Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Napříč Masoalou, pěšky a bos

38-9.jpg
Autor článku: Pavel Hošek, Středa, 2. března 2011
Autor fotografií: Pavel Hošek
Když se podíváte na mapu Madagaskaru, uvidíte na severovýchodě malý výběžek, něco jako krátký a křivý nos. To je poloostrov Masoala. Zdejší les je asi největší zachovalý souvislý lesní porost na Madagaskaru. Nevedou tudy žádné silnice, jen cesty a pěšiny. Okolo pobřeží a po řekách můžete plout lodí, ale když chcete proniknout hluboko do lesů tak jako já, musíte se spolehnout na vlastní nohy.

Monzuny ze severovýchodu přinesou na Madagaskar mnoho vláhy, která spadne v úzkém pobřežním pásu. Nejvíc naprší právě v Masoale a v okolí nedalekého zálivu Antongila – každým rokem tak pět nebo šest metrů. To je asi desetkrát tolik, než u nás doma. Prší ráno, v poledne i v noci, prší na jaře i na podzim, prší, ať svítí slunce, nebo je zataženo. Když náhodou neprší, stoupají oblaka páry zpět k nebi a na všem, co jim přijde do cesty, se srážejí do velikých kapek, které stékají a odkapávají, takže to vypadá, jako když prší. Přicestovavší cizinec se nejprve celé hodiny (obzvláště umanutí jedinci i celé dny) snaží udržet šatstvo a povrch svého organismu v suchu. Při pohledu na všechny urousance kolem toho ale brzo nechá. Vždyť i lemuři tu mají kožíšky pěkně zplihlé, jako by se zrovna vraceli z lázní.

Prezident s bidlem

Obvyklým výchozím bodem pro návštěvu Masoaly je město Maroantsetra hluboko v Antongilském zálivu. Nemám rád konvenční postupy, a tak jsem to vzal z druhé strany od severu. Naše cesta začala v městečku Antalaha. V pondělí večer za hustého mrholení jsem se na všem domluvil se Solofem, svým budoucím průvodcem, který se mě několikrát důrazně zeptal, jestli mám spacák a stan. Druhý den brzy ráno, skoro ještě za tmy a za hustého deště, jsme se sešli na smluveném místě. Kromě Solofa tam stál i maličký chlapík, který mi byl představen jako nosič. Když si dal na záda můj batoh, nebylo zprvu jasné, kdo koho nese. Znovu jsem musel všechny ubezpečit, že mám stan i spacák. Pomocí rozmanitých dopravních prostředků, taxíkem počínaje a prámem se čtyřmi bidelníky konče, jsme se přesunuli na nejvýchodnější výspu Madagaskaru, Cap Est. Zde se nachází detašovaná parcelka Masoalského národního parku. Je proslulá hlavně tím, že tu roste vzácná masožravá láčkovka masoalská (Nepenthes masoalensis). Během odpolední bouřky jsem si tu všechno pěkně prohlédl, trochu přikrmil početnou populaci místních komárů a opět své společníky několikrát ujistil, že vskutku vlastním stan i spacák.

Samečka chameleona Calumna parsaonii cristifer poznáte podle typických výrůstků na hlavě.

Pak už jsme se vydali do vnitrozemí. Drobného nosiče vystřídal statný svalovec, který se představil jako „Silen“. Jak už to u takových chlapíků bývá, byl dobrosrdečné povahy a s mým dvacetikilovým batohem byl vždycky v čele průvodu. Neváhal s ním šplhat po skalách, slaňovat změtí lián, a dokonce skočit elegantní šipku do hluboké tůně. První den to byla hračka. Déšť byl mírný a vlahý, procházeli jsme většinou různými vesničkami a nakupovali zásoby na cestu ve vesnických krámcích, kde můj neobvykle bledý zjev plašil venkovskou nudu a přivolával hordy zvědavých dětí. Před polednem jsme potkali u řeky muže s pádlem. Solofo pravil, že je to prezident. Nejvyššího představitele Malgašské republiky znám z obrázků, ale tenhle pán mu nebyl příliš podobný ani v okamžiku, kdy se začal brouzdat vodou při břehu. Vysvětloval, že hledá svou loď, a občas strčil hlavu pod vodu. Nakonec ji našel (loď, ne hlavu) na druhém břehu, usadil nás pěkně do řady v úzkém trupu vydlabaném z prastarého kmene a přidělil nám úkoly. On jako prezident bude bidlovat, Solofo se Silenem pádlovat a mně dal do ruky růžový dětský kyblíček.

