkročila jsem do svého domu, rozbrečela jsem se. Celý dům byl vypálen, zařízení zničené. Na zahradě leželi dva mrtví islamisté. Měla jsem takový vztek, že jsem do nich kopla.

Dům Abdula Mista, s nímž jsme hovořily v září loňského roku. Nic moc se tu nezměnilo.

V našem domě měli islamisté svoji základnu, zdi byly počmárané nápisy jako ‚Alláh Akbar‘ nebo ‚Přišli jsme vám podříznout krk‘ či ‚Islámský stát dobude svět‘ a podobně,“ vzpomíná Rošan Nassanová, mladá žena, která spolu s manželem už dům opravila.

Nejhůře jsou na tom ale ti, kterým z domu nezůstalo nic. „Vláda mi řekla, že moje sutiny odvezou zadarmo, ale nový dům mi už nikdo nepostaví. Bydlíme u příbuzných, ale co bude dál, netuším,“ štká paní Fatima na prázdném plácku, kde kdysi stál její dům. Jsme na kopci Mistanur, kde byla největší základna islamistů, a proto sem také dopadlo nejvíce raket a bomb spojenců. O kousek dál stojí zbytky tanku IS. Železné monstrum dnes slouží jako hřiště pro děti, které si z něj udělaly prolézačky a skluzavky.

Pozůstatky tanku nyní slouží dětem místo prolézaček.

Obnovit výuku se podařilo i v sedmi z původních 25 škol. Aby mohlo víc dětí chodit do školy, jedou na dvě směny – ranní a odpolední. Ve školách zatím vládne euforie z toho, že je možno nyní vyučovat kurdštinu.

Ta byla za Asadova režimu zakázána. Autonomní vláda syrského Kurdistánu – Rojavy – ale její výuce dala jednu ze svých priorit, a tak mají žáci už i nové učebnice v kurdštině. Tisíce dětí v Kobaní a okolních vesnicích ale do školy zatím chodit nemůžou, neboť nemají kam – jejich školy jsou v troskách. „Do naší školy chodilo 150 dětí. Da’iš je od nás jen sedm kilometrů a naši vesnici ostřelují, takže vláda ani nepovolila školu znovu vystavět,“ stěžuje si ředitel Mustafa Alí před troskami školy ve vesnici Kumlik, kousek od řeky Eufrat – a kousek od fronty.

Mnohem horší je však situace ve zdravotnictví. Dvě ze čtyř nemocnic byly zničeny totálně, stejně jako 15 klinik ve vesnicích. „Během války Islámský stát útočil záměrně na nemocnice, kliniky a ambulance. Přišli jsme i o čtyři ambulance a o mnoho zdravotnického personálu. Teď bychom potřebovali deset ambulancí, aby to stačilo pro kanton Kobaní. Ambulance totiž svážejí i zraněné vojáky z front, a tak jsou velmi vytížené. Mnoho lidí pak umírá zbytečně. Chybí nám stále mnoho přístrojů, třeba CT,“ vyjmenovává doktor Arif Alí, který v Kobaní zůstal i během bojů.

Střelci na střeše domu, první post SDF, který navštívila Lenka Klicperová.

Do kobanských ulic se však život pomalu navrací. Na rohu ulice vcházíme do velké cukrárny. „Měli jsme štěstí, obchod měl jen rozbité výlohy. Jsme tři bratři, vše si pečeme sami. Daří se nám celkem dobře,“ říká jeden z majitelů, pan Mustafa, a hned nám na talířek vyskládá ochutnávku.

Olivy na minovém poli

Ti, kteří nemají obchod, mají za městem pole nebo sad. Jenže ani zemědělskému sektoru se důsledky války nevyhnuly. Během bojů byly zničeny téměř čtyři tisíce traktorů a další zemědělské techniky. A jsou tu stále miny. „Mám 400 olivovníků a nemůžu se o sad starat.

