Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Na čaj k beduínům

108-000.jpg
Lenka Klicperová, Pondělí, 2. června 2008
„Hatsss, hatsss,“ pobízí šestnáctiletý Rdoan líného velblouda. Zvíře se na jeho pokyn zvolna dává do klusu. Jsem ráda, že to divadlo sleduji ze sedla malého araba. Klusající velbloud nevypadá zrovna jako pohodlná atrakce. Před námi je poušť. A v ní i její obyvatelé - beduíni.

Se Rdoanem jsme se v Palmyře seznámili náhodou. Vlastně jsme se nejdřív potkali s jeho bratrem Abdulem. „Ahoj kamarádi,“ ozvalo se totiž znenadání za našimi zády. Posléze se sice ukázalo, že Abdulova čeština se omezuje pouze na tuto jednu větu, ale i tak – skvělý důvod k seznámení.

Abdul nechodil nikdy do školy.

Ačkoli je v Sýrii první stupeň školní výuky povinný, beduíny ještě stále učí spíše sám život.

A Abdula toho rozhodně nenaučil málo. Jeho inteligentní tvář a bystrý výraz prozrazují, že kdyby měl možnost, mohl by dokázat spoustu jiných věcí. On si ale na nic nestěžuje. Je beduín a život v poušti mu vyhovuje. Tak jako generacím jeho prapředků. Od turistů se naučil dost dobře anglicky a přivydělává si v Palmyře jako průvodce. A kdeže přišel k té české větě? Naučila ho ji jeho dívka, Češka, která zde studovala arabštinu. Alespoň ta jedna věta a obzor zase o něco širší zbyly z lásky dvou lidí z tak rozdílných světů.

Rdoan je Abdulův mladší bratr. Při slově škola se jen ušklíbne, nic takového nepotřebuje. Stará se přece o bratrovy velbloudy.

A velbloud, to je v dnešní Sýrii něco. Ani mezi beduíny už obrovská stáda velbloudů nejsou nijak obvyklá – častěji chovají ovce a kozy. Rdoanův otec nikdy nepřemýšlel o tom, že by své děti poslal do školy. Má totiž kromě zmíněných dvou synů ještě devět dalších a k tomu čtyři dívky.

Postarat se o tolik hladových krků dá zabrat.

Vůdce klanu

Velbloud se už zase jen líně kolébá oázou. Ještě stále jdeme městem, uzoučké uličky na okraji oázy nás ale již brzy přivedou na okraj pouště. Vjíždíme do Údolí hrobek. Něco takového jinde neuvidíte, antická nekropole plná tajemna a spících příběhů.

Čtvercové věžovité stavby v sobě ukrývají speciální niky na rakve se zemřelými, a je jasné, že tito zemřelí nemohli být jen tak ledajakými Palmyřany, pokud si mohli dovolit věčný odpočinek v tak skvostné nekropoli.

Nejznámější je hrobka Tří bratří, jejíž stěny zdobí nádherné fresky, a věž Elahbel.

Rdoan se mnohem víc než o mrtvé stará o věci přízemní. Stejně jako většina jeho příbuzných. Život v těžkých podmínkách pouště ostatně ani k ničemu jinému nedává příliš mnoho příležitostí, což budeme moci za chvíli vidět na vlastní oči.

Velbloud se těžce svalil na zem.

Koně přivazuji před prostorným stanem, do jehož útrob nás zve hlava rodiny. Před provizorním obydlím parkuje ještě další dopravní prostředek, kterého využívají beduíni 21. století daleko hojněji než velblouda či koně – motocykl.

Vcházíme bosí do stanu. Džumá, hlava klanu, usedá na polštáře nastlané v hlavní místnosti, která je určena také hostům.

Vzápětí už před námi stojí kouřící kalíšek s čajem. Černým jako noc a sladkým jako… život beduínů? Podle toho, co je vidět kolem, se asi o nějakém „dolce vita“ moc mluvit nedá. Alespoň po materiální stránce.

Místnost je zařízena jednoduše, prostěji to vlastně skoro ani nejde. Pár polštářů, v rohu plynová bomba, prastarý televizor, na kterém jistě Džumá mohl sledovat třeba přistání Armstronga na Měsíci, a magnetofon, který svým rokem výroby pranic nezaostává za televizorem. Proud do obou přístrojů dodává agregát a celá tahle skoro svatá trojice je jediným důkazem toho, že jsme stále v době internetu a mobilních komunikací.

