Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Mlčení o AIDS

018-000.jpg
Jana Mračková, Pátek, 1. února 2008
Puróšatam, mladý sociální pracovník v jihoindickém Ándhrapradéši, zrovna udělal něco, čemu se chtěl vždycky vyhnout. V malé právnické kanceláři uprostřed mnohamilionového města Hajdarábádu podal ruku Saritě, mladé HIV pozitivní ženě. A teď se bojí, že se nakazil. I když očividně neví, jak se virus přenáší, jedno mu je jasné – život s HIV nebo s AIDS je v Indii velmi tvrdý.

Puróšatam se každý den potkává s dětmi z nejchudších rodin a seznamuje s nimi lidi ze zahraničních nevládních organizací i Evropského parlamentu. Za čtyři dny jsme spolu ujeli stovky kilometrů. Troubících nákladních aut, která se neohroženě řítí horkým indickým venkovem, se na rozdíl ode mě nebojí. Sarita, se kterou si před chvílí potřásl rukou, mu však nahnala strach. Mladý Ind se na mě očividně zlobí – s HIV pozitivní ženou na večeři rozhodně jít nechce.

Sarita vystupuje z auta a ve svém lehce potrhaném sárí se s grácií baletky nese do restaurace. Její právník, který nás seznámil, vybral nově otevřený podnik, kde by si ona večeři nikdy nemohla dovolit. Sedáme si do rohu, abychom si popovídali o tom, jak se na jihu Indie žije s AIDS. Mluvíme tiše, protože se kolem nás neustále točí osm číšníků ve vyžehlených košilích a černých kalhotách a nabízejí nám jídlo z evropského menu. AIDS je pořád téma, o kterém se raději mluví potichu. „Většina lidí, kteří zkusili promluvit nahlas, narazila,“ říká právník Šakíl. „Jedna moje klientka svůj příběh svěřila místním novinám. Jakmile článek vyšel, její sousedé jí dokonce odmítli pohlídat klíče, které u nich schovávala pro svou dceru,“ vybavuje si.

Sarita vyndává z peněženky fotografii svých dětí a poprvé za večer se rozpláče. „Moje děti žijí u rodičů ve vesnici. Snažíme se utajit, že moje dcera i syn jsou HIV pozitivní,“ říká Sarita. V poslední době, kdy se Indové dovídají více a více povrchních informací o AIDS, se stává stále častěji, že HIV pozitivní děti musejí odejít ze školy. „Samozřejmě pod falešnou záminkou,“ dodává Šakíl.

Sarita zatím popíjí pomerančový džus a souká do sebe salát. Snaží se využít příležitosti a sníst něco zdravého – bez správné diety totiž antiretrovirální léky, které bere, nefungují. A zdravé jídlo je pro ni moc drahé. Naštěstí indická vláda poskytuje léky zdarma. Podle údajů organizace UNAIDS se však v Indii léčí jen 55 000 pacientů. HIV pozitivních tu přitom žije nejméně pět milionů. Ándhrapradéš je druhým nejvíce postiženým státem, jen v jeho hlavním městě žije minimálně dvacet tisíc nakažených dětí. Sarita jich mnoho zná – jako sociální pracovnice se s nimi vidí každý den.

Dva životy Sarity

Její první setkání s epidemií AIDS se odehrálo před sedmi lety, kdy se dověděla skvělou zprávu, že čeká druhé dítě. Sarita, bývalá ředitelka vesnické základní školy, se před deseti lety vdala do hyderabadské bohaté rodiny a začala vést život v úplně jiné Indii: v dynamickém velkoměstě, rozmazlovaná bohatou rodinou. „Můj tchán byl přesvědčen o tom, že naše první dcera je reinkarnací jeho matky, a tak jsme byly hýčkané skoro jako princezny,“ vzpomíná Sarita.

Po druhém porodu strávila Sarita se synem dva týdny v soukromé nemocnici, aniž věděla proč. Když se vrátila zpět domů, nic nebylo jako dřív. Spolu s manželem a oběma dětmi byli odstěhováni do odlehlé malé místnosti, daleko od zbytku rodiny. Syn ani dcerka se nesměli přiblížit ke svým bratrancům, Saritu už nikdo nerozmazloval. Mladá maminka měla na jazyku spoustu otázek, ale nikdy je nepoložila. Její muž vypadal, že je se vším smířený.

