Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Mořský vlk Jerome Poncet

50-2.jpg
Autor článku: Václav a Olga Šilhovi, Pátek, 25. března 2011
Autor fotografií: Václav Šilha
Zbrklost se obyčejně nevyplácí, ale existují i výjimky. Kdybych si v době, kdy jsem na internetu objevil loď Golden Fleece, předem přečetl životopis jejího majitele a kapitána, možná se žádná česká expedice do Jižní Georgie ani nekonala.

K dyž jsem se k životopisu Jeromea Ponceta konečně pořádně dostal, bylo už pozdě. Můj e-mail se žádostí o spolupráci už tou dobou doputoval na jeho adresu na Falklandech. Výčet Jeromeových zkušeností a zvučná jména jeho klientů, mezi které se řadí třeba filmové štáby BBC a National Geographic, mi doslova vyrazily dech. Sám Jerome pak oficiálně patří mezi stovku nejvýznamnějších dobyvatelů Antarktidy a řádka knih, které napsal nebo které byly napsány o něm, je také úctyhodná. Nesmím vynechat ani vědecké expedice, na kterých se podílel, a když jsem se pak navíc dočetl, že Jerome provázel i takové velikány světové fotografie, jakými jsou například Sebastičo Salgado nebo Frans Lanting, klesla moje naděje na to, že mi vůbec odpoví, na nulu.

Svou první plavbu Jerome podnikl, když mu bylo něco málo přes dvacet. Od té doby takřka neslezl z paluby.

Oproti všem mým pesimistickým očekáváním se ale Jerome nejen ozval, ale po několika vysvětlujících dopisech o plánu naší výpravy byl také ochoten se na ní podílet. Česká expedice do Jižní Georgie tak získala toho největšího odborníka na subantarktickou oblast, jakého si lze představit.

Rodina na moři

Svou první významnou plavbu podnikl Jerome už v době, kdy mu nebylo o moc víc než dvacet let. Se svým kamarádem Gérardem Janichonem si postavili desetimetrovou dřevěnou jachtu Damien I, na které mezi lety 1969 až 1973 obepluli svět. A nejen to. Jako první lidé na takto malé jachtě dosáhli Špicberk (1969) a také Antarktického poloostrova, kolem kterého se plavili v roce 1973. Po návratu do rodné Francie za tento počin obdrželi prestižní Médaille de l’Ordre du Mérite, které jsou francouzskou obdobou udělení rytířského řádu. Hned v dalších letech (19741975) si Jerome postavil další, tentokrát již ocelovou loď Damien II. Se svou ženou Sally, australskou bioložkou se specializací na mořské ptáky, pak na této lodi brázdili svět -od Evropy, Brazílie, Polynésie, Tasmánie, Nového Zélandu až po Antarktidu. Na lodi nejen žili, ale založili zde také rodinu.

Jejich nejstarší syn se na lodi dokonce narodil. V tomto období se Jerome také účastnil různých mezinárodních závodů. Úspěch jeho lodi Damien II byl natolik veliký, že se do dnešních dní na světě postavilo více než třicet jejích kopií. Plavba na Damienu II se nakonec protáhla na plných dvanáct let, než se Jerome v roce 1987 s rodinou trvale usadil na Falklandech. Má tři syny a žije zde na vlastním izolovaném ostrůvku Beaver, kde mimo jiné vlastní ovčí farmu. Sám je však pravidelně na moři, kde dělá průvodce pro mnoho filmových, fotografických nebo vědeckých expedic.


Nemám potřebu zakotvit

Exkluzivní rozhovor pro Lidé a Země vedl Václav Šilha (zpracovala Olga Šilhová)

Pocházíš z Francie, ale pokud vím, tak ne právě z kraje, který by ležel u moře. Jak se kluk z francouzského vnitrozemí dostane k lodím?

K lodím a moři mě přivedli rodiče, se kterými jsem část prázdnin trávil vždy u moře. Vyrůstal jsem v padesátých letech, ale už tenkrát byl jachting ve Francii velmi populární a i rekreační zájemci se k němu mohli poměrně lehce dostat.

Už tvá první velká plavba na lodi Damien I znamenala čtyři roky strávené na moři. Později jste se s rodinou plavili na Damienu II, kde jste prožili plných dvanáct let. Jeden z tvých synů se na lodi dokonce narodil… Co tě vedlo k tomu usadit se na Falklandech?

