Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Mrazivá retro expedice

Mrazivá retro expedice.jpg
Autor článku: Michal Martinek, Úterý, 17. ledna 2017
Autor fotografií: Michal Martinek
Dva čeští dobrodruzi se rozhodli zdolat sněhové pláně národního parku Hardangervidda ve stopách slavných norských cestovatelů, Amundsena a Nansena. Nechybělo dobové oblečení a vybavení a především odhodlání. Proti tomu stálo drsné severské klima – a potměšilí norští trollové…

Probouzím se v lavvu, sámském tradičním stanu, na lavičce pokryté sobími kůžemi. Krásně mrzne, a i když mě lehce tlačí včerejší čaj, je mi úžasně. Jsme ve sněhem pokryté Hardangerviddě. Než se venku stihnu zbavit čaje, tak už kamarád Kozlík česky vtipkuje s Ingeborg, která přišla do lavva rozdělat oheň. Když vcházím za nimi, teprve si uvědomuje, že celou dobu nevtipkoval se mnou, ale s někým, kdo mu nerozumí ani slovo. Dobré ráno, zdravím norsky. Omlouvám se, že jsme zde bez dovolení složili hlavy. Vyhodil nás tu ve čtyři hodiny ráno Haukeliekspressen.

To je v pohodě, kluci. Ty prkýnka tady, to je vaše? Co s nimi chcete podnikat? No, je tomu právě 120 let, co se Amundsen se svým bratrem vydal na první zimní přechod této nehostinné krajiny, a je to právě tady, kam se Nansen vždy rád vracel a v roce 1920 zde psal některé ze svých knih. Chceme vzdát hold těmto dvěma snílkům a velikánům polárních oblastí, kteří měli neskutečnou vůli jít si za svými sny. A zároveň se na chvilku přenést v čase a stát takovým malým českým Amundsenem či Nansenem. Proto se na 11 dní vydáváme všanc všem rozmarům počasí a záludných trollů. Na dřevěných jasankách a za zády potáhneme vlastnoručně vyrobenou repliku Nansenových saní. Uf, to myslíte vážně? To je úžasný a bláznivý zároveň.

Tahle norská náhorní plošina dala zabrat i norskému hrdinovi Amundsenovi.

Vy máte i dobové oblečení! Můžu si vás před odjezdem vyfotit? Za týden tady startuje závod Amundsen Expedition, kde s výrazně modernějším vybavením závodí napříč náhorní plošinou Hardangervidda. Až vás potkají, tak jim to pořádně rozhodí rytmus!

Chladné uvítání

Zapřaženi do saní vážících více než sto kilogramů překonáváme hned zkraje nejexponovanější úseky naší expedice. Je to na úvod taková léčba šokem a buď ten šok vstřebáte, nebo to můžete rovnou zabalit. Příroda s trolly si s chutí přisazují a testují si nás, zda jsme vůbec hodni nahlédnout do království polární zimy. Nějaký troll vtipálek nám vysypal polovinu nákladu ze saní a my to zjistili až po půlkilometrové jízdě z kopce. Potom se přidává počasí.

Mlha, že si musíme hůlkami oťukávat špičky lyží, jestli tam ještě vůbec jsou. Ještě že jsme zrána potkali milou slečnu Terezu, které jsme názorně ukázali, že ve svahu rozjeté stokilové saně takoví dva věchýtci jako my zastaví jedině dvojitou kotvou. Pěkně se nasmála, když jsme vytahovali naše hlavy ze sněhu jako pštrosi potom, co je mine nebezpečí. Za neutuchajícího smíchu přiživovaného naším vzezřením ztracenců v čase se dozvídáme, že přichází od Hellevasbu. To byla základní informace, jak jsme později v mlze pochopili. Jako správní průkopníci z dob dávných jsme nevlastnili žádné GPS, a byli jsme tudíž odkázání pouze na kompas, mapu a instinkt. Ovšem všechno to jde víceméně do háje bílého, když vás obklopí bílá tma, ve které si světlem neposvítíte.

Zbylo jediné. Držet se zanechané stopy naší rozesmáté Terez jako Theseus Ariadniny niti. Naše niť si s námi ale hrála na schovávanou v tvrdším sněhu, v prohlubních, kde byla zafoukaná sněhem, a hlavně v difuzním světle, které nám schovávalo náznak stínu.

Vydali jsme se na cestu oděni v dobových úborech.

Konečně chata

Nechutný traverz, ve kterém nás strhávají saně mimo stopu, a ještě začal foukat pěkně silný severák. Jestli si myslíte, že se tím rozehnala mlha, tak na to zapomeňte. To by bylo moc jednoduché. Asi stokrát ztrácíme naši nit, která nám dovoluje alespoň nějaký pohyb směrem kupředu. Jdeme doslova krokem s čenichem přilepeným k zemi a očima na stopkách. Každých deset minut kontrolujeme azimut a snažíme se určovat ušlou vzdálenost. Jaká nádhera, když doslova vrazíme do uzamčené chaty, která je zakreslená v mapě, a my si tím po dvou dnech bezpečně utvrzujeme polohu.

