Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Moskevské paradoxy v bronzu a kameni

110-000.jpg
David Šťáhlavský, Úterý, 1. červnaec 2008
V Moskvě žijí snad všechny národnosti a národy bývalého SSSR, a přesto je toto srdce matičky Rusi stále velmi xenofobní. Proto je až s podivem, že se do tváře ruské metropole čitelně vepsal Gruzínec Zurab Cereteli. Není to ale jediný bizarní paradox v tvorbě a skutcích tohoto svérázného umělce.

Na kultovním místě Moskvy, na Manéžním náměstí, nedaleko Rudého náměstí se hřbitovem bolševických pohlavárů a Leninovým mauzoleem, Cereteli spoutal betonem říčku Něglinku a vytvořil kolem ní dílo více než kontroverzní. Ulici v duchu zbohatlického postsovětského baroka vyšperkoval výjevy z národních bajek a pohádek. Kombinací bronzu a bílého kamene vytvořil jakýsi Disneyland uprostřed historického centra města.

Svůj olbřímí díl na tom všem nese starosta města Jurij Lužkov. Ten si Cereteliho svého času přímo zamiloval, přestože už první stavební počin gruzínského architekta zvučného jména se Moskvanům více méně příčil a vymýšleli pro něho různé hanlivé přídomky.

Monumentální, dvaačtyřiceti­metrový sloup gruzínsko-ruského přátelství na začátku Gruzínské ulice se tak oficiálně jmenuje „Družba na věky!“, zdejší domorodci jí ale říkají prostě „Šašlik“. Dnes je sloup spíše varovným ukazováčkem, protože vztahy Ruska a Gruzie jsou na bodu mrazu. Gruzínští trhovci čelí moskevské úřednické šikaně, nejznámější gruzínská minerálka Boržomi se nesmí do Ruska dovážet a ruského vína se prodá v Moskvě několikanásobně více, než ho dříve proslulí gruzínští vinaři, zdecimovaní domácí bídou, občanskými válkami a předtím Gorbačovovou prohibicí, vůbec mohou vyprodukovat.

Pohotový a odolný

Kdysi úspěšný sovětský umělec, vezoucí se na vlně potlačované ruské xenofobie a navenek proklamované družby mezi národy, ovšem neměl a dodnes nemá ustláno na růžích v zahraničí, hlavně v tom západním. Obviňují ho tam z kýčovitosti, z fádnosti, kopírování a z prznění historických center měst když ne přímo novoruským barokem, pak alespoň jasným sklonem ke megalomanii. Uplatnil se sice s tematickou kompozicí „Tsunami“ v Thajsku po ničivé přírodní katastrofě a uchytil se i s dalším dílem věnovaným boji s AIDS, ale odmítli ho hlavní světoví mecenáši, a to jak v Americe, tak ve Francii. Dokonce koluje vtip o tom, že na střeše obnovených newyorských Dvojčat vyroste Cereteliho socha: jako jediná je prý schopna zastrašit teroristy! Západ odmítl dokonce i už díla hotová a připravená ke koupi. Když třeba v roce pětistého výročí objevení Ameriky nechtěly Spojené státy Cereteliho sochu Kryštofa Kolumba, šikovný umělec neváhal a prohlásil ho za Petra I. Pravda, z plachet odstranil kříže a také hlavu stometrové sochy světoznámého mořeplavce prý nahradil novou.

Starosta Moskvy Jurij Lužkov nezaváhal a gigantickou sochu i s vytesanou lodí (původně kolumbovskou) instaloval místo na březích Atlantiku na nábřeží řeky Moskva, v místech, kde vznikl umělý ostrov. Pro část veřejnosti to byla hořká pilulka, kterou musela po neúspěšných protestech prostě spolknout. Posílen náklonností moskevské radnice, rozmáchl se Cereteli ještě výše a na Poklonné hoře v letech 1995–2005 vybudoval památník obětem druhé světové války, kterému dominuje sto dvacet metrů vysoká Niké, bohyně vítězství. Ve srovnání s podobnými památníky, jako je třeba Liebeskindův v Berlíně, vypadá Poklonná hora jen jako fádní, šablonovitá, a dokonce morbidní. Socha padlých musela být proto přestěhována z úvodní části komplexu za budovu muzea.

Jako Kryštof Kolumbus tato plastika neuspěla, umělec ji tedy pohotově začal vydávat za Petra I. Stačilo odstranit z plachet kříže a soše velikána vyměnit hlavu...

Pozice zajištěna

Nakonec se ale potvrzuje, že právě Rusko je vlastně jediné schopné přijmout diskutabilního umělce a v určitých uměleckých sférách ho ocenit. Zvláště když z jeho dílny pocházejí reliéfy „Moji současníci“, kde jsou zachyceni všichni významní představitelé ruské inteligence.

Jeho dostavba vůbec největšího pravoslavného chrámu, Krista Spasitele, se nejčastěji přirovnává k nevkusnému svatebnímu dortu.

Oproti původnímu originálu s bílými sousošími, strženému bolševiky, totiž umístil na rekonstruovanou katedrálu sochy bronzové. Navíc Akademie umění, v jejímž čele stojí, jak jinak, Cereteli, byla pověřena i celou vnitřní výzdobou nejsvětějšího ruského chrámu.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články