Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Na kávě u zločinců

header.jpg
Autor článku: Peter Hupka, Středa, 22. června 2016
Autor fotografií: Peter Hupka
Trestanci na filipínském ostrově Palawan mají ve srovnání s odsouzenými z jiných končin světa štěstí. Místo, kde si odpykávají svůj trest, neoddělují od okolí žádné zdi ani ploty. Přesto bez větších problémů koexistuje s okolním světem a životem.

Na malém mopedu objíždím záliv Puerto Princesa nazvaný podle stejnojmenné metropole Palawanu a směřuji na jih. Prohodím pár slov s mužem obhospodařujícím své rýžové pole, s vesničany pasoucími vodní buvoly, se skupinkou mužů, kterým se právě podařilo zprovoznit starou mlátičku na obilí…

Jsou veselí, vstřícní a nikomu z nich nevadí, že si je fotím. Vše se ale změní už o několik kilometrů dál. Podobně odění rolníci se sice smějí a posunky mě zvou po hrázi na pole, které právě obdělávají, ale starší a autoritativnější z nich mě vzápětí posílají pryč s rázným gestem zakazujícím udělat si jejich snímek. Příčina jejich chování je prostá: je to skupinka vězňů z nejtěžší věznice Iwahig Prison and Penal Farm se svými strážci.

Centrální části areálu jsou přístupné i lidem zvenčí, stejně jako společenská hala.

Na kávě u zločinců

Nedaleko od tohoto místa se cesta dělí na ostrovní magistrálu South Road a odbočku směřující pod zalesněné hory vnitrozemí ostrova. Na blízkost trestaneckého tábora upozorňuje mírně insitní socha ženy s váhami symbolizujícími spravedlnost a strážní budka. V ní je třeba zapsat na listinu hosty a dvojice policistů návštěvníka vzápětí nasměruje po nezpevněné komunikaci vedoucí k centru tábora.

Zatímco naše vžité a množstvím filmů podpořené představy o asijských věznicích z nich činí místa blízké předpeklí, Iwahig spíše připomíná kolektivní hospodářství zavánějící rájem mezi očistci. Vězni se zde svobodně procházejí, pěstují plodiny, rybaří i provozují různá řemesla. Čas svých dnů mají přesně rozdělený a není v něm místo na zbytečné prostoje.

„Centrální části areálu jsou přístupné i lidem zvenčí, stejně jako kostel, společenská hala věnovaná sportům a odpočinku a malý obchůdek s výrobky vězňů,“ dozvídám se od muže jménem Resty Puno, pracujícího v centrální kanceláři správy vězeňského tábora.

Sympatický padesátník mi zároveň u šálku kávy prozradí několik dalších informací o Iwahigu. „Máme tři kategorie odsouzených za méně závažné, ale i nejtěžší zločiny včetně vražd. Máme tu i některé odsouzence na doživotí,“ říká Resty a dodává: „Tábor byl založen 16. listopadu 1904 a dnes jsou v něm přibližně čtyři tisíce vězňů.“

Filmoví hrdinové

Život v Iwahigu je inspirativní i pro zahraniční filmové tvůrce. Právě na tomto místě vznikl před sedmi lety francouzský dokument Out of Bounds. Režiséři Alexandre Leborgne a Pierre Barougier zde vytvořili zajímavé dílo, které později získalo řadu prestižních ocenění v Evropě, na Tchaj-wanu i v Koreji.

Vězňové mají svá rýžová políčka vzorně upravená.

Hlavním hrdinou snímku je vězeň Alejandro, čekající na své brzké propuštění. Muž, který má úplnou svobodu na dosah však do poslední chvíle pomáhá svým spoluvězňům jako obhájce jejich práv a s vervou se připravuje na nový život po vypršení trestu.

Iwahigská otevřená věznice, jak připomíná i dozorce Resty, zdaleka není novinkou, ale zaběhnutým a léty ověřeným zařízením. Region Puerto Princesa na Palawanu byl pro tento účel vybrán již během španělské správy souostroví, tábor samotný však postavili až po obsazení Filipín Američany. Stalo se tak za úřadování guvernéra Luka Wrighta, v roce 1904. Již od počátku existence kolonie si mohli odsouzení vybrat jednu z pracovních aktivit: zemědělství, rybářství, práci v lese a tesařství.

