Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Mrtvý žralok, dobrý žralok!

Mrtvý žralok dobrý žralok.jpg
Autor článku: Richard Jaroněk, Středa, 29. března 2017
Autor fotografií: Richard Jaroněk
Žraloci jsou často zpodobňováni jako primitivní zabijáci, kteří prahnou po lidském mase. Zcela opačný názor má potápěč a fotograf Richard Jaroněk. Ke žralokům se roky potápěl, zná jejich zvyky i povahu. Agresorem je v této válce podle něj člověk.

Vroce 2008 úřady v Jižní Africe oznámily, že konečně polapily Inda, který nelegálně lovil tygří žraloky. Jihoafrický potápěčský magazín Submerge o tom napsal: „15. února 2008 rybář, Ind R. Naidoo, připlul se svým člunem do míst, kde se plavidla spouštějí do vody v zátoce Park Rynie oblasti Rocky Bay. Na jeho palubě byli již tři rozporcovaní tygří žraloci. Naidoo spěšně nakládal uřezané hlavy a holé trupy žraloků na svůj vůz.“

V září stejného roku Naidoo lovil stále. Na svou obhajobu tvrdil, že nerybaří v chráněném pásmu, ale mimo ně. Že je lov tygřích žraloků všeobecně zakázán, tak nějak pominul. Navzdory chvástání úřadů nebyl Naidoo koncem roku 2008 stále obviněn a mluví se o pokutě dvou až osmi milionů randů (1 rand – 2,20 koruny).

Tento v médiích více než osm let propíraný příběh ale vyvolává podezření, že vše je tak trochu jinak. Chytit malou rybku, aby velká pláchla? Známe to velmi dobře. Je mnohem lepší šlápnout na palec jedinci než potrestat více lidí, firmu, koncern či nadnárodní konglomerát. Nebo změnit samotný systém. V honbě za rybářem se totiž poněkud zapomnělo, že tím největším likvidátorem všeho živého v okolí Durbanu není nikdo jiný než vláda sama.

Zabíjení v zájmu turisty

Nejtragičtější a doslova exemplární příklad lidské blbosti a politické arogance se děje v Jižní Africe. Moje milovaná země, ve které jsem za posledních dvacet let byl 90krát, mění zásadně své chování. Na nátlak hoteliérů, představitelů vesnic na pobřeží a turistických městeček jsou stále okolo pobřeží nataženy ochranné sítě, aby zastavily krvelačného predátora – žraloka. Že tak docela dobře nefungují, ví „údržbář“ sítí, institut Natal Shark Board, velmi dobře. Síť je dlouhá dvě stě a vysoká pět metrů. Pod ní je prostor i pro jadernou ponorku. Žralok není tupé zvíře, síť lehce mine. Připlave na pláž, kde odpočívá a spí. Najednou má nad hlavou davy turistů, a raději v rychlosti vyrazí na otevřené moře. Do bezpečí. Není již tak obezřetný a naráží do smrtící pasti – žaberní sítě, kde uvízne za žábry a udusí se.

Že vedle něj umírají v sítích i tuňáci, delfíni, želvy, ptáci a mladé velryby, je veřejným tajemstvím. Denně musí pracovníci Natal Shark Board sítě čistit, protože by se utrhly pod náporem uhynulých ryb a savců. Sítě jsou k ničemu, jen působí zbytečnou smrt spoustě mořských živočichů.

Groteskní grimasa žraloka černocípého

Za posledních pět let se nestala žádná smrtelná nehoda zapříčiněná žralokem. Ovšem nikoli díky sítím, ale kvůli úbytku počtu žraloků. Iniciativa ve vybíjení žraloků se zvýšila. Je to neuvěřitelné, ale Jižní Afrika, která jako první v 80. letech prosadila na světové úrovni ochranu bílých žraloků, má dnes opačný postoj.

