Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Naši vědci na Špicberkách

124-1.jpg
Michael Borovička, Čtvrtek, 26. ledna 2012
„V poslední chvíli jsem se chytil levou rukou zábradlí kabiny a pohlédl jsem ještě jednou dolů. Ale pohled dolů byl hrozný, led se zdál letěti proti nám a tou měrou, jak se k nám blížil, měnil se z původní jednotvárné plochy ve sta ker, přeházených v divokém chaosu a oddělených místy od sebe kanály vyplněnými mořskou vodou. Vtáhl jsem rychle hlavu dovnitř a zavřel oči s myšlenkou: Teď je všemu konec! A již nastal náraz a hned za ním druhý, kabina s příšerným rachotem poskočila na ledě a začala se tříštiti, jsouc hluboce zabořena do sněhu…“

Těmito slovy popsal František Běhounek poslední okamžiky slavné vzducholodě Italia, která se po dvoudenním letu k východogrónskému pobřeží a severnímu pólu dne 25. května 1928 během návratu na Špicberky nečekaně zřítila, pouhých 350 kilometrů od své základny v Královské zátoce na severozápadě souostroví. František Běhounek patřil k těm šťastlivcům, kteří vypadli na led. Šest nešťastníků však zůstalo v neovladatelném vraku, který, odlehčen o stovky kilogramů, odletěl hnán větrem vstříc záhubě.

Ti, kteří zůstali na ledu, na tom nebyli zdaleka dobře, většina z nich utrpěla různá zranění. Strojník Pomella byl mrtvý. Běhounkovi se však jako zázrakem nestalo vůbec nic. Proto mohl i v této situaci pokračoval ve vědecké práci. Měřil atmosférickou elektřinu, určoval zeměpisnou polohu driftující kry. Záchranné akce, které úspěšně završil sovětský ledoborec Krasin a jež jsou všeobecně známé, tehdy s napětím sledoval celý svět.

František Běhounek (1898–1973) ovšem nebyl v souvislosti s letem Italie na Špicberkách poprvé. Už v roce 1926 se sem dostal jako znalec atmosférické elektřiny a radioaktivity ovzduší na základě doporučení Marie Curie-Sklodowské. Měl se zúčastnit letu vzducholodi Norge, na palubě se však pro něj nenašlo místo, a tak přes pól na Aljašku cestovaly jen Běhounkovy přístroje, jež nakonec zaručily hlavní vědecký přínos tohoto letu. Běhounek zatím v Královské zátoce na palubě norského křižníku Heimdal prováděl měření atmosférické elektřiny.

Kdyby nebylo ztroskotání vzducholodi Italia, jež pro Běhounka mělo šťastný konec, zůstal by asi vynikajícím vědcem, radiologem, o němž by však širší veřejnost neměla potuchy. Silný zážitek poznamenal i podnítil Běhounkovu literární činnost, pro niž tato událost znamenala mocný zdroj inspirace.

Špicberky, či Svalbard?

Běhounek byl nepochybně první český vědec, který na Špicberkách působil. Zda byl také prvním Čechem, který se na toto arktické souostroví dostal, však nevíme. Je docela možné, že nějaké předchůdce již měl, vždyť už po první světové válce, kdy se tato „země nikoho“ stala součástí Norského království, sem lodě vozily ojedinělé turisty. Stejně jako dnes bylo souostroví až na několik osad na západním pobřeží neobydlené. Dnes jsou Špicberky, norsky zvané Svalbard (česky Studené pobřeží), součástí stejnojmenného norského teritoria, k němuž patří i vzdálený ostrov Jan Mayen či Medvědí ostrov. Samotné souostroví má rozlohu 61 229 km2, sestává z více než tisíce ostrovů a ostrůvků, avšak převážnou většinu jeho plochy tvoří ostrovy Západní Špicberk a zcela pustá a neobydlená Severovýchodní země, obklopená stále zamrzlým oceánem.

Za objevitele Špicberků je považován nizozemský mořeplavec Willem Barents, jenž spatřil tuto zemi „špičatých hor“ v roce 1596. Byl však opravdu první? Podle norských historiků, opírajících se o staré ságy, sem již koncem 12. století zavítali potomci norských Vikingů z Islandu. A archeologické výzkumy dokazují, že již před Barentsem sem cestovali na svých lodích Pomorové, východní Slované, kteří obývali severní pobřeží evropské části dnešního Ruska. Po první světové válce pařížská mírová konference roku 1919 přiřkla souostroví Norsku. Dohodu, kterou podepsala řada zainteresovaných velmocí a států, však nerespektovalo sovětské Rusko, které zde zahájilo těžbu uhlí, jež byla „legalizována“ až později.

Hadačův přechodný příbytek na Deltanesu.

Sólová akce Emila Hadače

Pouhých jedenáct let po Františku Běhounkovi se na Špicberky vydal jiný český vědec, mladý botanik Emil Hadač (1914–2003), o němž jsme v souvislosti s jeho expedicí na Island psali v LaZ 5/2010. Cestu mu umožnilo stipendium norského ministerstva školství a osvěty, které obdržel v roce 1939, kdy se už české země nacházely pod nadvládou nacistického Německa. Válka však ještě nevypukla a takové výjimky byly možné. Hadač cestoval sám, lodí. Po zastávce u Medvědího ostrova, kde ho zaujala květena, pokračovala jeho loď do Longyearbyenu, správního střediska souostroví. Později jej menší plavidlo vysadilo v pustině u Větrné výspy na pobřeží rozlehlého zálivu Isfjord. Emil Hadač si zde postavil stan a strávil tu dva letní měsíce. Musel se vyrovnat s dosud neznámými nebezpečími, ať už to byly ledovcové řeky s nepravidelným průtokem, ledovce s nebezpečnými puklinami, nebo lední medvědi, kteří se sice v létě stahují více k severu, ale co kdyby… Pušku jeho skromné vybavení neobsahovalo.

