Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Na pláních Busanga

061_Obraz_0002.jpg
František Štaud, Pátek, 26. února 2010
Pláně Busanga jsou ideálním místem pro pozorování zvěře. Jsou téměř beze stromů a v doprovodu zkušených průvodců tu během krátké doby můžete sledovat obrovská množství zvířat spousty druhů: pakoně, impaly, vodušky, slony, buvoly, prasata bradavičnatá, hrochy a krokodýly. Ale hlavním důvodem, proč se na pláně trmácet, jsou pro většinu návštěvníků velké šelmy, hlavně lvi a gepardi.

Cesta na pláně Busanga je sama o sobě adrenalinovým zážitkem a předznamenává nevšednost místa, kde hodlám strávit pár dní fotografováním šelem. Dobrodružství začíná hned při nasednutí do fourseateru, tedy cessny pro pilota a tři spoluletce. Pilot Theo, který mě vyzvedává na letišti v Livingstone, se zřejmě narodil s křídly místo rukou. Před startem svou milovanou cessnu láskyplně pohladí a i ve vzduchu se k ní chová jako nefalšovaný anglický gentleman. Při své cestě po Zambii se s ním v letadle potkávám vícekrát, strávíme spolu v letadlech dlouhé hodiny a je mi nad africké slunce jasné, že tento člověk snad dýchá skrze turbíny leteckých motorů a poletováním nad africkou savanou trávil celý život – a možná i ten předchozí.

Nad Viktoriinými vodopády Theo stroj ještě rozkýve ze strany na stranu, abych si střídavě z obou okének mohl pořídit záběry „hřmícího kouře“, a vydáváme se na sever, na pláně Busanga v národním parku Kafue. Z výšky vypadá krajina zpočátku nezáživně, placatě, nudně a šedivě. Až když se dostaneme dál na sever, nad pláně, mění se v úžasnou podívanou: slunce se snižuje k horizontu a promítá na zemi dlouhé stíny, náhodná vodní napajedla spojená vydusanými pěšinami vytvářejí abstraktní malby. Při pohledu na nekončící pláně, na horizont tetelící se v nedohlednu, na terakotovou buš a hořící savany mám pocit, že jsem mnohem dále než deset hodin letu z Evropy.

Odlehlá Shumba

Národní park Kafue leží na více než dvaceti tisících kilometrech čtverečních téměř nedotčené divočiny a patří tak k těm největším v Africe. Do dnešních dní zůstal značně nerozvinutý a právě díky tomu nabízí milovníkům přírody možnost nerušeného pobytu v divočině a pozorování zvířat. Tedy pokud se sem milovník dopraví. Kafue je totiž poměrně odlehlá oblast na severozápadě země a přístup do některých kempů je možný pouze kombinací malých letadel a helikoptér. Stejně jako další odlehlé národní parky Zambie, i Kafue je obvykle přístupný a obyvatelný pouze v období sucha. V období dešťů je tu mnoho oblastí zaplaveno, cesty ani provizorní přistávací plochy nejsou funkční a kempy jsou zavřené.

Cílem mého putování je tentokrát kemp Shumba, situovaný v nádherné části u severní hranice parku Kafue. Celý scénář mého „nástupu“ do kempu je jako z těžko uvěřitelného filmu: po dvouhodinovém letu z Livingstone přistáváme v 17.05 na airstripu Busanga a současně s námi přistává i helikoptéra vyslaná speciálně pro mne. Piloti sehraně přeházejí moje bágly z jednoho stroje do druhého a v 17.07 vzlétám v helikoptéře směrem ke kempu Shumba.

Během osmiminutového přeletu mi pilot Bruce za neustálého kývání s vrtulníkem ze strany na stranu stačí ukázat plejádu divokých zvířat pod námi. „Támhle je tvůj kemp,“ ukazuje mi dolů směrem ke shluku stromů. Ačkoli ostřím sebevíc, nejsem schopen rozlišit jakoukoli stavbu – celý luxus kempu Shumba je dokonale maskován mezi kmeny a větvemi mohutných fíkovníků. V 17.15 přistáváme před kempem, kde už na mě čeká otevřený landrover s Lexonem Munumou, mým osobním průvodcem pro následující dny.

Batoh nechávám ležet na zemi, s nejnutnější fotovýbavou naskakuji do nastartovaného landroveru a vyjíždíme směrem, kde Lexon tuší smečku lvů. Do západu slunce zbývá několik desítek minut a je mi jasné, že naděje na objevení čehokoli zajímavého pro záběr je mizivá. Ne však s tak zkušenými průvodci, jako je Lex a jeho mladší kolega Aron. Během chvilky mají vystopovanou lví smečku, a já tak mohu asi dvacet minut po přistání helikoptérou fotografovat dvě lvice a lvíčata v zapadajícím slunci. Kýčovitý happy end, jako už tolikrát v Africe.

