Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Náměstí v Ša-si vstalo z trosek

84-1.jpg
Autor článku: Barbora Scheinherrová, Středa, 13. červnaec 2011
Autor fotografií: autorka a Tal Rogovski
Na dvorku pod granátovníkem je živo, pije se čaj a mluví jeden přes druhého. Nářečí je to rozverné, skáče v tónech nahoru a dolů, těžko říct, kdy je to hádka a kdy se zpívá. Hlasy pod oknem mě rychle vytahují z postele. Když otevřu okenice, dívám se na prohnuté střechy Ša-si (Shaxi), středověkého městečka na severozápadě čínské provincie Jün-nan (Yunnan).

Slunce se ještě nevyhouplo nad okolní hory a z řeky Chuej-tiang (Hui Jiang), která se líně valí údolím, stoupá mlha. Z ní se vynořují lidé z hor. Po starých stezkách, kterými chodili už jejich pradědové, kráčí po pěšinách mezi kukuřičnými poli, přecházejí jednoduchý oblouk kamenného mostu. Branou v městských hradbách procházejí na náměstí, kde čas jako by se zastavil před několika sty lety. Záda se jim prohýbají pod tíhou plných nůší. Před sebou ženou krávy, prasata a hejna kachen. Je pátek a ve městě se koná tradiční trh. Ženy točí sukněmi a cinkají náramky, když osahávají zeleninu, ochutnávají tofu a vybírají z čerstvě naporcovaného masa.

Smlouvá se, dohaduje a švitoří. Muži posedávají ve stínu stromů, popíjejí čaj a sklánějí hlavy nad partičkami madžongu. Jün-nan je etnický ráj a Ša-si je jeho skutečná perla. Každé údolí, každá vesnice nosí jiný kroj, na každém kroku září všechny barvy duhy. Modrají se tu batikované šátky lidí z kmenů Paj (Bai) a I (Yi), místních nejpočetnějších etnických skupin, i maoistické čepice, které někteří z nich nosí od doby, kdy rudé gardy prošly údolím. Není v tom nic politického, lidé kmene Paj nosili modré pokrývky hlavy vždycky. Příslušníci kmene Na-si (Naxi) si přes záda přehazují plédy, které je chrání před sluncem a zároveň jsou úplným mytologickým příběhem. Jejich horní, tmavomodrá část, představuje noc, spodní část – pás ovčí kůže – denní světlo a dva vyšívané kruhy na ramenou oči žabího božstva. Na-si jsou nositeli jediného stále používaného hieroglyfického písma na světě a dodnes praktikují staré šamanské náboženství.

Davem se proplétá i několik žen kmene Mo-su s nepřehlédnu­telnými černými šátky, které natažené na vysokých konstrukcích nad hlavou připomínají netopýří křídlo. Mo-su jsou ženy zapřisáhle svobodymilovné a nezávislé. Jejich společenství je jedním z posledních přežívajících matriarchátů planety. Ve svých domech na březích vzdáleného jezera Lu-ku-chu (Lugu Hu) mají zvláštní květinové pokoje pro manželství na jednu noc a majetek se dědí výhradně v ženské linii. V poledne je už z větší části města jedno velké tržiště. Ti, kteří přišli zdaleka a nezavítají sem každý pátek, pořizují zásoby na několik dalších týdnů.

V sedmém století se ša-sijské údolí stalo křižovatkou obchodních cest, což vydrželo až do dnešních dní.

Mezi jezerem a Himálajem

První známky osídlení v šasijském údolí pocházejí z let mezi pozdní dynastií Šang (1300–1000 př. n. l.) a obdobím Válčících států (475–221 př. n. l.), kdy byla oblast důležitým centrem pro výrobu bronzu a jednou z jün-nanských kolébek doby bronzové. Už tehdy vedla údolím obchodní cesta. Po ní sem společně se zbožím připutoval ezoterický buddhismus z nedaleké Barmy (dnešní Myanma) a ve formě A-ča-li (čínský překlad sanskrtského áčárja – učitel) se tu rychle zabydlel.

Dlouhé a úrodné údolí, ve kterém Ša-si leží, je na východě ohraničeno rozlehlou hladinou jezera Er-chaj (Er Hai). Jedna legenda praví, že jezero vzniklo ze slzy, kterou uronila Kuan-jin, bohyně soucitu. Jiná říká, že jezero dostalo své jméno proto, že tvarem připomíná Buddhovo ucho (er – ucho). Na západě údolí se zvedají strmé štíty východního Himálaje a v jeho hlubokých soutěskách burácejí divoké vody řek Mekongu (Lan-cchang-ťiang; Lancang Jiang) a Salwinu (Nu-ťiang; Nu Jiang), zatímco jeho severní a jižní brány otevírají přístup do zemí jižní, jihovýchodní a centrální Asie.

V 7. století n. l. se ša-sijské údolí stalo křižovatkou na obchodních cestách, které vešly do dějin jako Stezka čaje a koní nebo Jižní hedvábná stezka. Na rozdíl od známější Severní hedvábné stezky na ní nebylo obchodním artiklem hedvábí. Z Jün-nanu po ní putoval čaj pchu-er, pro vysoký obsah vitaminu C oblíbený na náhorních plošinách Sečuánu, Tibetu a Indie, cukr a sůl. V opačném směru po ní proudily karavany s koňmi a dobytkem. Obchodní cesty utvářely životy těch, kteří podél nich žili. Zrodilo se zde několik jün-nanských matriarchátů – přirozený jev ve společnostech, kde muži tráví většinu času na cestách.