Rychle vykopat díru pro stan, z návětrné strany navršit větrolam, postavit stan, nanosit věci, sakra, to mně mrznou nohy. A nejen nohy, člověk se nesmí zastavit a stále makat. Potom co vykonáme vše potřebné, pokud možno i do zásoby, sundáváme provlhlé kožené lyžáky, které pamatují první republiku. Už víme, že když je nerozvážeme a neroztáhneme, co nejvíce to lze, tak se do nich ráno bez použití vařiče nedostaneme.

Konečně zalézáme celí oblečení do spacáku, abychom se malinko rozehřáli, a začíná další rituál – vaření. Nabrat sníh v předsíňce, uvařit vodu na čaj v jednom ešusu a na jídlo v druhém. Nakrájet sušené maso, zmrzlou cibuli, přidat instantní kaši, trochu sádla a hlavně nezvrhnout jídlo do spacáku a nepodpálit stan! Nakonec usínáme uspokojením a vysílením už v sedm hodin.

Spali jsme tak dobře, že jsme si ani nevšimli, jak nám během noci vánice zasypala kompletně celou předsíňku se všemi věcmi, včetně bot. Zase nám musel škodit nějaký vykutálený troll, který se vyžívá v poťouchlostech!

Dnešní vstávání je holt pro silnější povahy. Co nejlépe se zbavit sněhu v botách a místo sněhu do nich nacpat naše vyhřáté nohy. Kůže ztvrdlá jako kámen, doslova se do nich lámeme. Hlavně je nesmíme natvrdo zavazovat, dokud se trochu neprohřejí a nezměknou. Nohy během balení zažívají dobu ledovou, musíme rychle vyrazit, dokud ještě ty rampouchy cítíme.

Pro stan bylo nutné vyhloubit díru a navršit za ním větrolam.

Z posledních sil

Je to tady, pane Nansene, okolnosti nám dávají okusit drobek z vašeho denního chleba, jako při vašem pochodu ledovou pustinou zamrzlé Arktidy. Přecházíme soustavu zamrzlých jezer, viditelnost je absolutní nula. Pouze tušíme, že jsme na rozlehlé rovné bílé pláni, která je přikryta mlhou. Saně se hluboko boří do čerstvého sněhu, ale naše prokřehlá těla se krůček po krůčku nezdolně ubírají vstříc severu, nárazovému protivětru navzdory. S přibývajícím odpolednem se mi zdá, že saně jedou po rovině ještě hůř než v těch nejprudších stoupáních.

Aha, tady bude ten problém! Začaly nám omrzat dřevěné skluznice a drhnou. Zkusme to dotáhnout do příhodného místa pro bivak a budeme odmrazovat. To je ale raubírna. Funíme jako nafedrované lokomotivy a paty máme sedřené. Kožené řemínky našeho vázání napnuté k prasknutí. Hele, ten stín vpředu. Jasně, vypadá to na chatku tak 150 metrů od nás. Ani jeden nechtěl zradit štěstěnu a nahlas pomyslet na to, že by snad mohla být otevřená. Na posledních 100 metrech musíme dát čtyři přestávky! Posledních 15 metrů výšvihu k lovecké chatce. Je otevřená… Na norské poměry je to spíš kůlna, ale pro nás učiněný luxus. Stan i skluznice můžeme důkladně zbavit ledu a po delší době se najíme vsedě.

Do rána je uvnitř vše ojíněné a teplota se pohybuje okolo minus pětadvaceti stupňů. Patnáct minut děláme dřepy, abychom mohli vůbec zasednout ke snídani. Venku se žení všichni trollové. Za noc nám před oknem vyrostla jeden a půl metru vysoká návěj. Tak v tomhle počasí bys ani Amundsena nevyhnal. Děláme nezbytné opravy, asi třikrát zkusmo vyběhneme na lyžích ven, ale po pár minutách jsme zase zpět v „teple“ vymrzlé chajdy. Nejhorší byla vynucená vyjížďka za velkou potřebou.

Nasadit lyže, vzít lopatku a alou co nejdál od chaty. Tam mezi lyžemi vykopat příkop na exkrementy a pak vystavit své pozadí všanc ledovým krystalů, které štípou jako jehly. Z pravé půlky musím odrhnout led a nějaký čas ji vůbec necítím. „Radostí“ křivím ústa, když spolu s prsty zase přichází k sobě. Raději zalézáme už brzy odpoledne do spacáku a zahříváme se četbou o Amundsenově výpravě k jižní točně.

Saně jsme si vyrobili sami. Je to replika saní Nansenových.

Opět na trase

Sláva, opět pokračujeme. Vítr slevil na polovinu a saně opět kloužou. Zdá se, že po pěti dnech konečně i něco uvidíme. I tak jsme ale rozhodnuti, že dojdeme pouze do poloviny naší plánované trasy a vrátíme se stejnou cestou zpět do Haukeliseteru. Získáme tak díky lepšímu autobusovému spojení další dva dny k dobru v této adrenalinem a klidem naplňující krajině.

Že vám to nejde dohromady? Neutuchající boj těla o přežití v nelidských podmínkách se tu prolíná s klidem naplňující fascinací touto surovou, a přesto okouzlující nádherou, která vám nechává myšlenky volně plynout.