Dál na sever se z nudné krajiny stával fantastický obraz. Vyšlapané pěšiny zvířat, přírodní napajedla, terakotová buš v kontrastu ke shlukům stromů...

V kempu Shumba mám obrovské štěstí. Hostům je tu k dispozici pouhopouhých pět ubytovacích jednotek, maximální kapacita je tedy asi deset až dvanáct hostů – ale v době mé přítomnosti je tu jako zázrakem prázdno. Mám jen pro sebe přes sto metrů čtverečních nádherného ubytování s terasou na dvoumetrových pilířích, s výhledem na nekonečné pláně, a pracuje tu jen pro mě veškerý personál, kuchař i průvodce s auty.

Ubytování je neokázale luxusní. Vítá mě přepečlivý design promyšlený do posledního detailu s použitím převážně přírodních materiálů – dřevo, kámen, lana. Vše v naprosté symbióze a harmonii s okolní krajinou, nic tu nepřekáží, ale ani nechybí. Těžko uvěřit tomu, že jsem právě v černé Africe, v zemi, kde David Livingstone před více než sto třiceti lety v útrapách umíral. Mým jediným problémem je, jestli si před báječnou večeří z impalího steaku dát jako aperitiv sherry nebo portské tawny. Až se trochu stydím.

Večerní projížďky

Ačkoli by dokonalost zázemí sváděla k neřízenému lenošení, každé ráno vstávám krátce po čtvrté hodině a před úsvitem se vydávám s dvojicí průvodců na vyjížďku po rozlehlých pláních. S východem slunce se na obloze začínají objevovat hejna ptáků a proti slunci se zjevují siluety antilopy koňské, vodušek puku a dalších kopytníků. Nevím, jestli se třesu zimou nebo vzrušením.

Po rozbřesku se dostáváme k takzvanému hippo-pool, tedy k jezírku napěchovanému ocelově zbarvenými těly hrochů. Přestože to nejsou kdovíjací plavci, stráví tito sudokopytníci ve vodě více než polovinu života. Hroši kdysi obývali celý Nil, podle bible žili i v jižní Evropě a na břehu Jordánu a Římané si je vozili do gladiátorských arén. Je vůbec překvapivé, že hroši nebyli hubeni stejně masově jako sloni nebo nosorožci – jejich špičáky, dlouhé přes půl metru a vážící až tři kilogramy, jsou totiž velmi kvalitní a oproti slonovině mají tu výhodu, že časem nezežloutnou.

Vyráběly se z nich proto náhradní lidské chrupy. Někteří z tlustokožců jsou schováni pod vodou a jediné, co z nich vyčuhuje, jsou velmi účelně umístěné smyslové orgány – oči, uši i nozdry. Ostatní jedinci jako by soutěžili, který z nich rozevře tlamu do ještě neuvěřitelnějšího úhlu a nažene mi strach. Nejroztomilejším na hroších je ale jejich nevšední zvyk – při kálení roztočí svůj malý ocásek jako kafemlýnek a rozmetají výkaly kolem dokola. Značí si tak svoje teritorium.

Při večerních projížďkách autem zůstáváme na pláních dlouho po setmění. Hranice mezi dnem a nocí je tu tak krátká, že si zrak ani nestačí přivyknout na tmu a chvíli po západu slunce už nejsem schopen rozlišit v černé tmě nic jiného než záblesky očí kolem dokola. I z nich je ale průvodce sedící vedle mne schopen určit, jakému druhu zvěře patří. Je nádherné pozorovat noční tvory, ženetky, cibetky, šakaly, dikobrazy, když na okamžik znehybní v kuželu světla, aby se po chvilce rozplynuli ve tmě. Při nočním safari v buši mám dojem, že divoká zvěř na mě civí se stejným výrazem jako já na ni.

Mnohokrát mě průvodci překvapí svými stopařskými schopnostmi a dokonalostí zraku – jejich velké, doširoka otevřené oči vidí mnohem více, lépe a dále než já s dlouhým triedrem. Když Aron ukazuje v dálce na servala, mám problém obtáhnout zrakem kontury stromu, natož zaostřit na malou kočkovitou šelmu sedící pod ním. Být tu sám, bez těchto průvodců s téměř nadpřirozenými schopnostmi, můj fotoaparát by zřejmě většinu dne zahálel na dně batohu a já bych nadosmrti pochyboval o pravdivosti všeho, co jsem kdy o pláních Busanga četl.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články