Právě příznivé životní podmínky a odlehlost ostrova jsou důvodem minimálního počtu pokusů vězňů o útěk. V současnosti je jedním ze způsobů kontroly obyvatel Iwahigu i nástup a přepočítání vězňů na centrální ploše věznice třikrát denně. Dozorci samozřejmě disponují i zbraněmi, ale mnohem účinnější metodou na udržení odsouzených v Iwahigu je fakt, že si sem mohou pozvat žít i své rodiny. Ty se pak stávají součástí života tohoto zvláštního místa.

Rybáři a zemědělci

Je poledne a horké vlhko dne se projevuje i na ležérní atmosféře v táboře. Muži v hnědých tričkách se slunečníky se pomalým krokem přesouvají mezi vzorně upravená a označená rýžová políčka, jiní právě opravují malý traktor. Závanem svěžesti a svobody jsou i skupinky vodních ptáků, hledajících v mělkém blátivém dně svou kořist.

Vše na farmě má své přesné místo. Zatímco většina políček leží na sever od centrální nástupní plochy Iwahigu, vězni, kteří se věnují rybolovu a chovu ryb, směřují za prací na jih, ke stejnojmenné řece Iwahig. „Někteří vězni z nižších nápravných tříd mohou být dokonce pomocnými dozorci, mě si však určitě nefotografuj – jsem z nejtěžší trojky!“ přikazuje mi nenápadný podsaditý třicátník Albert, který odpočívá v příjemném stínu sálu určeného k odpočinku a sportu.

Další část vězňů se věnuje rybářství.

Albert mě vzápětí provede mezi regály s více či méně zdařilými suvenýry a náramky vytvořenými vězni během dlouhých večerů. Peníze za jejich prodej jsou jedním z příjmů trestanců a jejich rodin a zejména u domácích filipínských turistů se těší oblibě. Mít něco vyrobené odsouzeným je jiné než zboží z centra Puerto Princesy.

Volný čas: sport i modlitba

Pohled na srdce Iwahigu připomíná jakékoli jiné místo na Filipínách: nechybí kostel ani hřiště s basketbalovými koši. Míčové hry jsou oblíbené u většiny filipínských chlapců a mužů a bez návštěvy kostela si na souostroví s dominancí katolického obyvatelstva těžko představit nejen neděli.

„Nyní jsou všichni na polích a v lese, ale večer zde bude plno,“ dozvídám se od mladého muže na lešení opravujícího horní část fasády kostela. Jeho interiér je strohý, ale čistý a útulný. Vybavení tvoří jednoduchý oltář a tři druhy lavic, na malbách v exteriéru se podíleli i výtvarníci z řad obyvatel farmy.

Na zahradě v blízkosti kostela potkávám mladíka – prý se tu stará o sekání trávy a další zahradnické práce. Kromě krásného trávníku je tu kamenná jeskyňka se sochou Ježíše a Panny Marie, vyzdobená květy.

„Někteří z nás právě zde nacházejí klid a smysl života, ve kterém jsme pochybili,“ dozvídám se od jednoho z trestanců. Je až zarážející, že při rozhovorech vůbec nepůsobí jako lidé schopní zločinů. Zda tyto muže Iwahig opravdu změnil, nebo jsou jen dobrými herci, je těžké posoudit. Pravdu zná jen každý z hříšníků sám.

Když vyloví ryby a skončí práci na poli, mohou hrát odsouzení třeba basketbal.

OČIMA AUTORA

Názory na spravedlivý trest jsou předmětem vášnivých debat všude. Kritika přehnaně lehkých podmínek pro nejtěžší zločince v některých evropských zemích je jistě zcela legitimní, zejména pro delikventy nepociťující jakoukoli lítost či pro ty, co jsou neschopní nápravy.

Trest by však měl být i možností změnit své hodnoty a najít jinou cestu. Ne každý má v sobě smysl a schopnost pro nastoupení dlouhé cesty k nápravě, ale dostat šanci může být začátkem poznání a změny. A přemýšlet nad svými činy v jakési obdobě vyhnanství je možná lepší než v tmavých celách.

Oponenti takového jednání oprávněně vznesou argumenty, že oběti zločinů často žádnou šanci zvrátit svůj osud neměli. Zatímco závěr si musí udělat každý sám, je sympatické vidět, že věci se dají dělat i jiným způsobem, než je ten běžně zažitý. Jak říká jeden z iwahigských mužů: „Pracující vězeň, který má šanci se pohybovat po malém kousku svobodného světa, je jistě lepší než ten, který znuděný za ostnatými ploty přemýšlí o dalším zločinu.“

Peter Hupka, cestovatel

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články