Výcvik asyrských křesťanek pro boj s IS.

Už jsem tam našel sedm bomb včetně nášlapných min,“ stěžuje si šedesátiletý zemědělec Mostafa, když se s ním jedeme na jeho sad za městem podívat. Chodíme přesně v jeho stopách. Sad je jedno velké minové pole. V Rojavě je ale fatální nedostatek lidí a techniky k odstraňování min. Jen v Kobaní už přišlo v jejich důsledku o život 150 civilistů a 30 lidí, kteří se podíleli na odminování. Lidé ale z Kobaní odejít nechtějí. Vrátilo se sem 90 procent obyvatel, kteří odtud utekli před IS do Turecka.

Pauza mezi střelbou – rychle se napít, vykouřit cigaretu...

Farhad Mala je zpěvák z Kobaní. Hraje na loutnu sas a má nádherný čistý hlas. Zpívá většinou o Kobaní a o boji proti IS. Vlastně je to taková politická agitace – Mala se totiž v Německu živil zpěvem pro politická shromáždění PYD, rojavské vládnoucí marxistické strany. Ale poslouchá se to hezky.

Farhad Mala strávil rok a dva měsíce v Německu. Podařilo se mu dostat se ze Sýrie do Evropy. „V Hannoveru to bylo fajn, všichni se k nám chovali mile, korektně. Ale mně se strašně stýskalo.

Bojové vozidlo pěchoty pod vlajkou YPG.

Po Kobaní, po lidech, po našem jídle – po všem. Necítil jsem se tam doma,“ vypráví zpěvák, už zase ve svém domě v Kobaní. Rozhodl se vrátit. Statisíce lidí vydávají všechny své úspory, aby se dostali ze Sýrie, on spěchal proti proudu, zpátky domů. Stejně jako se do Kobaní vracejí lidé z Turecka. Kobaní je velmi specifické a unikátní. Tamní lidé mají silný vztah k městu a k půdě. Tady je odchod do Evropy považován za projev slabošství. Lidé, kteří to chtějí udělat, tak činí potají. Opustit Kobaní je hřích, který se neodpouští.

Pochod nádhernou krajinou kolem Eufratu za zvuků ostřelování.

SOS KOBANÍ

Po naší první návštěvě jsme založili veřejnou sbírku SOS Kobaní. Do našeho odjezdu letos v únoru jsme vybrali 400 000 korun, přičemž zhruba 100 000 korun bylo z prodeje naší knihy Islámskému státu na dostřel. Nechali jsme vyrobit 300 školních lavic do škol v okolí Kobaní. Do sedmi škol v Kobaní jsme darovali počítače a tiskárny. Stejné vybavení dostal i Červený kříž a nemocnice v Kobaní. Podporujeme zařízení a vybavení provizorní školy ve vesnici Kumlik u Eufratu. Koupili jsme také porodnické a operační lůžko pro nemocnici v Kobaní. Sbírka pokračuje dál, naše pomoc je v Kobaní stále více než třeba. www.sosokobani.cz

Očima Lenky Klicperové:

Válka na vlastní kůži

Zastavujeme na malinké základně kousek od přehrady. Ostřelování neustává. Najednou vidím, jak se několik mužů hrne k autům, bere si zbraně. „Můžu jet s vámi?“ Ale jo, proč ne, jedno místo máme.

Rychle sahám po fotobrašně a sedám do auta. „Buď opatrná a když se bude střílet, nikam nelez,“ rychle ještě instruuje fixer a tlumočník Džamál. Netuším, kam jedu, nikdo z mých „spolubojovníků“ nemluví anglicky.

Jakmile opustíme auto, jsem tu už jen sama za sebe. Okamžitě se dostáváme pod palbu a nikdo na mě nemá čas. Musím se o sebe postarat sama. Hledám si krytí a snažím se fotit, proto jsem tady. Svítí slunce, je před polednem, takže pro fotografa to nejhorší světlo. Ale nedá se nic dělat. Sedím pod násypem a fotím střelbu z kulometu.

