Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Na večírku s Alaskeros

Pořadač1_Stránka_5_Obraz_0001.jpg
Autor článku: Jan Hořínek, Pátek, 21. května 2010
Autor fotografií: Jan Hořínek
Alaskeros jsou ti z teplomilného národa Filipínců, kteří si za svůj domov zvolili studenou Aljašku. Někteří mají za sebou několik generací „amerikanizace“ a v tagalogštině, hlavním jazyce obyvatel filipínských ostrovů, dokážou už pouze pozdravit a poděkovat. Jiní mají žhavé filipínské slunce stále v čerstvé paměti a angličtina je pro ně jen cizí jazyk, kterým hovoří neradi.

Manny Pacquiao je výborný boxer.Už dnes je jednou z největších postav historie boxerského sportu a zdá se, že má ještě něco před sebou. Kromě toho je filipínskou celebritou č. 1, superstar, téměř národním hrdinou, idolem, nejslavnějším občanem… Ještě tisíckrát si dosaďte libovolný podobný přívlastek a alespoň trochu vyjádříte slávu, jakou na Filipínách požívá Manny Pacquiao.

Stejné popularitě se těší i mezi Alaskeros, Filipínci, jejichž domovem je již dlouhá léta Aljaška, ale nezapomínají na to, kam budou vždycky patřit. Dnes se jich sešla v nenápadném domě u jezera Eyak slušná hrstka. Pacquiao se totiž chystá přepsat historii boxu. Stávající soupeři už pro Mannyho nepředstavovali výzvu, a tak opět přibral pár kilo, aby mohl zkusit, co dokáže mezi většími. Není to u něj nic nového, udělal to již šestkrát předtím.

Když vstupuju dovnitř, přivítá mě hlasitý hovor a smích. Jakmile za sebou zavřu dveře, všechno, co by mi jakýmkoli způsobem připomínalo krásnou a chladně nehostinnou aljašskou divočinu, mizí s posledním dotykem severáku. Najednou se přenáším daleko do Tichomoří, na filipínské ostrovy. Tam odjakživa sídlí ten nejpohostinnější, nejpřátelštější a nejveselejší z národů jihovýchodní Asie.

Alespoň to mnoho cestovatelů tvrdí – a myslím si to i já. Filipínci se svým neobyčejným smyslem pro přátele a rodinu, s ještě neobyčejnějším smyslem pro zábavu a ďábelskou chutí do života se Středoevropanovi dostanou pod kůži, zejména srovnáme-li je s jejich uzavřenějšími sousedy z Vietnamu nebo z Číny.

Ubytovna našich filipínských spolupracovníků moc pohodlí neskýtá.

Kdo je amboy?

„You want some pívo?“ Amboy se již řadu let setkává s Čechy, kteří si jezdí v letní sezoně vydělávat do Cordovy, a stihl už leccos pochytit. Sice se ve skutečnosti jmenuje Orlando, ale to jméno bůhvíproč nemá rád. Patří k těm, co se narodili v Americe, a takto si vysloužil své jméno. Pro ty, kdo se ještě dobře pamatují na tajfuny a doposud dobře znají ulice Manily, je každý Filipínec narozený a vychovaný ve Spojených státech amboy (tedy american boy). Orlando přijal toto označení za své nové jméno a v Cordově mu nikdo neřekne jinak.

Některým z nás se zdá i takové oslovení zbytečně dlouhé, a tak je obvykle ještě zkracujeme a říkáme mu jednoduše Boy. Zdá se, že toto jméno má vůbec nejraději. „Mé srdce je stále mladé, jsem duchem chlapec,“ říkává, i když mu táhne na čtyřicet. Pokud však skryje bujnou pleš pod kšiltovkou, a to dělá téměř neustále, jsou vidět jen dvě neobyčejně živé, nepatrně asijsky šikmé oči, téměř chlapecká tvář, a Boy je pro něho v tu chvíli jediné pravé jméno.

Tagalogštinu už ovládá jen málo, jeho „Philippino English“ je však ukázková. S perfektní, čistou dikcí, skvěle srozumitelná, a přesto si ve své jednoduchosti zachovává krásu a eleganci. A co více od jazyka chtít? Více než kdy jindy si uvědomuju, že něco jako spisovný a gramaticky správný jazyk existuje pouze jako platonický ideál.

Filipínci mají volné a tvořivé nakládání s jazykem v krvi – vždyť v zemi, kde se používá kolem 170 jazyků, by to ani jinak nebylo možné. Ti, kteří ovládají oba jazyky, často volně přecházejí z angličtiny do tagalogštiny a zase zpět i během jediné věty, jako by angličtina představovala jen bonusový balíček slov a frází, kterým lze jednoduše obohatit tagalogštinu. A naopak.