Cesta k rozhodnutí trávit alespoň část roku na pevnině byla postupná. S rodinou jsme dlouhé roky necítili potřebu někde „zakotvit“. Například náš nejstarší syn poprvé nocoval na pevnině, až když mu bylo osm let. Do té doby jsme žili výhradně na lodi. Já sám jsem se ale vlastně usadil jen částečně, protože i dnes většinu roku trávím na moři. Falklandy jsme si vybrali jako dobrou základnu pro další námořní expedice.

Vím, že máš rád celou subantarktickou oblast, ale nejraději samotnou Antarktidu. Proč právě ji?

Čím víc se plavíš na jih, tím víc přibývá zvířat a ubývá lidí. V minulosti také plavby do této oblasti znamenaly méně úředního papírování, které opravdu nemám rád. To se teď bohužel mění.

Zažil jsi někdy na moři chvíle, kdy šlo skutečně o život? Narážím teď na tvé vyprávění o srážce s kosatkou, která do trupu vaší dřevěné lodi prorazila díru, nebo na to, jak jste s rodinou „uvízli“ na mnoho měsíců v Antarktidě.

To se skutečně stalo. V prvním případě jsme skončili v záchranném člunu. Měli jsme ale štěstí, protože pomoc přišla už za několik hodin. Během našeho „zamrznutí“ v Antarktidě jsme si naštěstí uměli poradit. Na lodi jsme měli dostatečné zásoby a občas jsem ulovil nějakého lachtana. Staly se i jiné věci, ale po pravdě jsem je v té chvíli jako boj o holý život nevnímal. Takové situace jsou sice nepříjemné, ale v člověku se probudí pud sebezáchovy, podle kterého pak jedná automaticky.

Na lodi trávíš dlouhé měsíce. Jak se k tomu staví tvá rodina?

Na Jižní Georgii se s námi plavil tvůj prostřední syn Lieve, takže přinejmenším ten se „potatil“. Má manželka Sally se mnou na moři strávila dlouhé roky, a tak má pro mě pochopení. Dva z mých synů mají k moři opravdu hluboký vztah a často se se mnou plaví. Jen ten nejmladší je typický „suchozemec“.

Knihovna na tvé lodi Golden Fleece je plná knih o námořních výpravách. Některé jsi dokonce napsal ty sám. Když jsem ale listoval v knihách dalších autorů, našel jsem tvé jméno snad v každém druhém titulu…

Knihovna na lodi obsahuje docela slušnou řádku knih s polární tematikou. Moje knížky a ty, ve kterých se píše o Golden Fleece nebo o mých předchozích lodích Damien, jsou jen částí této sbírky.

Pracuješ především s fotografickými a filmovými štáby. Jak se ti spolupracuje například s předními světovými fotografy? Máš mezi nimi přátele, nebo se držíš toho, že by vztah mezi posádkou a klientem měl zůstat čistě profesionální?

Věřím ve vzájemně lidský a co nejvíce přátelský vztah mezi oběma stranami. Koneckonců během expedice jsme doslova „na jedné lodi“ a prožíváme všechny zážitky společně. Pokud jde o profesionální fotografy, je to tak trochu zvláštní sorta lidí. Někteří umějí být hodně nároční, někdy až sobečtí, což je dáno jejich mnohdy přemrštěnými ambicemi. Samozřejmě že takoví nejsou všichni. Velmi rád například vzpomínám na Sabastiča Salgada nebo na Marii Stenzelovou, se kterými jsme výborní přátelé dodnes.

Marně pátrám v paměti po místě, kde jsi ještě nebyl. Máš v hlavě pořád ještě nějaký cestovatelský plán, který bys rád uskutečnil?

Ano, mám pořád ještě několik vysněných expedic. Nejde v nich ani tolik o případná objevitelská nebo námořní prvenství, jako spíše o originální nápad a způsob, jakým by měly být realizovány. Každá výprava by také měla mít určitý vyšší smysl a nezastírám, že je pro mě důležitá i její výsledná efektivita. Skloubit tohle všechno dohromady není lehké, ale věřím, že se mi něco takového v budoucnu ještě povede.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články