Podnikl túry do vnitrozemí, dostal se i do hor, vydal se na cestu lodí Isbjörn do Bellsundu, druhého nejrozsáhlejšího fjordu za západním pobřeží. Dostal se i do Královského zálivu, kde spatřil holou kostru hangáru, který sloužil vzducholodím Norge a Italia. Koncem srpna se již začala hlásit zima a práce pro botanika končila. Vracel se s bohatými sbírkami polární květeny. Loď plující na jih do Norska měla zhasnutá světla, neboť tam dole na jihu mezitím vypukla válka a kapitán se obával ponorek.

V roce 1946 Emil Hadač vydal o této pozoruhodné samotářské cestě cestopis, v jehož závěru vyjádřil skromné krédo asi všech vědců působících v polárních oblastech: „Má exkurse byla exkursí vědeckou; na ní je potřebí co nejvíce klidu k práci a co nejméně dobrodružných událostí, jež by mohly ohrozit vědecké výsledky. To jen v románech vyvázne hrdina za den z dvaceti nebezpečí živ a zdráv a může jít za svým cílem. Vědečtí pracovníci se dobrodružství vyhýbají, pokud jen lze, a do nebezpečí se vydávají jen tehdy, když je to nezbytně nutno; pak se ovšem neohlížejí na nic.“

Na polské polární stanici

V době totalitního režimu bylo individuální cestování potlačováno a v některých jeho etapách bylo prakticky nemyslitelné. Zejména v 70. a 80. letech se však různým kolektivům, ať už sportovním, či vědeckým, podařilo uspořádat pozoruhodné expedice, k nimž patřila i cesta mladých brněnských přírodovědců z Univerzity J. E. Purkyně (dnes Masarykova univerzita), kteří působili v roce 1985 na základně Polské akademie věd v Hornsundu v jižní části ostrova Západní Špicberk. Byli to geografové z její přírodovědecké fakulty: vedoucí RNDr. Rudolf Brázdil, CSc., RNDr. Milan Konečný, CSc., a RNDr. Pavel Prošek, CSc.

Špicberky, ležící zhruba tisíc kilometrů od pobřeží severního Norska, jsou pro evropské vědce toužící pracovat v polárních podmínkách mnohem snáze dosažitelné než jiné oblasti Arktidy, nebo dokonce Antarktida. Českého čtenáře možná překvapí, že polští vědci v éře socialismu měli na norském území vlastní polární stanici. Tradice polského zájmu o Špicberky je však mnohem staršího data, kdy Polsko během 2. mezinárodního polárního roku (1932–1933) zřídilo na rovněž norském Medvědím ostrově vlastní základnu. Poláci v období mezi oběma světovými válkami podnikli na Špicberky několik výprav, z nichž velkou pozornost vzbudila trojice polských polárníků, která v roce 1936 za 56 dnů poprvé přešla ostrov Západní Špicberk od jihu k severu. Polská expedice v roce 1934 v oblasti Torrelovy země prováděla geologické výzkumy a fotogrammetrické snímkování. Poláci se této tradice ani po válce nevzdali, přičemž do výzkumných úkolů se nezapojila jen Polská akademie věd, ale také několik univerzit. Univerzita ve Wroclavi vysílala své výpravy na ostrov Západní Špicberk pravidelně – v roce 1970 to byla polsko-československá geografická expedice.

Opuštěný hangár vzducholodí Norge a Italia, jak jej viděl Emil Hadač v roce 1939.

Tři čeští vědci v roce 1985 ovšem nestrávili špicberské léto v pohodlí vlastní stanice, ale na asi patnáct kilometrů vzdáleném „detašovaném pracovišti“ Branowka, což byla dřevěná chata postavená na skalnaté výspě pod boční morénou ledovce Werenskiold. Čeští polárníci, kteří se zaměřili především na výzkum trvale zmrzlé půdy (permafrostu) v jižní části ostrova Západní Špicberk, museli na svá pozorování do terénu chodit s puškou přes rameno. Na počátku 70. let se lední medvěd na Špicberkách v důsledku nekontrolovaného lovu ocitl na pokraji vyhubení, avšak po úplném zákazu lovu v roce 1973 začaly jeho stavy stoupat. Během přezimování 1981–82 polští vědci kolem své stanice napočítali 249 kusů.

Druhou výpravu uskutečnil Brázdil s Proškem a další čeští vědci v rámci sovětské expedice Svalbard 88 v oblasti Východního Grönsfjordu a hornického městečka Barentsburg. Zaměřili se na geomorfologický a klimatologický výzkum. Potřetí se oba brněnští vědci na Špicberky vypravili v roce 1990. Tentokrát v rámci výpravy Masarykovy univerzity zamířili do oblasti Reinsdalen a zdejšího ledovce Martha, kde se soustředili především na klimatologická pozorování, zaměřená na vliv ledovců na přízemní vrstvy atmosféry. Pavel Prošek se pak v 90. letech stal jedním z vůdčích duchů českých výzkumů v Antarktidě.

V dnešní době již není cesta na Špicberky ničím výjimečným jako v časech nespolehlivých vzducholodí. Outdoorové cestovní kanceláře návštěvu tohoto souostroví pravidelně mívají ve své nabídce, vždyť letadlo ze střední Evropy přistane na letišti v Longyearbyenu jen po několika hodinách letu. Avšak za posledními domky polárního městečka začíná divočina, nebezpečný a odlehlý svět ledovců, hor a fjordů bez stop civilizace, který ještě nejen dobrodruhům, ale i vědcům přichystá mnohá překvapení.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články