Ještě za Nelsona Mandely, prvního svobodného prezidenta, byla situace únosná, ale nový parlament smýšlí jinak. Na zoufalé snahy ochránců žraloků marně mávajících čísly, která dokazují, že narůstající příliv turistů za pozorováním žraloků není již zanedbatelný, nikdo neslyší. Vláda začala razit tvrdou politiku: „Mrtvý žralok – dobrý žralok!“

Mezi sítěmi je navíc nataženo lano s háky a čerstvým masem. Jaký to může způsobit masakr, si lehce domyslíme. V dubnu loňského roku vyrazil tým National Geographic ověřit tento fakt. Byl jsem u toho a čekal, jak šetření dopadne. Drastické dopady sítí na žraloky se nepotvrdily – háky s masem byly totiž na týden staženy… Všichni milovníci žraloků se jen zoufale a ironicky pousmáli.

Prořídlá hejna

Osmdesátičlenná smečka žraloků tygřích, „tygrů“, za kterými jsem do Jižní Afriky roky jezdil, fotil je a natáčel, byla v průběhu let zdecimována na deset procent. Změnilo se i jejich chování. Dříve, kdy zde žila smečka osmdesáti či stovky žraloků, se chovali odvážněji.

Jako smečkovité zvíře těžící ze síly skupiny byli sebevědomější, nebáli se. Nebyla nouze potkat pět, ale i deset tygrů a k tomu velmi aktivních a velmi rychle testujících lidské slabiny. Pokud je pod vodou stovka velkých predátorů, šance je potkat logicky výrazněji stoupá, než když zde bude plavat deset žraloků. To se pak šance najít tygřího žraloka téměř vytrácí.

Nový druh reakcí lze s každým ponorem pozorovat i u dalších druhů žraloků. Dříve by nikdy nenastala situace, kdy by připlaval velký tygří žralok a útesoví žraloci, kteří krouží okolo, by zůstali klidní. Rozprchli by se nebo by jen zpovzdálí pozorovali „velkého strejdu“ při činu. Nanejvýš ti odvážnější by se pokoušeli dravci konkurovat.

Nyní se ale stává, že se na přibližujícího tygra vrhne několik černocípých žraloků a nárazy těl jej přinutí změnit směr. Tlačí se na něj tvrdými hlavami a prsními ploutvemi, až pruhovaná hyena moří musí arénu opustit. Viděl jsem dokonce, že žralok tygří začal ze zoufalství napadat ostatní útesové žraloky. Ti byli na jeho vkus až příliš blízko návnadě a on se k ní nemohl dostat. Začal se prudce vrhat na vše, co se jen okolo něj mihlo. Snažil se kousnout do ploutve nejbližšího žraloka s jizvou na hlavě. Uzurpoval si tvrdě své po staletí vydobyté právo silnějšího. Marně. Nadvláda skončila.

Žralok má tři řady zubů v dolní čelisti a dvě v horní.

Změny v hierarchii

Tato nečekaná a matkou přírodou neplánovaná změna přináší i závažnější výkyvy chování. Útesoví žraloci nebyli od přírody na vrcholu hierarchie. Najednou se zde ocitli a nedokážou si s novým postem vůdce poradit. Jako by si mezi sebou teď dokazovali své vůdčí schopnosti. Agresivita stoupla na nejvyšší úroveň. Napadají sami sebe, koušou se navzájem a perou se o jakýkoli kousek rybky jako smyslu zbavení.

Chtěl jsem při ponoru přinést k barelu kus shnilého tuňáka a pokusit se navnadit někde u dna toulajícího se tygra, ale bylo to nemožné. „Útesáci“ se jako bratrstvo šílenců na mě vrhli s takovou silou, že jsem přes jejich těla neviděl ani centimetr a jen cítil, jak ukusují a vytrhávají jeden přes druhého kusy z metrové návnady.