Strategická poloha a důležité postavení ve světě obchodu vedly ke vzniku mocných a vlivných království Nančao a Ta-li (649–1253 n. l.) na citlivém místě mezi tibetským královstvím a čínskou říší, které v té době vládne dynastie Tchang. Králové a vládnoucí třídy obou království si dobře uvědomovali politický potenciál buddhismu.

Trh přitahuje vesničany z širokého okolí. Na náměstí najdete snad nejpestřejší směsici jihočínských kmenů.

Podporují jeho rozvoj, využívají ho jako nástroje k vládnutí. Buddhismus prostupuje všechny vrstvy společnosti. Mniši zastávají všemožné funkce – od úředníků magistrátu po první ministry království. Na Šipaošan (Shibao Shan), hoře Kamenného pokladu, která se zvedá nad ša-sijským údolím, vyrůstají kláštery, chrámové komplexy a do stěn tamějších jeskyní jsou vytesány sochy oslavující Buddhu, jeho avatary i vladaře království. Ve 13. století n. l. ale oblast dobyli mongolští nájezdníci a přechází pod správu dynastie Jüan. Z malé osady pod horou Kamenného pokladu vzniká tržní město Ša-si.

Počátek zkázy

Císaře Jung-le z dynatie Ming zahajuje v roce 1415 výstavbu chrámu Sing-ťiao (Xingjiao) na trhovém náměstí. Za dynastie Čching je náměstí vydlážděno červeným pískovcem. Vzniká i věž divadla s jevištěm otevřeným do náměstí nesoucí rysy konfuciánské kultury. Ša-si se tak v průběhu staletích stává jedinečným tržním městem, kde původní kultury, buddhismus, konfucianismus a obchod koexistují a prolínají se. Ve městě vyrůstají honosné domy bohatnoucích obchodníků a náčelníků karavan. Na počátku 20. století n. l., s příchodem novodobých způsobů dopravy, význam města Ša-si a karavanových cest upadá. Údolí chudne a ženské a mužské role ve společnosti se vyrovnávají. Kulturní revoluce, hlásající přijetí nových a zavržení starých hodnot, přispívá k dílu zkázy. V roce 1985 je tradiční páteční trh přesunut do nové části města. Středověké náměstí se pomalu rozpadá pod neúprosným diktátem času. Nad historickým městem visí hrozba rozkladu, zanedbání, ale i případných necitlivých oprav.

Plán obnovy

V roce 2002 se ša-sijské trhové náměstí dostává na Seznam 100 nejohrože­nějších míst Fondu světových památek jako jediný přežívající příklad zastávky na kdysi prosperující Stezce čaje a koní, spojující Jün-nan a Tibet. Náměstí je stále zachovalé, ale je nezbytné ho restaurovat. Do rekonstrukce se pouští švýcarský IRL Institut ETH a řada odborníků ve spolupráci s vládou ťian-čchuanského okresu, pod jejíž správu Ša-si spadá. Začíná mravenčí práce na projektu, který se dá bez nadsázky označit za mamutí. Každá část každé části náměstí je rozebrána, označena a zaznamenána. K obnově chátrajících budov jsou společně s moderními technologiemi použity tradiční techniky. Restaurátorské práce dělají místní dělníci – záslužný to počin v regionu, kde se roční výdělek na hlavu pohybuje okolo 120 USD, hluboko pod hranicí chudoby uznanou Rozvojovým programem OSN. Divadlo, chrám a celé náměstí vstávají pomalu z trosek. V plánu je návrat pátečního trhu zpátky na náměstí.

Po náměstí přicházejí na řadu opravy historické části města. Tradiční techniky jdou znovu ruku v ruce s moderními technologiemi. Části obytných domů se mění v penziony a kavárny. Středověké zdi ukrývají záchody splachované dešťovou vodou zachycovanou do nádrží schovaných na střechách i solární panely.

Zachovat jedinečnost

V květnu 2009 se Ša-si objevuje na stránkách nového vydání průvodce Čínou od Lonely Planet. Davy návštěvníků na sebe nenechají dlouho čekat. Projekt na obnovu Ša-si, několikrát mezinárodně oceněný, stojí před největší výzvou – jak udržet rovnováhu mezi podporou rozvoje místní komunity a přitom uchovat tradiční hodnoty a způsob života? Projekt rozhodně není krátkozraký. Kromě budoucích příjmů z turistického ruchu klade důraz i na soběstačnost údolí v zemědělství a řemeslech a na uchování původních ekosystémů kraje. Nezapomíná ani na sanitační opatření. Vyřešil se tím odvěký problém s pitnou vodou a ucpáváním městských struh odpadem při záplavách.

Ale staré ženy v alejích vrtí hlavami a odmítavě mávají rukama. „Chtějí, abychom se vzdaly všeho kromě nošení krojů, protože to se turistům líbí,“ hudrají nespokojeně. Místní učitel jejich nespokojenost vysvětluje: „Turismus přináší příležitosti k ekonomickému rozvoji, ale jen když se uskutečňuje v rozumné míře. Přirozeně se bojím, aby se nám nestalo totéž co na jiných turisticky atraktivních místech, která ztratila svou kulturu a autentičnost. Důležité je podle mě omezit počet obchodů okolo náměstí a hlavní ulice a také založit organizaci, která by podporovala místní obyvatele v uchovávání tradice.“ Ša-si stojí na rozcestí. Čas ukáže, kterou z cest se vydá. V budoucnosti by měla být kompletně obnovena i původní karavanní stezka a znovu spojit Jün-nan s Tibetem.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články