Jednoho dne jí manžel řekl, že je HIV pozitivní. Několik týdnů předtím otestovali i ji, bez jejího vědomí. O všem informovali celou rodinu, která pak mladou rodinu izolovala od zbytku příbuzných. Testy HIV jsou povinné ve všech státních nemocnicích, ženy v soukromých porodnicích se však nemusejí dát testovat. Sarita tedy vlastně měla štěstí, že jí test provedli. Že o jeho výsledku byla informována nejdříve rodina, není prý v Indii nic neobvyklého.

Po manželově přiznání začala Saritu napadat spousta dalších otázek. Tentokráte se neváhala zeptat. Dověděla se, že manžel se nakazil už před mnoha lety, ještě než se vzali. Už před svatbou věděl, že je HIV pozitivní. Jeho stav pro něj nebyl překážkou ke svatbě ani k plození dětí, které se narodily infikované. Ženy v domácnosti jako Sarita a jejich děti jsou v Indii jednou ze skupin nejvíce ohrožených AIDS – spolu s migranty, drogově závislými, homosexuály a prostitutkami.

Oběti bez podpory

Sedm let po stanovení diagnózy se Sarita soudí se svým tchánem a tchyní. Po smrti manžela totiž zůstala úplně bez prostředků – dědictví po něm automaticky připadlo místo jí a jejím dětem právě jeho rodičům. Její dcera ani syn své prarodiče už několik let neviděli, přestože bydleli ve slumu několik kilometrů daleko od rezidence, kde v ústraní strávili své první roky. „Stávalo se, že jsem neměla žádné peníze na jídlo. Potom se naštěstí moji rodiče ve vesnici rozhodli vzít děti k sobě, abych mohla začít pracovat,“ říká s úlevou Sarita.

Sarita zatím žije sama v Hajdarábádu a touží po jediném – vyhrát bitvu s indickým soudním systémem a s rodiči svého manžela. Doufá, že soud uzná její nárok na dědictví. Pokud proces nevyhraje, nepodaří se jí dostat ze začarovaného kruhu jménem AIDS, do kterého se dostala před sedmi lety. Sarita hraje o čas – je nemocná a nemocné jsou i její děti.

„Když mi manžel řekl, že je nakažený, chtěla jsem ho opustit. Potom jsem ale zůstala s ním, protože indické ženy patří ke svým mužům,“ říká Sarita. Pět dalších let strávila v odlehlé místnosti bohatého sídla, kde pečovala o umírajícího muže a starala se o malé děti. Zkoušeli různé terapie, ale protože nemoc byla již v pokročilém stadiu, nic nepomáhalo.

Po mužově smrti musela Sarita opustit rezidenci spolu se svými dětmi. Stala se další členkou neviditelné, ale obrovské skupiny – byla teď jednou ze čtyřiceti milionů indických vdov. Tyto ženy často ztrácejí všechno včetně nároku nosit bindhi – tečku na čele.

Když Sarita v příjemné restauraci usrkává džus, je nervózní. „Je jednou z mých nejstatečnějších klientek,“ říká mladý právník Šakíl. Sarita se má zítra dovědět rozsudek. Doufá, že díky dědictví se bude moct přestěhovat blíž ke svým HIV pozitivním dětem. „Moje dcera nemá ráda prášky a nechce je jíst. Pořád se ptá, proč ostatní děti léky brát nemusejí. A tak jí říkám, že čím více jich sní, tím bude slavnější,“ usmívá se Sarita. Puróšatam, který jí před pár hodinami nechtěl ani podat ruku, jí nabízí odvoz domů. Sarita odmítá. Možná si nechce připomínat dobu, kdy patřila k těm privilegovaným.

V autě mi Puróšatam vypráví, že jeho žena také pracuje s HIV pozitivními. Jsem trochu překvapená, že on má přesto tak silné předsudky. „Tohle je první osobní příběh, který jsem slyšel. O AIDS se doma nebavíme,“ říká mladý sociální pracovník. Sarita zatím jede přecpaným troubícím autobusem domů do svého malého pokojíku a přemýšlí o zítřejším rozsudku.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články