Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Mlácení kačera po kyjovsku

102-1.jpg
Autor článku: Richard Grégr, Pondělí, 6. prosince 2010
Autor fotografií: Richard Grégr
Zloděj v Kyjově, ten se má! Tady v malém slováckém městečku na Hodonínsku si těch, kteří najdou ke krádeži odvahu, považují. Nosí je na ramenou před radnicí a tancují s nimi nejkrásnějšími dívky z města. Musí to ovšem být „padouši“ hodoví… Takoví, kteří se kradmo připlíží a svatému Martinovi ukradnou kačera. Chudák zvíře má štěstí – ještě před stoletím ho místo únosu rovnou umlátili a snědli.

Tady v Kyjově a okolí totiž bývalo dlouho zvykem umlátit cepy živého kačera, kterého nejdříve zahrabali do dolíku v zemi, pak ho vyndali, upekli a snědli. Posvátné oběti, mající kořeny v pohanských dobách, tak bylo učiněno zadost. Podle kyjovského učitele a folkloristy Josefa Klvani se tak dělo ve středu. Hody totiž začínaly, tak jako dosud na Podluží, v neděli a trvaly týden. Kolem roku 1900 však ani tato oběť neobstála ve veřejném mínění.

Brutální záležitost měla zcela vysvětlitelný důvod. Sedláci tím spláceli svoji vděčnost za to, že jim byla popřána bohatá úroda, že uživili svůj rod, prostě že jim bůh žehná. Podobných obětí známe z tehdejšího venkova bezpočet. V Kostelci nad Labem obětovávali kozla. Postavili ho na prkno, vysunuli z okna věže – a za jásotu přihlížejících nebohé zvíře svrhli dolů. Podobně dopadl také kozel ve Vlachově Březí v jižních Čechách. Po zákazech se kačer v průvodech leda nosil. Teprve ve čtyřicátých letech přišel další moravanský učitel Vávra s jistým duchem soutěživosti… Jak vypadá dávná pohanská oběť dnes?

Stárkem od Václava

Je sobota a Jakub Džubera, vedoucí Slováckého folklorního souboru Kyjov, nás veze do Nětčic, které s Kyjovem po válce splynuly. Tady bydlí jedna ze stárek, Lenka Poláčková. Dosud je tu klid. Kdo zná hody v nedalekém a menším Vracově, kde od rána po ulicích chodí lidé v krojích a stavějí se slavobrány u stárků i stárek, je překvapen. U Poláčků leda hoch připevňuje smrkové větve ozdobené umělými květinami nad dveře. „Stárky u nás volí chasa ve folklorním souboru na svatého Václava na konci září. Jsou dva a k nim patří dvě stárkové. Mají pak na starosti organizaci hodů a svoji důležitost potvrdí tím, že je na radnici vyjednají.“ Mezitím se před zámečkem v Kyjově scházejí hudebníci.

Žadovjáci. Renomé téhle kapely je na Slovácku nezpochybnitelné. Objevili se dva starší pánové v kroji neboli mužáci, se sotůrkem a láhví vína. Další si přidržují číšku zavěšenou kolem krku a ochutnávají, jaké se letos urodilo. Pak zastaví škodovka a z ní vylezou dívky v bohatých suknicích. Už jsou tu i stárkové. Muzika hraje, chlapci verbují a konečně se průvod se stárky v čele vydá k radnici. Po delším bouchání se objeví radní a nastává obřadné vyjednávání, zda radnice dovolí chase hody uspořádat. Čekáme.

Při čekání před radnicí se na židlích vznesou k polibku radní, starosta i hosté.

Starosta určitě projeví obavy, zda koláčky jsou povedené a víno není kyselé. Ale to snad tady v kraji, kde nad obcí běží dlouhé řady sklípků, vůbec nepřipadá v úvahu. Konečně přichází z radnice povolení, že hody smějí začít. Hudba spustí, stárci verbují. A zatímco se tady ještě dlouho bude hrát, verbovat i zpívat a na židlích nesených nad hlavami šohajů se „vznesou“ radní, starosta i hosté k polibku s nejhezčími kyjovskými dívkami v krojích, vydejme se nazpět do Nětčic.

Pávky, plyšky, kordulky

To vše jsou součásti ženského kroje tady na Kyjovsku. Jsme opět u Poláčků v Nětčicích, kde se zrovna připravuje stárka Lenka. Právě se obléká do kroje. Na to má specializované pomocnice. Některé ženy totiž umí správně vázat šátky, jiné oblékat ten zbytek. V jiné sukni chodí dívka tancovat, v jiné do průvodu či na nedělní ranní bohoslužbu. Budete-li chtít mít vše, jak se patří, připravte si hezkých pár desítek tisíc. „Lenka má na sobě tři sukně. Každá měří čtyři metry dvacet, je dlouhá kolem 50 cm a končí vrapením, nažehlenými varhánky. Spodní nesmí být pod svrchní vidět – jak je zvykem v nedalekém Vracově. Nosívaly se i sukně sedmdesáticen­timetrové, ale před čtyřiceti lety kroje podlehly tehdejší módě a zkrátily se,“ říká Jarmila Rybová, která kroje šije. „Části krojů se dědí z babičky na matku a dceru.

