Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Na koně a na krevety!

090-000.jpg
Bohumil Brejžek, Středa, 2. dubna 2008
Koně až po pás ve vodě, na nich rybáři v gumových oblecích a za nimi rybářské sítě. Obrázek, jaký jste v minulosti mohli běžně vidět na celém flanderském pobřeží, dnes můžete spatřit pouze v Oostduinkerke, kde ještě posledních sedm rybářů pokračuje ve staré tradici.

Brzy ráno přijíždím do Oostduinkerke a představa o romantické rybářské vesničce bere rychle zasvé. Leží přede mnou příměstský rekreační resort dostupný tramvají. Holedbá se nekonečnou promenádou lemovanou vysokými moderními budovami s apartmány, do nichž na víkend přijíždějí Belgičané z bližších i vzdálenějších měst – Brugg, Gentu, Antverp a Bruselu. Svůj volný čas zde tráví i belgičtí důchodci. Pobřeží lemují duny a břeh se jen pozvolna svažuje do moře, které tu není ani tak na koupání, slouží spíš jako estetická kulisa a zdroj čerstvého vzduchu.

Deset kilo za den

Krátce po šesté je pláž ještě potemnělá. Nad hlavou mi poletují racci a za zády hučí moře. Mezi domy se v dáli na betonové silnici objevuje první vůz tažený obrovským hnědým koněm a hned za ním druhý. U moře jezdci sesedají a připínají sítě. Seznamuji se s Johanem Vandendriesschem, jedním z lovců krevet, kteří stále udržují tradici a pracují postaru.

Dozvídám se, že Johan je původem koňák, který se sem přistěhoval před necelými deseti lety, ale lov krevet ze hřbetu koně ho prostě uchvátil. Koní pro tento účel má celkem šest. Jsou mohutní a kopyta mají větší než lidská hlava. Pocházejí z brabantské a hennegauerské rasy, dnes už poměrně vzácné.

Na dlouhé řeči ale není čas. Johan i jeho pomocník věší proutěné koše za dřevěné sedlo, vyšvihnou se na koně a se zatíženou sítí za sebou se pomalu noří do vln Atlantiku. Koně jdou klidně, slaná voda jim zřejmě nevadí a za chvíli jim z vody kouká jenom hlava.

Vidět je ještě oranžový balonek neposedně poskakující na hladině, který označuje sítě, do nichž se ukládá budoucí kulinářská lahůdka. Koně jdou stále dál a dál kolem pobřeží, po asi dvaceti minutách se obracejí nazpátek a vycházejí z moře.

Zvědavě nahlížím do sítí, které vytvořily vak. Hemží se to tam vším možným, nejen krevetami, ale i kraby a malými rybkami.

Kromě žádaných druhů živočichů totiž v sítích rybářů končí i velké množství jiných organismů, takzvané vedlejší úlovky, anglicky „bycatch“. Vždyť jediný přejezd sítě po mořském dně může zničit až dvacet procent fauny a flóry, která se na něm vyskytuje. Nejhorší výsledky má právě zmíněný lov krevet: více než osmdesát procent úlovku může být složeno z jiných druhů, než jsou krevety. To je odvrácená tvář tohoto lovu.

Na jedné straně vítaná atrakce pro turisty, na straně druhé destruktivní metoda rybolovu, která v mnohém připomíná povrchovou těžbu nerostných surovin.

Na to ale Johan viditelně nemyslí a začíná svůj úlovek třídit. Krevety sype do košů, ostatní poklady moře prostě na pláž, kde se po jeho dalším odchodu do vody stávají vítaným úlovkem stále přítomných racků. Ukazuje mi malou rybku s ostny na hlavě. „Pozor na ni,“ říká, „je jedovatá.“ A jde znovu do vody. Nakonec ještě pětkrát.

Celkový úlovek obvykle čítá kolem deseti kilogramů krevet, dříve to prý bývalo i dvakrát více. Na zbohatnutí to nestačí, ale za těch pár hodin denně se to vyplatí.

Nejlepší jsou čerstvé

Po lovu jedu s Johanem na jeho statek. Cestou mi říká, že by byl rád, kdyby jeho činnost uznalo UNESCO jako raritu a přispělo na uchování tohoto prastarého řemesla, které je jinak odsouzeno k pomalému vymření. Za námi na upraveném krytém žebřiňáku jede celá školní třída. Pro ni Johan se svou ženou uspořádá přednášku o mořské fauně, demonstrovanou vlastními úlovky. Dětem se to viditelně líbí, na závěr dostanou čerstvé krevety, které Johan mezitím uvařil ve vodě a nyní vysypal na dlouhatánské síto. Ulomit hlavičku a zadeček, rozlousknout, vysát. Nikdo se této pochoutky nemůže dostatečně nabažit. Ale Johan byl dnes úspěšný, krevet je dost.

Od Johana odjíždím dolů do Oostduinkerke, kde stojí ještě několik posledních rybářských domků. Mám štěstí – pronikám do jednoho, jehož majitel nedávno zemřel a dědicové se nemohou rozhodnout, co s ním udělají. Je to prosté stavení, které dostatečně živě vypovídá o rybářském životě. Malý dvorek se suchým záchodem, zahrádka, prosté vnitřní vybavení. Na oběd odcházím do vyhlášené místní restaurace patřící dalšímu z lovců krevet, Raymondu Devosovi, s nímž zde mám schůzku. Na rozdíl od Johana je již několikátým pokračovatelem rodinné tradice.

Všude na stěnách visí fotografie, které to dokumentují. Samozřejmě že i zde dostávám krevety a všímám si, že většina jídel má v názvu slovo rybí – tmavé rybí pivo, které si sami vaří, na závěr oběda piji i vyhlášenou rybí kávu s likérem. Je zde nezvykle plno, místa na oběd se dokonce musejí objednávat dopředu. Jak mi majitel pyšně říká, je to tím, že jeho hosté vědí, že u něj dostanou vždy jen ráno ulovené ryby, jež umí znamenitě upravit.

Ceny jsou přitom na belgické poměry velmi příznivé, přímo lidové. Restaurací, kde se krevety dají objednat, je v okolí nepřeberně.

Dostanete je samozřejmě přímo v Oostduinkerke stejně jako ve vzdálenějších Zeebrugge či Oostende. Nejlépe však chutnají zcela čerstvé, ihned po výlovu. Tak je můžete ochutnat třeba i vy, protože většina rybářů vás ráda vezme k sobě domů, kde vám je před vašimi zraky uvaří a rozprostřené na síti předloží ke konzumaci.

K tomu výborný chléb a samozřejmě, jak jinak, pivo – jedno ze šesti set druhů, které se zde produkují. Jsme přece v Belgii! *

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články