Nikdy jsem takové chování nezažil, ba naopak. Menší žraloci vždy čekali, až návnadu uvážu, a poté se k ní opatrně přibližovali. Z člověka měli strach. Nyní jsem rád, že jsem jejich atak přežil bez zranění. I když – v zápalu boje se kus tuňáka najednou ocitl za mými zády a zuřivý černocípý žralok prokousl páteř rybí mršiny. Zub ostrý jako jehla mi projel neoprenem a zapíchl se mi do zadku. Klidné ponory s „útesáky“ tedy jsou tytam. Fascinující zážitky s mohutnými pruhovanými tygry zůstávají jen vzpomínkou. V budoucnu bude zázrak, když tu objevíme jednoho či dva žraloky. Spíš asi žádného. Okolo nás bude plavat jen třicet útesových žraloků, kteří budou již tak agresivní, že pracovat s nimi bude velkým rizikem.

S ubývajícím počtem jejich přirozené potravy, kterou člověk nenávratně vylovil, budou hladově útočit na vše, co jim bude připadat k snědku. Zatím to nebude člověk, jen sardinka, kterou jim hodíme do vody, ale ve rvačce, která se strhne, nebude mít fotograf či kameraman šanci, aby vyvázl bez zranění. A až se tak začne dít (a že už se tak děje), přihřeje si nejen africký bulvár svou polívčičku a napíše palcovými titulky: „Lidožrout z hlubin opět zabíjel!“ Nikoho nebude zajímat, že důvodem bylo žraločí zoufalství. Uvědomme si, že žraloci nám nepobíhají po ulicích. To my, lidé, plaveme v jejich vodách. My stavíme okolo pobřeží hotely a zabíráme pláže. A pak se divíme, když se stane nehoda.

Sedmižaberní žralok je asi nejmírumilovnější ze všech. Před potápěčem ale nikdy neuhýbá: prostě plave a narazí do něj. Vyskytuje se jen na málo místech světa, vždy v ledových vodách.

V přímém přenosu

Viděl jsem na svých toulkách po světě nejednoho uloveného, zabitého či rozporcovaného žraloka. Hromady mrtvých paryb. Stovky metrů čtverečních usychajících ploutví, povalujících se na dřevěných, oprýskaných rybářských molech. Musel jsem si na to zvyknout. Že se žraloci vybíjejí po celém světě, uřezávají se jim ploutve a hážou se umírající zpět do moře, že jsou masakrováni jen kvůli svému jménu, to je přece známý fakt.

Ještě v roce 2005 skupina tygrů, která připlouvala v proudu Střelkového mysu do těchto končin, byla odhadem stočlenná. Nebyl problém vedle padesáti útesových a „dusky“ žraloků denně potkávat pět, ale i deset tygrů najednou. Samotná smečka byla obrovská a denní kontakty a jednotlivá identifikace žraloků nás nechávaly jen v dohadech, kolik jich vlastně je. Tenkrát bylo zmapováno osmdesát jedinců, ale podotýkám, že pouze těch, kteří byli vlastně viděni člověkem. Kolik bylo těch opatrnějších a ukrytých, lze jen spekulovat.

Potápění za poslední rok mělo jedno společné. Dalo se s téměř stoprocentní přesností určit, že s každým dalším ponorem počet žraloků klesl. Zprvu jsme vše sváděli na počasí, příliš chladnou či teplou vodu, málo či příliš mnoho planktonu nebo na špatnou viditelnost. Hledali jsme výmluvu, protože se nám nechtělo věřit, že jsou na tom naši žraloci tak zle. Úbytku jsme si nevšimli jen my. I jiné skupiny nadšenců a žraločích obdivovatelů bily na poplach. A dokonce i v africkém tisku začínaly vycházet první informace o neradostném stavu žraločí populace.

Háky po rybářích ukazují na přirozený lovecký pud žraloků – loví prostě vše.

Svědectví DNA

Dnes si i my Středoevropané můžeme koupit steak ze žraloka v nejbližším supermarketu. Ne snad že by byl tak chutný, ale naše civilizace chce jíst rádoby „zdravé“ produkty moří. Běžná ryba jako tuňák, makrela, sleď či sardinka je vlastně už vylovena a nestačí se rozmnožovat. Na řadu přišla donedávna, z rybářské hantýrky, odpadní paryba – žralok, který byl dříve tak akorát dobrý jako hnojivo do kytiček či krmivo pro psy a kočky. Nyní je jeho maso prezentováno jako luxusní pochoutka.