Po ženách samozřejmě ani památky, místnost se postupně plní muži a chlapci. Ti jediní jsou hodni toho sedět v místnosti s hosty. Ačkoli jsem žena, jsem host z cizí země, a tak nejsem odeslána někam do vedlejší místnosti na táčky k ostatním příslušnicím něžného pohlaví.

Z žádného z přítomných mužů necítím ani stopu po nějakém přezírání, jaké mi předtím sem tam někdo v Sýrii dal přece jen pocítit. Pro beduíny jsem rovnocenný partner.

Džumovi v obličeji září pronikavě modré oči. Vůbec vypadá jako muž formátu Omara Sharifa.

Dokonale odpovídá všem představám o hrdém, moudrém a spravedlivém obyvateli pouště. Kdoví, jaký je uvnitř, ale i kdyby byl jen z poloviny tak skvělý, jak skvěle působí, bude zajisté skvělý muž. Dolévá nám neustále silný a sladký čaj, přitom poodhalí namodralé tetování na ruce. Lámaně vysvětluje, že je to jen pozůstatek starých tradic a dnes už se mladí tetovat nenechávají. Džumá neumí žádný z evropských jazyků, mluví jen arabsky, takže se naše konverzace omezuje na posunky, občas přijde ke slovu i tužka a papír.

Neuvěřitelně těžké je vysvětlit, že jsme novináři. Měla jsem pocit, že slovo žurnalista zná každý domorodec, ale Džumá moje představy značně poopravuje.

Jinak jde ale „konverzace“ docela dobře.

Ženy se ve společenské místnosti jen mihnou, když přinášejí kuře na kari v jogurtu a chlebové placky. Pak ještě jednou přiběhnou sklidit z podlahy a už je ani nezahlédneme.

Před stanem se ozve hluk motocyklu a do stanu vchází Abdul. Tak konečně dostane konverzace trošku jinou formu. Je příjemné pozorovat kultivovaný projev tohoto mladíka. „Nejraději sleduju v televizi NBC a fotbal,“ přiznává se u bůhvíkolikáté cigarety. Ptá se nás, jestli odhadneme, kolik je mu let. Hádám tak sedmadvacet. „Dvacet tři,“ opravuje mne Abdul, „všichni vypadáme starší, než jsme. To dělá poušť, tvrdá práce a slunce.“ Můj zrak padne mimoděk na ruce asi čtrnáctiletého kluka naproti mně. Jsou to ruce čtyřicetiletého upracovaného chlapa…

Kouzlo okamžiku

Nad Palmyrou svítá. Ještě než se první paprsky slunce začnou dobývat zpoza obzoru, kráčím černou tmou bývalou antickou ulicí k tetrapylonu, který sotva tuším před sebou. Ostrý ledový vítr proniká až do morku kostí. Divadlo, které se ale právě začíná odehrávat přede mnou, dává na všechnu nepřízeň počasí zapomenout. Rozvaliny Bélova chrámu, Baalšamínův chrám, skvostný tetrapylon, v pozadí pevnost Kala´at ibn Maan. První nesmělé paprsky začínají barvit obzor a hledají si cestičku mezi všemi těmi sloupořadími, kterými je prastará oáza posetá. Každá minuta je neopakovatelným zážitkem, pro který stojí za to vylézt z postele v pět ráno a vydat se studenou pouští do srdce starověkého města.

Jsem tu ale sama, jen opodál vidím kolem stativu pobíhat další adeptku fotografie. Turisté z pětihvězdičkového hotelu Cham stojí asi o jiný druh zážitků.

Palmyra bývala osídlena už v neolitu, před sedmi tisícovkami let. Co všechno se za tu dobu odehrálo? Kolik krve se vsáklo do kamenité pouště kolem města, kolik karavan se tu zastavilo? Jen zlomek z toho všeho je vepsán do palmyrských zdí. Nejvíce toho odhalily vykopávky z roku 1996. Pár stránek z historie poodhalují i písemné prameny. V bibli se hovoří o Tadmóru (Tadmur), ale není to ještě pozdější Palmyra, nýbrž město Tamar v Judeji.

Tadmur je jméno, kterým dodnes Syřané nazývají Palmyru. Tak oázu na důležité obchodní stezce nazývali Řekové a Římané.

Palmyra, město palem. Obchod byl to, co jí vyneslo slávu a bohatství, pýcha ji zničila.

Bohaté město s královnou Zénobií se chtělo postavit mocnému Římu. Tu drzost zaplatilo draze, Řím v čele s císařem Aurelianem měl ve třetím století po Kristu ještě spoustu sil, aby pyšnou královnu odkázal do patřičných mezí. Tedy přesněji řečeno do vězení v Římě. Než přišli v sedmém století Arabové, nestihla se už Palmyra vzchopit a opět rozkvést.