Rozhlédl jsem se. Pískoviště nikde v dohledu. Po mém nechápavém posunku muž naznačil, že budu vylévat vodu. Bylo na něm znát, že i tuto mentálně celkem nenáročnou práci jen nerad svěřuje vazahovi (bělochovi). Ale co naplat, nejsou lidi. Před soumrakem ještě vykouklo slunce z mraků, obarvilo déšť několika pásky duhy a osvětlilo malé prostranství uprostřed vísky, kde jsme přistáli. Připravoval jsem se na premiéru divadelního představení, které od nynějška budu na Masoale dělat každý večer. Trochu se mi chvěly ruce. Několik desítek diváků už postávalo a posedávalo kolem a zvědavě natahovalo krky. Předvedl a náležitě jsem okomentoval všechny vymoženosti evropského poutníka. Nejvíce zaujal vařič na tuhý líh, který jsem v roce 2006 pořídil v drogerii za 16 korun. Solofo se na vlastní oči přesvědčil, že opravdu vlastním spacák i stan. Ten jsem hbitě vztyčil před zraky přítomných a zalezl dovnitř. Představení skončilo a vesnice se začala rozcházet.

Venkovská idyla

Pominulo prvotní okouzlení exotickým cizincem a já mohl konečně trochu zapadnout do normálního života vesnice. Než ženy uvařily rýži, poslouchali jsme chvíli s prezidentem vesnice vulgo naším bidelníkem velmi staré a velmi chraplavé rádio. Seděli jsme na hladkých, léty ošlapaných prknech malé terásky před dveřmi do jeho chaloupky a v houstnoucím šeru pozorovali řadu dívek stoupajících od řeky pěšinou ve svahu. Nad ňadry měly uvázány pestrobarevné lamby, které jim splývaly až k bosým chodidlům. Na hlavách nesly domů vodu v rozmanitých hrncích, džbánech, lavorech a plastových kbelících. Francouzský hlas v rádiu důležitě informoval o burzovních indexech v Japonsku. Na zápražích okolních domečků se rozsvěcovaly olejové lampičky vyrobené ze starých piksliček od kondenzovaného mléka. Dívky odešly a i řeka pomalu mizela v šeru.

Přistoupil k nám hubený, vysoký a starý muž a začal plynnou školní francouzštinou vyprávět o druhé světové válce, o slavných bitvách, o cti a mužnosti, o hrdinství a zašlých časech a také o tom, jak tu kdysi bojovali Angličané proti Francouzům. Mladíkům kolem se to moc nezdálo. Bylo vidět, že mají k stáří respekt, a proto dědečka jen opatrně a velice slušně upozornili, že v poslední válce přece válčili Angličané a Francouzi spolu proti Němcům a Japoncům. Když jsem ale, coby zahraniční autorita, potvrdil, že starý pán má pravdu a že na Madagaskaru opravdu Angličané preventivně napadli Francouze, bylo vidět, že jsou rádi – že je uspokojuje, když je stáří vzdělané a moudré, když předkové mohou radit a pomáhat svým potomkům. Lidé na Madagaskaru mají ještě ten dar, který nám civilizace už vzala. Překotný vývoj odstrkuje staré lidi od aktivního života. Dnešním sedmdesátníkům už zbývá jen nemnoho věcí, v nichž mohou svým synům a dcerám zasvěceně a účinně poradit.

