Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Na safari v Umlani

048-001.jpg
Eva Holečková, Pátek, 27. února 2009
Budík ukazuje nekřesťanských pět hodin. Venku je úplná tma, zima, ale především neuvěřitelné hluboké ticho. Ticho, jaké v Evropě neuslyšíte. Kontrastuje s nočním řevem. Z postele pod moskytiérou jsem tipovala na slona nebo lva, ale mé netrénované ucho se pochopitelně zmýlilo. Jak jsme se později dozvěděli, šlo o hyenu.

Dala jsem na radu jednoho postaršího Američana a den zahájila horkou sprchou pod otevřenou oblohou (jiné tu ostatně ani nevedou). Hlavu jsem měla zvrácenou dozadu, jak jsem se snažila zapamatovat si jihoafrickou oblohu. Po čtvrt na šest už se z tradičních, ale přitom luxusních rondavelů, které tvoří tento soukromý „tábor“, začali vyhrabávat i další účastníci ranního safari. Na džíp nasedáme ve skupince asi deseti mladých lidí, doprovází nás černošský stopař s puškou a Shedrick – profesionální průvodce. Oba v africké buši vyrostli, zvěř stopují od dětství. Jsme určitě v dobrých rukou.

Po prvních kilometrech jízdy na otevřeném autě africkou savanou pociťujeme extrémní zimu. Na otevřeném autě teplota těla kvůli větru velmi prudce klesá. Ruce nám „přimrzají“ k fotoaparátům, ale na safari je důležité být neustále ve střehu. Pomalu se rozednívá, vše zahaluje mlžný opar.

Najednou se z něj doslova vynoří velké černé stádo buvola kapského, který patří mezi tzv. africkou velkou pětku (kromě něj sem znalci řadí lva, levharta, nosorožce a samozřejmě slona). Zastavujeme, ale necháváme běžet motor. Opakované startování totiž divoká zvířata nepřirozeně ruší. První setkání s buvoly charakterizuje jejich výrazný zápach a neustálé chroupání doprovázené pohybem stáda. Hltám každé slovo Shedrickova výkladu. Územím, kterým projde mnohosethlavé buvolí stádo, jako by se prohnala větrná smršť. Stádo vždy tvoří jedna rozvětvená rodina, může mít dvacet až neuvěřitelné dva tisíce zvířat. Je perfektně zorganizována. Nejstarší kusy jdou obvykle poslední a v případě, že je stádo napadeno šelmami, staří jsou v podstatě obětováni.

Náhle jeho pozornost upoutá několik stop na prašné cestě mířících do křoví. Vysílačkou si vyměňuje informace s kolegou, který ráno vyrazil s druhou skupinkou afrických nadšenců jiným směrem. Už je to jisté -stopujeme lvy. Na zimu zapomínáme díky zebrám, pakoňům (stáda se vždy pohybují společně, navzájem se chrání, ale přitom se každý druh živí jiným typem trávy, takže si nekonkurují při hledání potravy), dlouhonohým žirafám, nespočtu barevných exotických ptáků a menším kočkovitým šelmám. Máme snahu zvířata počítat, ale za chvíli ztrácíme přehled. Jsou všude kolem, jen je třeba umět se správně podívat a rozeznat jejich těla mezi větvemi keřů. Zima, tedy naše letní měsíce, je v Republice Jižní Afrika na pozorování zvěře nejvhodnějším obdobím – stromy a keře jsou holé, ve výhledu nevadí listí. Zvěř musí migrovat za potravou, a lze tudíž lépe předvídat, kam se budou stáda či jednotlivé kusy přemisťovat. Za tím účelem jsou v táboře velmi podrobné mapy, kam se podle barevného klíče výskyt zvěře zaznamenává, a sleduje se tak jejich pohyb.

Lvi na dosah

Na chvíli zastavujeme, Shedrick pečlivě zkoumá stopy, my laici nevidíme na zemi nic. Rozhodne se zariskovat a vjíždí s autem do části savany, která není určená pro safari a majitel si nepřeje, aby tam auta vjížděla (obrovské území hraničící s parkem je rozděleno mezi několik majitelů, ploty pochopitelně chybějí, aby mohla zvěř volně migrovat). Shedrick ale nechce ztratit stopu. Lvy nepotkal asi čtrnáct dní. Jeho černé oči září nadšením, které už se dávno přeneslo na nás. Posádce vozu se tají dech… a najednou dva lví samci stojí asi dva metry od nás, objevili se z ničeho nic.