Amboyův dům není z nejprostornějších a zvenčí připomíná spíše nuznou, narychlo stloukanou chatrč.Uvnitř je moderně a docela útulně zařízen. Tady, na Aljašce, na fasádu moc nedají, ať už jde o dům, auto, nebo oblečení. I ty nejzámožnější domy vypadají zvenčí docela obyčejně, nenápadně.

I Filipínci, ti nejmarnivější z aljašských většin i menšin, se částečně přizpůsobují strohé zemi, kam žádná zbytečná okázalost nepatří. Jde přece o funkčnost a pohodlí. V bankách, na úřadech i v barech, tam všude jsou nejoblíbenější obuví gumáky, a i ti, kteří dokážou zlatý důl místního byznysu vyrýžovat pořádně hluboko, řídí často auta, o která by si průměrný Evropan ani Američan kolo neopřel.

Losování o losa

Dům se plní, do zápasu ještě nějaká ta hodinka zbývá a večírek může začít. Kromě dobrého piva a whisky si Filipínci potrpí i na dobré jídlo. Na grilu se pečou steaky a ústřice.Jako „něco malého k pivu“ se podává syrový halibut v křenu wasabi a sójové omáčce. „Moje žena loni střelila velkého losa, ještě mám něco v mrazáku. Jedls někdy losa?“ Amboy chystá další chod, protože když se Alaskeros baví, neošidí vůbec nic. A už vůbec ne jídlo a pití.

„Měli jsme loni štěstí, vyhráli jsme povolení na jednoho losa.Na jeleny můžeme kdykoli, těch je tady jako krys. Ale los, to je jiný. Losuje se jen o pár povolení, a na to, abych si povolení koupil, fakt nemám.“ A už chystá pokrm, ze kterého se nakonec vyklube něco překvapivě podobného klasickému guláši ze zvěřiny.

Jason přišel na Aljašku rovnou z vězení. Při práci v rybárně nás častuje svými kriminálnickými historkami. Tady na severu snad nastoupil lepší cestu.

Domov připomene i docela tradiční filipínské jídlo: vepřové maso v krvi. Chutná samozřejmě velice, velice jako jelito, jenom kroupy chybí a masa je více.

„You know jelito?“ Nechávám se unést a pokládám trochu legračně znějící otázku Ryanovi, který v České republice nějaký ten pátek strávil a třeba česká piva jmenuje s přehledem hospodského povaleče s dvacetiletou praxí. Ale jelito nezná. Jenom říká, že byl docela překvapen, že právě maso vařené v krvi velice chutná jeho české přítelkyni. „Cizincům tohle většinou ani nenabízíme. Přece jen je to krev…“ Všechno dává smysl, když se zmíním o české zabijačkové tradici.

Aljašská terapie

Aljašský Filipínec samozřejmě nežije jen prací a večírky. Zejména ti, kteří jsou Alaskeros na plný úvazek a zůstávají na Aljašce celý rok, mají spoustu jiných starostí. Rybářská sezona pomalu končí. Amboy, jeho kamarádi z rybárny Federico a Millerson nebo rybář Jeff již brzy začnou s přípravami na dlouhou tuhou zimu „Lov, snowboard, párty.

A máš čas na děcka,“ popisuje Federico, jak tráví tu část zimy, kdy se v Cordově neděje opravdu nic. Od jara do podzimu bývá až čtrnáct hodin denně v práci.

„Letos zůstanu na zimu taky na Aljašce. Možná to zkusím v Dutch Harboru,“ rozhoduje se Jason. Vypadá jako postavička z Tarantinova filmu. Dlouhé sepnuté vlasy, trošku sešlá tvář, rysy trochu filipínské a trochu japonské. Od každého rodiče něco. Na Aljašku přišel rovnou z vězení.

Občas nás zásobuje historkami ze své kriminální minulosti. Díky němu se například dovídám, že nejtvrdší měnou v americké base jsou cigarety Camel bez filtru. Pro Jasona je těžká práce na Aljašce svým způsobem terapie, kterou si sám předepsal. „Nechci se vracet na Havaj, všechno je tam moc jednoduché. Znám se příliš dobře. Gambling, ženské, drogy… Nechci už se do ničeho zaplétat,“ říká odhodlaně. Je zatím docela na začátku, ale vydržel tady, na Aljašce, už celý rok, a to je trocha naděje.