Tuto noc trávíme v záhrabu. Zabere to sice více času než stavět stan, ale zahřejete se u toho a získáte pevnou stavbu, ve které je stabilní teplota, krásné ticho a nefouká tam vítr. Na stěnách sněhové jeskyně se odrážejí paprsky vycházejícího měsíce v úplňku, ticho jako v hrobě a po pravém boku tulící se Kozlík. Romantika jako řemen. Z usínání mě však vytrhává skřípající sníh před naším vchodem? Taky to slyším, venku něco musí být. Trollové? No jo. Jsou to oni. Jeden se jmenuje Mads a druhý Thomas. Dva norští kamarádi se přišli podívat, co je to za díru ve sněhu s českou vlajkou na lavinové sondě před vstupem. Dlouho do noci si vzájemně vyprávíme o lyžování, polárnictví, norské přírodě a o cestování po horách vůbec. Loučíme se s ujištěním, že se v roce 2017 sejdeme na Altaji, o kterém jsme jim básnili na závěr.

Pohádka na závěr

Probouzí mě ranní sprcha na nose v podobě opadávajícího jíní z tropika stanu. K ránu se nám ochladilo na krásných minus třicet dva. Zipy omrzlé tak, že již ani nejdou otevřít. I počasí ví, že jsme v polovině, a může s klidným svědomím otočit. Kilometráž si splníme a ještě si prodloužíme pobyt v těchto lázních, které nám důkladně vypláchnou mozek. Tvrdý ufoukaný podklad, po kterém saně doslova letí, bezvětří a slunce! Zrak nám doslova přechází z toho lesku.

Nízko posazené slunce se zvlněnou zasněženou krajinou předvádí nevšední úkazy. Ono vlastně i to přívětivé počasí výrazně zpomaluje náš pochod. Neustále fotíme, natáčíme a pod příhodnými svahy odkládáme naše břemeno a ubíráme se kolmo vzhůru. Fantastická viditelnost a všude jen zasněžená pláň a další pohoří. Pouze my dva, malí človíčci, jsme součástí této zimní pohádky. A co takhle ještě prohnat naše jasanky po prašanem pokrytém svahu a vystřihnout si pár telemarkových oblouků? Kdyby nepřišel hlad a tma, tak tam dozajista dovádíme dodnes.

Oběť Hardangerviddě

Už vám snad ani nebudu vyprávět, jak jsme se potkali se všemi závodníky závodu Amundsen Expedition a jak jsme jim opravdu překvapením rozhodili jejich rytmus. Snad ani o tom, že nás pozvali do sauny s výhledem na Haukelifjell, připíjeli jsme si s nimi ve venkovní horké koupeli a vlasy nám při tom obrůstaly jíním.

Možná bych vás i pobouřil, kdybych se rozepsal o tom, kolik chodů jsme dostali k nedělní snídani. A už vůbec si netroufám poukázat, že i přes nadprůměrný přísun velice kalorické stravy jsme za 11 dní v mraze až 35°C pod nulou stejně zhubli šest kilogramů.

Chaty na trase jsou požehnání. Konečně se můžeme najíst ve vzpřímené poloze.

OČIMA AUTORA

Sledovali jsme zimní trasu z Haukeliseteru do Maursetu, kudy také vede trasa závodu Amundsen Expedition a má něco málo přes 100km. V únoru tato trasa není jakkoli vyznačena a musíte počítat s nepřízní počasí všeho druhu. Bez znalostí a kompletního vybavení pro přežití v těchto podmínkách nemá cenu o takovéto trase ani uvažovat. Počasí vás může zastavit klidně i na celý týden, a pokud s sebou nemáte dostatek zásob, pravděpodobně vám nic nepomůže. Je zde pár nouzových chat, kam se dá uchýlit, ale za špatného počasí můžete projít 20 metrů od ní a nenajdete ji. Za takových podmínek vám může pomoci dobrá GPS navigace, ale ani s ní není vyhráno. I sám Amundsen, který toho v polárních krajích dokázal jako málokdo jiný, přiznal, že během této své první výpravy byl nejblíže smrti. V mrazivých podmínkách je potřeba i jinak přistupovat ke stravě. Rozhodně tady nevydržíte jen na vločkách, hroznovém cukru a čínské polévce. Tělo strádá už jen tím, že je neustále vystaveno mrazu.

Spousta energie tudíž padne pouze na udržení jakéhosi tepelného komfortu. Po všech těchto strádáních vřele doporučuji zakončit expedici na chatě Haukeliseter, kde to samozřejmě není kdovíjak laciné, ale nocleh se saunou, posezení ve vyhřívaném venkovním bazénku s fajn lidmi a bohatá domácí norská snídaně stojí opravdu za to. Mají dokonce svoji domácí pekárnu, která produkuje výtečné pečivo. My jsme mimo civilizaci, uprostřed pustiny náhorní plošiny Hardangevidda, strávili krásných jedenáct mrazivých dní a splnili hlavní cíl: užít si zde každou vteřinu.

Michal Martinek

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články