Dostávám další zlou zprávu z městečka Gansbaai, kde se pohybuje přibližně něco přes třicet velkých bílých žraloků. Během podzimu místní pytláci kvůli čelistem a ploutvím pozabíjeli zatím evidovaných 12 kusů. Ono se to vyplatí trochu zariskovat s kriminálem, když někdo dá za žraločí čelist i půl milionu korun.

Na svých přednáškách jsem ještě koncem roku 2015 uváděl, že okolo celého afrického kontinentu se pohybuje okolo 2500 velkých bílých žraloků. Poslední výzkum pod vedením mého kamaráda Michaela Rutzena je mnohem přesnější. Odběr DNA ukázal, že žraloci pohybující se v Benguelském proudu či proudu Střelkového mysu, tedy u Afriky, pocházejí ze tří rodin. I když se na svých toulkách světem potkávají se stejnými žraloky z Ameriky či Austrálie, je prokázáno, že se s těmito nepáří. Udržují si geneticky čistou linii své „africké“ větve. Díky rozborům DNA se jejich počet mnohem přesněji určuje. Víme tak, že v afrických vodách krouží nikoli 2500, ale pouze 850 kusů velkých bílých žraloků!

Konec šelem

Deset dnů aktivního potápění loni přineslo obrovské rozčarování. Naše skupina žraloků byla definitivně zdecimována a vyhubena. Všechny naše oblíbené zubaté holky, tak trochu drsné milenky, již nežijí. První, s pigmentem ve tvaru růže – Rozárka. Ukápne mi slza, protože ta holka mě mnohému naučila a den za dnem si mě pouštěla více k tělu.

Definitivně změnila mé myšlenky a já toužil mít žábry. Klárka, s jizvou na temeni hlavy, byla zlá a dovádivá. Anička? To již byl mazák a cvičila pro změnu se všemi začátečníky, jak se jí zachtělo. Nakonec i bestie Mrs. M. Více než čtyřmetrová agresivní potvora, zakusující se do všeho, co jí přišlo pod nos. Nekompromisní žralok.

Všechny naše žraločí holky jsou již mrtvé. Ve většině případů uvízly v bezpečnostních sítích či nastražených hácích. Podívejte se na hodinky. Za jednu vteřinu zemřou na světě tři žraloci, za deset vteřin třicet těchto elegantních lovců. Než dočtete tento časopis, počítám-li s průměrnou rychlostí čtenáře, kterému to zabere zhruba hodinu, je na světě zabito skoro 11 000 žraloků. Ročně vyvraždíme na 100 milionů kusů žraloků. Za posledních padesát let jsme dokázali vybít až 95 procent žraločí populace. Zastavíme se konečně?

Pán všech vod – velký bílý žralok je krok před vyhynutím. Okolo celého afrického kontinentu se pohybuje sotva 850 jedinců a do desesti let tu nebude ani jeden.

DĚSIVĚ ÚSMĚVNÁ ČÍSLA:

  • Ročně zemře následkem úrazu hlavy po pádu kokosu více než 100 lidí.
  • Ročně zemře na 500 lidí na elektrický výboj ze svého topinkovače.
  • Ročně žraloci zabijí 5 lidí (toto číslo je již 15 let neměnné).
  • Ročně člověk zabije na 100 000 000 žraloků (žel dnes již nikoli čtyřmetrových obrů, ale největší úlovky mají 80 cm).
  • Od roku 1950 jsme vyhubili 95 % žraločí populace.
Pán všech vod – velký bílý žralok je krok před vyhynutím. Okolo celého afrického kontinentu se pohybuje sotva 850 jedinců a do desesti let tu nebude ani jeden.