Zato teď bere krása celého obrovského areálu dech každému, kdo se vyšplhá na pevnost nad městem a pozoruje téměř z ptačí perspektivy ta dokonalá místa, do nichž je vepsaná část lidské historie.


MALÚLA

aneb Kde se mluví Ježíšovým jazykem

Asi hodinu jízdy autem od hlavního města Damašku (Dimashq) leží Malúla (Ma’lula). Působí trochu rozpačitě, ale v momentě, kdy dojdete k jednomu z nejstarších křesťanských kostelů, zapůsobí kouzlo přímo mystického okamžiku. Zdá se, jako byste ji slyšeli, libozvučnou řeč, kterou používal Ježíš, ozývá se jakoby se všech pórů vyprahlé země, rozpálené téměř doběla. Aramejštinou se na Blízkém a Středním východě mluvilo prakticky až do příchodu Arabů, s kterými také pochopitelně přišla arabština. V Malúle ale jazyk Kristův žije dodnes. Loni tady vznikl dokonce institut, který pořádá kurzy aramejštiny. I když aramejština nepatří k jazykům, které stojí na úplném pokraji záhuby (stále jím dokáže hovořit na 400 tisíc lidí nejen v Sýrii), ohrožena je zcela určitě – moderní civilizací. Kdo se bude za pár desetiletí chtít učit jazyk, kterým se hovořilo v biblických časech, když studovat se dá na univerzitě jen arabsky a arabština je novou „lingua franca“ celého neklidného regionu? Snad otec Tufik v klášteře svatého Sergia stihne předat své vědění dalšímu osvícenému pokračovateli a aramejština bude moci fascinovat další generace lidí, kterým na historii ještě nepřestalo záležet. Skrze ní totiž můžete slyšet boha. Těžko hledat slova, která dokážou vystihnout, co člověk cítí, když slyší modlitbu v aramejštině. Jako by v ní byl zakódován základ celé naší existence.

KRAK DES CHEVALIERS:

Nejúžasnější křižácký hrad na Středním východě

Krak neznamená nic jiného než hrad. Jeho mohutnost a rozlehlost překvapí a ohromí i protřelého milovníka historie. Krak des Chevaliers, hrad rytířů, kost v hrdle muslimů, jak jej svého času nazývali muslimští dobyvatelé těchto míst. Tříhektarový hrad mohl pojmout až 4 tisíce mužů, což znamená, že musel být dostatečně zásoben a vybaven tak, aby v něm mohlo tak velké množství lidí přečkat obléhání. U zrodu hradu stál hrabě z Tripolisu, který jej získal v roce 1110 a začal s přestavbou bývalé hunské pevnosti na moderní hrad, o nějž by se opřela obrana svatých křesťanských míst. Hrabě Raimund II. z Tripolisu pak hrad postoupil řádu johanitů. Ten existuje dodnes pod jménem řád maltézských rytířů. Jedenáctkrát se muslimové pokoušeli dobýt jeho mohutné zdi, až ten dvanáctý pokus v roce 1271 vyšel. A to předtím Krak vydržel i zemětřesení, po němž následovaly rozsáhlé opravy financované také českým králem Vladislavem II., příznivcem johanitů. Impozantní stavba odolala věkům a bude snad strážit vyprahlou krajinu dál. Minimálně do dalšího zemětřesení.

RADY NA CESTU:

Jak se tam dostat

Nejnovější spojení do Damašku obstarávají ČSA, létají sem třikrát týdně. Kromě toho se dá letět také např. s Turkish Airlines přes Istanbul. Letenka vyjde zhruba na 10 000 Kč. Do Palmyry se dá dostat docela pohodlně dálkovými autobusy (společnosti Karnak či Kadmous), je to něco málo přes dvě stě kilometrů. Dá se využít i taxi či si auto vypůjčit. Do Malúly je to nepoměrně blíž, takže s půjčeným autem se to dá zvládnout poměrně levně a rychle. V Palmyře se nabízejí dvě možnosti: přenocovat v luxusních hotelích v těsné blízkosti archeologické lokality (hotely Cham Palace nebo Zenobia, cena se může vyšplhat asi na 200 USD za noc). Výhodou je, že to máte na ranní východ slunce blíž. V Tadmuru jsou pak k dispozici i levnější hotýlky, které zase dají poznat atmosféru města, nejen její turistickou tvář. Více na www.syriatourism.org

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články