Proměny krajiny

Druhého dne začal skutečný dálkový pochod. Lilo jako z konve. Prezident nás bidlem dostrkal, kam až to šlo, vylodili jsme se a vykročili úzkou pěšinkou podél řeky. Záhy mi došlo, že mosty pro pěší se tu najdou jen stěží, zato brody si vychutnám ve vší kráse a rozmanitosti. Pokusím se teď vysvětlit, proč jsem nejméně polovinu z těch 160 kilometrů, jež jsem na Masoale nachodil, ušel bosky. Moje sandály totiž byly vystlané kůží. Když se kůže namočí, je z ní klouzačka a v botách se nedá jít. To ovšem znamenalo se před každým brodem zout a za brodem ujít dost dlouhou vzdálenost bez bot, než nohy oschnou. Brzy jsme ale šli vodou skoro v každé zatáčce, a tak jsem pověsil sandály na batoh a začal poznávat, jaké to je chodit bos. Ne jen občas vyběhnout bez bot na zahradu před domem nebo se projít po pláži, ale opravdu ujít kus světa. Moc dobře už teď vím, jaké to je chodit po písku, po kamenech, hlubokým blátem opuštěných rýžovišť, v trouchu rozpadajících se stromů, hlubokou lesní opadankou. Skvěle se mi vybavují i rozličné kombinace – nejprve bláto, pak hned kameny, písek a kameny nebo v rychlém sledu bláto, listí, písek, kameny.

Během dne se krajina postupně měnila. Luk a polí bylo stále méně a méně. Přibývalo křovin a stromů, tu a tam stál o samotě pralesní velikán jako němý pozůstatek dávného lesa. Pak se stále častěji objevovaly ostrůvky jen málo dotčeného porostu, až nakonec deštný les převládl. Jen podél řeky občas stála osamělá chýška, vedle políčko s rýží velké jako dlaň nebo vyklučená stráňka, na níž se pásla kravka. Večer jsme doputovali už hodně hluboko do masoalských lesů.

Věčný déšť někdy ještě umocňuje nutnost zvládnout část cesty po dně řeky. Místní to berou s humorem.

Stanuli jsme na písčitém břehu u krásné laguny. K uspokojení všech jsem opět předvedl, že mám spacák a stan. Moji souputníci však kupodivu raději přenocovali v jakémsi malém domečku – možná kurníku, možná kůlně na motyky. Celou noc se z té budky ozývalo hlasité plácání a stále dokola a stále zuřivěji opakované slovo moka, což malgašsky znamená komár. Občas se ozvala i jiná slova, ale těm jsem nerozuměl, protože umím jen velmi málo malgašských nadávek.

Nemáme stan!

Další dny byly ve znamení lesa. S konečnou platností jsme opustili pohostinnost lidských sídel a došli až k obrovitým vodopádům Bevontsira, kde byla cesta asi nejobtížnější. Stoupali jsme téměř kolmo vzhůru mezi obrovitými kořeny stromů a silnými kmeny lián. Tam nás dostihl i malý chlapík s velkou mačetou. Prý se předevčírem dozvěděl, že jdeme stejným směrem, a tak celé dva dny utíkal, aby nás dohnal a nemusel jít sám. Nahoře jsme se utábořili přímo u hrany vodopádu a shlíželi na krajinu pod námi plynoucí v nekonečném řetězu kopců mizejících kdesi v oparu. Slunce, které skoro každý večer nakouklo zešikma pod mraky, i dnes posvítilo na nekonečné lesy a rychle zapadlo. Přestalo mrholit a začalo pršet. Solofo a Silen zkroušeně přiznali, že si zapomněli vzít stan a spacáky. Myslím, že je to krásná ukázka malgašské mentality – bezstarostnost, život v přítomném okamžiku, řešení problémů, až když nastanou. Ale jak to, že mě se pořád na stan vyptávali? To je jednoduché, tak je to přece naučili v kurzu pro průvodce.

Stejně jako se tam učí poznávat zvířata a rostliny a pojmenovávat je francouzsky, anglicky či latinsky, učí se i komunikovat se svými budoucími klienty. Musí vědět, na jaké nebezpečí je upozornit, jak jim zajistit ubytování a jídlo, jak s nimi mluvit apod. Ostatně je to i v jejich zájmu. Malgaš si vždycky nějak poradí, ale co s nerudným bělochem, který uprostřed lesa začne křičet, že tu není stan a že ho chce teď hned, okamžitě, střelhbitě!