ŽRALOK A ČLOVĚK

  • Kdy začala historie lovu? Masový lov žraloků odstartoval v roce 1986. Od té doby utrpěla veškerá žraločí populace, ale kriticky poklesly zejména stavy žraloka černoploutvého (o 93 %) a tygřího (o 97 %). Populace žraloka býčího, žraloka velrybáře a kladivouna obecného klesly dokonce o 99%!
  • Jak je to s ochranou žraloků? Někteří žraloci jsou na seznamu CITES, ale tím se vlády další odpovědnosti vlastně zříkají. Na ochraně žraloků a jiných ohrožených zvířat pracují spíš soukromé skupiny, kluby, nadace (SeaSheppard, Sharkproject…). OSN už několik let bojuje o vytvoření rezervací, které budou tabu pro jakýkoli lov. Ale jak to udělat s pelagickými žraloky, tedy s těmi, kteří musí během roku přeplavat celý svět?
  • Jaký je postoj EU k vybíjení žraloků? Dne 12. února 2010 bylo v Manile na Filipínách na zasedání o mezinárodní spolupráci v oblasti stěhovavých (pelagických) žraloků přijato Memorandum o porozumění (MoP) týkající se ochrany stěhovavých druhů žraloků. 10 areálových států memorandum okamžitě podepsalo: Filipíny, Ghana, Guinea, Kongo, Kostarika, Libérie, Palau, Senegal, Togo a USA. Na seznam bylo zařazeno 7 žraloků: žralok obrovský, žralok veliký, žralok bílý, žralok východní, žralok mako, žralok nosatý, ostroun obecný. EU toto memorandum podpořila, ovšem jak píše „úspěch tohoto memoranda závisí na provedení opatření na vnitrostátní úrovni“. Prakticky se tedy nic nezaručuje.
  • Co ještě ohrožuje žraloky? Je to sportovní rybolov, kdy je žralok po ulovení hozen zpět do vody. Ještě před osmi lety jsme pod vodou z padesáti žraloků našli jednoho, kterému z tlamy trčel vlasec s háčkem (pozůstatek po sportovním lovu), dnes jsou tato čísla úplně opačná. Když najdu jednoho z padesáti, který háček nemá, křičím hurá. Ti ostatní jsou omotáni dráty, vlasci, háky, které jim trhají čelisti, drásají žábry, zařezávají se jim do očí a nozder. Pod vodou dnes vidím žraloky, kteří mají od vlasců či ocelových lanek rozřezaná těla a pomalu umírají. Obdobný proces se děje po „odborném vědeckém zákroku“, kdy je na hřbet žraloka implantován čip, vysílačka, rádio. Mnohdy natvrdo provrtána šrouby do hřbetní ploutve. Po roce má žralok na hřbetě chuchvalec řas, parazitů, korýšů o velikosti kopacího míče, barva kůže okolo je nachově šedá a ploutev ochablá, padá na stranu. Žralok má problém s koordinací těla (přetáčí se na jednu stranu) a umírá.
  • Žraloci prý rodí málo mláďat – je i v tom problém? Žraloků je známo cca 440 druhů. Dělí se na vejcorodé, živorodé a vejcoživorodé. Zázrak v matčině lůně nastává, když se oplodněná vajíčka přesunou do dělohy a v ní roste až 12 žraloků. Ti se v břiše matky pozabíjí navzájem, až zůstane jeden jediný, až 1,5 m dlouhý jedinec. Tento proces se odborně nazývá nitroděložní kanibalismus. A to je právě kámen úrazu. Někteří žraloci (třeba tygří žralok) sice dokážou vrhnout i 80 mláďat, ale velký bílý pouze jedno. Těžko tedy obnovují svá hejna.
Richard Jaroněk a žraloci: láska na celý život

Richard Jaroněk a žraloci: láska na celý život

Téma žraloci je pro něj nevyčerpatelné, o žraločích samicích mluví jako o svých holčičkách. A přiznává, že někdy se zubatými parybami vyváděl divoké věci.

Jak jste si „začal“ se žraloky?

Už je to asi čtvrt století. Můj první žralok měl asi tři čtvrtě metru a proplaval kolem mě v Karibiku. Ani jsem se nepohnul… Taky vzpomínám, jak jsem byl poprvé v kleci a ve vodě přede mnou se vznášel velký bílý žralok. Stál jsem na špičkách a z klece mi netrčel ani malíček! Pak už jsem chtěl víc a víc. Kolikrát to byly zážitky za hranou zdravého rozumu. Naštěstí jsem měl skvělé učitele, jako například žraločí legendu Andrého Hartmana.