Občas je třeba něco obnovit. To, co má Lenka na sobě, je aspoň 350 hodin pilné mravenčí práce.“ Paní Rybová dva dny před hody kroje upravuje, a hlavně žehlí. „Látka se vyvaří, namočí do bramborového škrobu, usuší a poté znovu namočí do pšeničného škrobu s boraxem a celá se sroluje. Nakonec se sukně nažehlí, když to jde dobře, je za hodinu hotovo, když ne, tak za hodinu a půl. Potřebujete dobrou žehličku, dobrá záda a spoustu trpělivosti,“ říká žena, která obléká zúčastněné a z hodů tak zná leda večerní zábavu. A průvod je tady. Stárek zabouchá na dveře, konečně vyjde Lenka, vynese se věnec a může se na ulici tancovat. Je listopad a dávno se setmělo.

Tanec ke slavnosti neodmyslitelně patří. Ať už při čekání na povolení z radnice, nebo při kradení kačera.

Mlácení kačera

Je neděle a Ladislav Šimeček je hodovým Martinem. V dlouhém kožichu bude verbovat a nad hlavou držet židli s kačerem, kterého pak ubrání před zloději i za cenu robinzonád, za které by se nestyděl ani brankář Čech. Ale nejdřív musí pro kačera dojít s průvodem ke druhé stárce a pak k radnici. Na sraz k pradávné hospodě U Jančů u nětčické kapličky přijde až na poslední chvíli. Jarmila Rybová zatím u Maliřků strojí druhou stárku a nakonec má na starosti i kačera. Je vymydlený, navoněný a přivázaný k židli. Z bělostné dečky mu kouká leda krk s červeným zobákem a z očí pořádný hlt slivovice. Děti v krojích se před ním fotografují. Čeká ho cesta před radnici. Stárkové s hodovým Martinem se střídají v nesení.

A konečně je tady pověstné „mlácení“ kačera, nazývané tak ovšem leda ze zvyku. Stárci předstoupí a hlásí: „Vyhlašuje se kradení kačera, kdo kačera ukrást zkusí a chasa ho při tem chytí, dva litry vína platí, a když ho ukradne, pět litrů dostane.“ Mládenci berou hru vážně. Kolem kačera je dav. Láďa Šimeček alias Martin je v pozoru. V klidu se tancuje. Ale jen zdánlivě. Náhle se z davu utrhne jedno pohledné děvče a letí k židli. Překvapený Martin v poslední chvíli skokem na zem kačera ubrání. Zlodějem totiž není nikdo jiný než jeho manželka! Čekají ji ovace. Hudba hraje tuš, dva mladíci ji nosí na ramenou. Ale hra o kačera pokračuje. Martin vstal, oprášil kožich i sebe, upravil kačera. Ještě to zkusí další tři pěkní pořízkové, ale neuspěje žádný. Lidé jim ovšem tleskají a plácají je po zádech.

„Jaký musí být hodový Martin?“ ptáme se Ládi Šimečka. „Bdělý. A hlavně potřebuje někoho, kdo ho hned zalehne i se židlí,“ odpovídá. „Povedlo se někdy kačera ukrást?“ vyzvídáme dál. „U nás v Kyjově se kačer ukrást nesmí,“ tvrdí další muž v kroji, aniž tuší proč. „Ale jsou obce, kde se zloději s chasou dohodnou a pak to společně zapijí.“ Jak dopadla doma paní Šimečková, jsme nezkoumali. A kačer? Ten se prý do druhého dne z opice vyspal.


Proč martinské?

Kyjovský hlavní farní kostel je zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje. Proč jsou tedy zdejší hody pojmenovány po svatém Martinovi? Nad zámečkem na kopci se tyčí kostelík svatého Josefa. Jeho předchůdce už ve 12. století byl připsán – sv. Martinovi. To je také důvod, proč se kyjovské hody konají až v půli listopadu.

Stínání beranů a vynášení ovcí

Odpůrci týrání zvířat, učitelé i kněží na vsích na konci 19. století upozorňovali na krutost zvyku obětovat domácí zvíře. Stárci za obdivu dívek uvázali třeba berany k lavici a sami jim poslepu stínali hlavu. Malí chlapci stínali králíky. Už v roce 1838 žádal farář Augustýn Kuba v Kunovicích na Uherskohradišťsku: „…aby se upustilo od pohanského rozveselení, když pošetilá mládež o hodech po městečku zapentlenou ovci při hluku a muzice na nosítkách nosí. To si dovolit nemůže, neboť je to hřích.“ V roce 1870 páter Petráš v Hradčovicích místo stínání navrhoval méně sadistické podřezání zvířete. Podle moravanského kronikáře Karla Zbořila, autora dílka Moravany v minulosti i současnosti, na které upozorňuje Břetislav Kouřil v knize Hody v Bukovanech, vyhovělo kyjovské hejtmanství stížnosti učitele Jandáska. Naposledy se v Moravanech, v těsném sousedství Kyjova, stínali berani v roce 1887.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články