Do jednoho pidistanu jsme se všichni nevešli, a tak bylo jasné, že někteří budou muset přečkat noc venku. Během hodiny měli kluci postavený provizorní přístřešek, aby na ně nepršelo. Jen jsem si nebyl jist, jestli na jeho stavbu nepokáceli nějakou dosud neobjevenou a nepopsanou dřevinu anebo některý ze stromů, jejichž dřevo je vyhledávaným vývozním artiklem. Masoala je totiž pověstná vysokou koncentrací vzácných dřevin.

Ledňáčka trpasličího návštěvníci těžko kdy spatří. Žije totiž hluboko v lesích.

Roste tu vedle sebe a velmi natěsno mahagon, eben, palisandr, růžové dřevo a další. Je to masoalská pýcha i prokletí. Žalostné ekonomické podmínky vesničanů a tlak zahraničních firem každoročně připraví národní park o mnoho starých a vzácných stromů, které jsou ilegálně káceny a vyváženy ze země. Proč právě na Masoale je tolik ceněného dřeva? Mohou za to nejspíš monzuny. Pravidelně počátkem roku přinášejí od severovýchodu silné cyklony. V některých letech jsou obzvláště ničivé a pokácejí či vyvrátí mnoho hektarů lesa. V lese se proto nejlépe daří stromům s tvrdým dřevem, které lépe odolávají větru.

No, a právě tvrdé druhy dřevin bývají ty nejcennější. Ráno byla mlha a pršelo. Nebyli jsme však už daleko od civilizace. Již v poledne jsem z hřebenu shlížel hluboko dolů na vesničku Ampokafo, do níž jsme se víceméně skutáleli během následující hodinky. Jak je pojem civilizace relativní. Uvítali nás v maličkém domečku u fotbalového hřiště. Měli tu dva pokoje, a tak naše výprava obsadila celý hotel. Záchod na dvorku jsme sdíleli s drůbeží a malým prasátkem, koupelna byla společná pro dámy i pány, každý si však u řeky mohl vybrat „své“ zákoutí chráněné keříky. Posadil jsem se na zápraží, opřel se o veřej, zapálil si dýmku a sledoval klučíka, který se přišel předvádět s míčem. Obratně kličkoval mezi kachnami a kuřátky. Vydržel to víc než hodinu. Kachny také. Byl jsem pěkně odpočatý a měl pocit pokořitele Masoaly.

Denní gekoni z rodu Phelsuma se rádi vyhřívají.

Odměna na závěr

To jsem ještě netušil, že hned druhý den absolvuji nejdelší a nejusilovnější pochod, jaký jsem kdy na Madagaskaru zažil. A po něm ještě další dva dny střídavé chůze a plavby až do vesničky Tampolo. Teprve tam čekala pravá cestovatelská odměna. Hned první vlahý večer jsem se ponořil do příjemně teplých vln rozbíjejících se o písek jen tři kroky od stanu. A úžasem jsem se málem utopil. Při každém tempu, při každém pohybu rukou nebo nohou se voda zatřpytila tisíci zářivými hvězdičkami. Kdysi jsem o světélkujících mořských mikroorganismech četl, ale skutečnou krásu člověk nevyčte z knih. Musí ji vidět. A tak jsem plaval tmavou nocí bez světel, jen s hvězdami nad hlavou a kolem mě to zářilo a blikalo. Málokdy se koupu tak dlouho jako tehdy – po túře propršelým masoalským lesem.


Věnování

Rád bych tento článek věnoval tisícům malgašských poutníků, kteří denně pěšky překonávají desítky a stovky kilometrů, často s dětmi, domácími zvířaty nebo těžkým nákladem, většinou bez bot a vystaveni vší nepřízni počasí. Nic jiného jim ostatně nezbývá. Madagaskar je i dnes stále zemí skoro bez silnic. Na druhou stranu je ale zemí cest a pěšin, kde se lidé nemíjejí, ale potkávají.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články