Čím vás uchvátili na tak dlouhou dobu?

Fascinuje mě, že se při potápění střetávám s vrcholem potravního řetězce, možná s nejdokonalejším tvorem planety, s jedním z nejstarších žijících druhů.

Je žralok podle vás něčím zcela specifické zvíře?

400 milionů let existence na Zemi a 8 milionů let dokončeného vývoje! Žralok má regenerační buňky, které zaručují nekonečný růst zubů. V tlamě jich má přibližně 80–90 a za celý život dokáže vyměnit 5000–8000 zubů! Žralok nedostane rakovinu, implantovali jsme mu naše rakovinotvorné buňky a zbavil se jich. Nemá kosti, protože ty se stářím odvápňují.

Dostal jste se někdy se žraloky do úzkých?

Asi stokrát. Já si ty ponory tak užívám, že už dělám hrozné kraviny. Naposledy jsem nabral plnou ruku shnilých rybiček, rozhodil je kolem sebe a zavřel oči. Věděl jsem, že je okolo padesát žraloků a ti se v momentě vrhnou na vše, co se dá sežrat. Cítiljsem na obličeji tlak vody, jak některý z nich chňapnul po rybičce pár centimetrů před mým nosem. Jejich koncentrace na pohyb je precizní. I když se jich pět vrhne na nepatrnou kořist, nekousnou mě. Občas dostanu ploutví či rypcem ránu, že sotva popadnu dech, a někdy mi zuby sjedou po výstroji.

A další unikátní zážitky se žraloky…?

Testovali jsme je a já ze sebe udělal „mrtvolu“. Padl jsem na dno, nedýchal a ani se nehýbal. Žraloci začali utahovat smyčku a šli ochutnat… Když jsem se na ně podíval, rychle změnili směr. Když jsem si ale rukou zakryl masku, mysleli si, že je nevidím, a užuž si chtěli kousnout. Jejich tlama byla od mého obličeje na dotek. Zbytečně se ale nevystavovali nebezpečí z neznámého objektu, jen kroužili a zkoušeli.

Richard Jaroněk a žraloci: láska na celý život

Měl jste s jednotlivými žraloky „osobní vztah“?

No, jéje! Byly to moje holčičky: Rose, Klárka, Anička nebo čtyřmetrová samice Mrs. M. Ta byla drsná. Nesnášela kamery. Mockrát jsme ji lákali na shnilého tuňáka, ale raději se zakousla a spolkla celou kameru. Vůbec se nebála lidí, tak velký žralok už je velmi dominantní. Už ví o své síle a je si jist, že vždy vyhraje. Pak nikdy neuhne a musíme uhnout my jemu. Zato Rozárka byla velmi klidný žralok. Mockrát jsem ji pošimral a ona se vrátila a chtěla znovu. Nikdy nechtěla kousat, a to jsem měl ruku na jejích zubech a stačilo, kdyby jen chňapla…

Kde všude jste se za žraloky potápěl?

Svého času jsem křižoval celý svět, ale pak jsem zakotvil v Africe. Pořád říkám, že mám za sebou pět set ponorů jen se žraloky, ale teď si uvědomuju, že to říkám už deset let.

Kolik knih, dokumentů jste publikoval?

Napsal jsem sedm knih o predátorech, dvě z toho jen o žralocích. Článků v časopisech byly stovky od Ruska až po Afriku. Přednášek na toto téma bylo nepočítaně. Poslední dobou mě ale baví přednášky a besedy pro děti. Vidím u nich zájem a vím, že jsem mnohé tak trochu navrtal. Až mi občas volají rodiče, co jsem jejich synovi nakukal, že nechce jíst žádné ryby, protože je jich málo a musí je chránit. Je úžasné, že ty děti si z toho něco odnesou. Snad budou moudřejší než my a hlavně doufám, že nebude pozdě.

Richard Jaroněk (47), potápěč, fotograf, cestovatel, filmař a spisovatel

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články