Cvakám spouští fotoaparátu, světlo je úplně dokonalé. Rozednilo se, hřívu jednoho samce prosvětluje africké slunce. Za chvíli ale záměrně fotit přestávám. Snažím se zapamatovat si atmosféru tohoto okamžiku. Vnímám ticho, dívám se lvům do hlubokých hnědých očí, z kterých čiší síla. Není pochyb o tom, že jsou králi zvířat. Líně se procházejí, poléhávají, chtělo by se říct, že nám pózují. Pozorujeme je neuvěřitelnou celou jednu hodinu -divadlo přírody v celé své kráse. Kolem deváté hodiny se mírně otepluje, odkládáme rukavice a zastavujeme na čaj a sušenky v buši. Jde snad o pozůstatek zvyků anglických kolonizátorů, někomu by to mohlo připadat směšné, je ale příjemné kousek se projít a safari si blíže „osahat“. Jen se nesmíme vzdalovat daleko z dohledu, vždyť divoká zvěř je opravdu všude kolem, jak jsme se ostatně sami velmi dobře přesvědčili.

Pěšky buší

Zpět do Umlani přijíždíme zhruba v deset hodin dopoledne, hlavou se nám honí obrovské množství zážitků. Následuje skutečně opulentní snídaně na vidličku a před polednem odchod na pěší safari. Teplota dosahuje zhruba 25 stupňů, krátké rukávy a kalhoty se však nedoporučují. Mnoho keřů a rostlin v buši má velké trny, které umějí kůži rozedřít do krve. Pokrývka hlavy a dostatek vody jsou zásadní. Nezdá se to, ale slunce opravdu silně pálí. Vzhledem k tomu, že jdeme po svých, nevidíme početná stáda ani tolik kusů jednotlivých zvířat. Životu v buši jsme však podstatně blíž. Plahočíme se buší, na hlavě mám košili, abych nepadla horkem. A to je prosím zima! Neumím si představit místní léto… Podařilo se nám asi hodinu stopovat nosorožce. Bohužel pro nás tento dnes po buvolovi a lvu již třetí člen „velké pětky“ výborně slyší a reaguje na pohyb, takže ho nakonec nepotkáváme. Podle průvodce jsme však byli velmi blízko. Ujišťuji vás – byla jsem nervózní. Setkání jsem si neuměla představit. Nosorožec je obrovské zvíře. Snad nejhezčí pohled zažije ten, kdo nalezne jeho velké tělo pokryté drobnými ptáčky, kteří vyzobávají parazity (klubáci červenozobí nebo žlutozobí).

Strávit pár dní v soukromé rezervaci Umlani (oblast Timbavati), ležící na hranicích známého Krugerova národního parku v severním cípu Jižní Afriky, patří pro Čecha mezi velice drahé akce. Při plánování cesty je ale třeba hledět v tomto případě na kvalitu. Nikdo vám nezaručí, která zvířata potkáte, zážitky si ale s jistotou přivezete nevídané.

Podobných soukromých rezervací je v oblasti Krugeru více a je v podstatě na vás, kterou zvolíte. Krugerův národní park je opravdu zaručeným místem pro pozorování divoké zvěře, která se prochází přímo podél silnic. Zde však budete třeba slona pozorovat spolu s několika dalšími auty, případně mikrobusy. Vsoukromých rezervacích se smí v buši pohybovat maximálně šestnáct terénních aut pro zhruba 10 lidí zároveň, což umocňuje pocit divočiny a je pochopitelně hlavně šetrnější ke zvěři. Průvodci jednotlivých posádek si rozdělí území a každá se vydává do jiné části, aby se navzájem nerušily. Pokud některá z nich narazí na něco obzvlášť neobvyklého (v našem případě šlo o levharta pronásledujícího svou kořist – zahlédli jsme však už jen zadní část těla ve skoku), informuje vysílačkou některou z blízkých skupin, aby si i osazenstvo jiného džípu užilo své.

Na základě naší zkušenosti doporučuji zahrnout návštěvu soukromé rezervace na začátek vaší cesty. Od průvodců se dozvíte plno zajímavých informací, z nichž budete čerpat během celého dalšího putování. Ale především se naučíte mlčet, sledovat buš a naslouchat jejím hlasům. A to je v Africe právě to nejkrásnější.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články