Lenka Klicperová

Najednou vidím, že na téhle části postu jsem sama. Všichni někam zalezli. Slyším hvízdat kulky kolem uší. Zvláštní zvuk, který už nezapomenete. Sedím tam na bobku a říkám si, co budu dělat. Najednou na mě mává jeden z vojáků a posunkem ukazuje, ať si hlavně nestoupám. „No to mi taky došlo,“ bručím v duchu, ale pořád mi není jasné, jak se z téhle šlamastyky dostat se zdravou, neprostřelenou kůží. Nakonec seberu odvahu a v podřepu se přesunu na bezpečnější místo, jestli se to ovšem takhle dá nazvat.

Čas moc nevnímám, ale pod palbou můžeme být už tak hodinu, možná víc, když na mě moje družstvo mává, že jdeme pryč. Sedám do auta, šťastná, že jsem to přežila. To ovšem netuším, že to nejhorší mě teprve čeká. Auto zastavuje po pár set metrech.

Z posunků se dozvídám, že dál jdeme pěšky. Jeden z „hevalů“ (oslovení, něco jako soudruh, kamarád) mi podává M16. Ještě toho trochu, jako by nestačila moje těžká fotobrašna. Odmítám, on jen pokrčí rameny.

Odcházíme. Jeden z vojáků nese velkou zvláštní zbraň – jde o ostřelovačku, k níž někdo přimontoval hlaveň z kulometu. Prý je to známá zbraň PKK, která se už vyrábí léta pod označením Zagros II. Ani na okamžik neustává palba, těžké ostřelování. Těsně u Eufratu je krajina mírně zvlněná plochými kopečky, které se takřka otřásají pod tíhou dopadů raket. Terén je nepříjemný, pod nohama se mi drolí malé kamínky, stoupáme, klesáme, v krajině, kde není ani půlmetrová možnost krytí. Říkám si už poněkolikáté, že tohle nemůžu přežít. Pak pochopím, kam jdeme – na kopeček, kde je malinkatý post SDF a kde evidentně potřebují podporu.

Stále pod palbou se škrábeme na kopec, už je mi jedno, jestli na nás střílí, nebo ne, hlavně ať už si můžu sednout. Svalím se na okraj ke stanu a těžce oddechuju. Tady je to ještě horší než na předchozím stanovišti. Krytí ještě mizernější a palba soustavná.

Hevalové mě okamžitě odvádějí do malého krytu. Střídají se u kulometu, občas vybíhají a snaží se ostřelovat pozice IS před námi. Někteří z nich evidentně vybíhají i mimo krytí postu, pak se vracejí, plni adrenalinu, v očích výrazy, na které nikdy nezapomenu. „Tank, tank!“ začne jeden u kulometu křičet.

Není to příjemné, je vidět, že i pro ně je tahle situace hodně stresová. Vylezu nad val a vidím opravdu nepřátelský tank asi tři sta metrů od nás. Kdyby to našil do našeho „krytu“, nezůstane po nás ani stopa… Naštěstí se podaří celkem rychle přivolat na pomoc koaliční bombardér.

Zasahuje „friend Obama“, jak válečníci z SDF říkají bombardérům. Tank naštěstí obrací pryč a nám všem se trochu uleví. Dáváme si oběd – chlebové placky potřené zeleninovou omáčkou. Společně jíme, kouříme, v krytu koluje hrnec s vodou. Velitel mé jednotky, asi devatenáctiletý Arab, na mě mává. To znamená opět pochod otevřenou krajinou. Jdeme na to. Snažím se fotit a vnímat i krásu krajiny kolem. Na Eufratu je nádherný den, kdy se slunce odráží v modravých vodách řeky, která už viděla tolik válek historie…

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články