Filipíny dlouho patřily USA a Filipínci osídlovali západní pobřeží Spojených států skoro odjakživa. Začátkem 20. století pak v množství větším než malém. Usadili se zejména na Havaji, v Kalifornii a na Aljašce. Ti, kteří hledali výdělek v těžkých podmínkách aljašských rybáren, si vysloužili označení Alaskeros a mezi dělníky v rybárnách tvořili většinu. Byli tou nejlacinější a zároveň nejzručnější pracovní silou. Někteří chtěli jen podpořit rodinu, jiní doufali, že si později budou moct dopřát vzdělání a lepší život.

Ve třicátých letech si dokonce založili vlastní odborovou organizaci, aby si vymohli lepší podmínky. Rybí průmysl se mezitím měnil. Přišly stroje, ale – navzdory Marxovým předpovědím – Alaskeros neskončili na ulici a neumřeli hlady.

Mnozí se posunuli dále, stali se rybáři nebo dali rybám navždy sbohem a našli zdroj obživy jinde. Někteří ale zůstali a společně s Mexičany a studenty z postkomunistické Evropy tvoří nejvýznamnější část zaměstnanců rybáren dodnes.

A stejně jako Jason ani mnozí další neskrývají, že jim Aljaška skýtá jakýsi azyl, protože oč jednodušší je dole ve Státech život po materiální stránce, o to těžší je neztratit z toho hlavu a nesklouznout někam, odkud už se k obyčejnému životu těžko vrací. Aljaška si klade vysoké nároky, ale život tady může být ve své jednoduchosti krásný.

Tempo je někdy horečné, jindy ospale líné, člověk dýchá každým okamžikem a nikdy neví, co jej čeká. Rytmus života je navázán na počasí a na ryby, a tak si uchovává určitou náhodnost, kterou člověk tolik potřebuje k životu.

O povolenky na lov losa se losuje a štěstí má jen pár lidí. Z losího masa uvaříte docela dobrý guláš.

Aljašská terapie, zdá se, funguje. „Znával jsem Jasona před deseti lety. Moje máma by řekla čiré zlo,“ prozradil mi mezi řečí další z Filipínců, mladý Kurt, který si také zažil své. Na Aljašku jej vyhnala matka v době, kdy se dal po rozvodu na drogy a začal se opět vídat se svými přáteli z mládí. S těmi, se kterými kdysi v Los Angeles „sklízeli“ auta a prodávali je do Mexika. Nyní zůstává sedm měsíců v roce na Aljašce a stranou všech potíží. I Amboy sám přiznává, že než se před dvanácti lety usadil na Aljašce, nepatřil zrovna mezi kandidáty na svatořečení.

Manny vítězí

Zábava je v plném proudu a otevření Filipínci se rádi podělí o pár kapitol ze svých životních příběhů. Kdo by ale rozjímal nad životním moudrem, když už konečně přichází událost, která, jak si ještě matně pamatuju, byla záminkou k celé sešlosti. Ne že by pro podobný večírek Filipínci potřebovali záminku. Tak či onak, boxu nerozumím, ale zdá se mi, že Pacquiao má jasně navrch. Zdá se mi, že výsledek je jasný: Pacquiao nemůže prohrát.

Vždyť se pohybuje tak rychle, že většinu času ani netuším, co dělá. Alaskeros ale zápas prožívají úplně stejně jako v dobách, kdy ještě mladý, neznámý boxer neměl nic jisté a o své místo na slunci se teprve chystal důrazně přihlásit.

I flegmatik Ryan, se kterým jsem ještě před chvílí sdílel moudrosti o jelitech, je zcela pohlcen bojem. Ve dvanáctém kole rozhodčí přerušují zápas a vyhlašují Mannyho vítězem. Jeho převaha už byla příliš velká.

Rozruch kolem televize utichl a všichni se vracejí k původní zábavě. „I’m ožralý, ospalý, unavený flákač,“ dává Amboy na odiv své znalosti češtiny a taky fakt, že už se mu chce spát. „Já měl za to, že Filipínci se nikdy nevzdávají,“ snažím se jej trochu vyprovokovat. Navrch přidávám něco o tom, že už není tak mladý, jak o sobě tvrdí.

„Ale já sem stále boy, akorát se mi teď chce spát. Too much pívo, you know?“ brání se ztěžklým jazykem. Ryan si ještě nenechal ujít příležitost a na odchodu o svém amerikanizovaném krajanovi utrousil: „Spíš velká huba než chlapec. Je to už prostě amboy."

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články