Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Mise Zázrak

053_Image_0001.jpg
Autor článku: Tomáš Nídr, Pátek, 16. září 2011
Autor fotografií: Tomáš Nidr
Tisíce kubánských doktorů šíří po Latinské Americe ideje Castrovy revoluce pomocí bezplatných operací očí. V Copacabaně díky jejich práci ubylo za poslední léta mnoho pacientů s těžkými očními chorobami.

„Tady sídlí Mise Zázrak,“ stojí na zdi nemocnice v bolivijském městečku Copacabana. V rámci Misión Milagros tu léčí kubánští experti zrak místních. A to zcela zdarma. Shrbený stařík Martín si stěžuje doktorce Barbaře Pérezové Suárezové: „Poslední dobou mi strašně slzí oči, skoro nevidím.“ Kubánská čtyřicátnice mu radí: „Přijďte příští čtvrtek, to tady bude náš chirurg z La Pazu.“ Muž poníženě poděkuje a chvátá na autobus, který ho zaveze do jeho bydliště na peruánské straně hranice. Proč se nenechá ošetřit ve své domovině? „U nás v Peru se za všechno platí,“ říká odevzdaně.

„Mise byla do Copacabany jako hraniční obce umístěna schválně, abychom mohli pomáhat i Peruáncům. Tvoří hodně přes devadesát procent našich pacientů. Pak nás prosí, abychom pracovali i u nich. Ale to je jen na rozhodnutí politiků,“ říká Pérezová.

Byť by podobnou pomoc kubánských oftalmologů bídné peruánské zdravotnictví potřebovalo, středopravicoví prezidenti, kteří v posledních desetiletích v zemi vládnou, se bojí, že s lékaři by si na území pustili i propagátory komunistického systému. Levicoví populisté, jako je bolivijský prezident Evo Morales, naopak jejich přítomnost jen vítají.

Castrovské mise

Barbara Pérezová, sedící pod nástěnkou s obrázkem komunistického idolu Ernesta Che Guevary a hesly castrovského režimu, říká: „Jde přece hlavně o zdraví, my nemocným vracíme zrak.“ Vyhlášený cíl je šest milionů operovaných za deset let. Jak se daří cíl naplnit, není zřejmé, informace se i v oficiálních prohlášeních liší. Ale je jisté, že po sedmi letech fungování projektu jím v Latinské Americe a také v Africe prošly statisíce lidí a nejméně desetitisíce jich zase vidí. Mezi nimi k velké radosti kubánské propagandy i Bolivijec Mario Terán, který v roce 1967 zastřelil zatčeného hrdinu revoluce Che Guevaru.

„Miluji svoji zemi, ale musíme pomoci i jinde,“ říká kubánská lékařka, která popírá, že by pro mediky bylo nasazení v cizině povinné.

Zatímco za studené války chtěl Fidel Castro šířit komunismus hlavně nasazením vojáků (Kongo, Angola, Etiopie), v novém tisíciletí sáhl k o poznání humánnějším metodám. Na tom by nebylo nic zlého, rozvojovou pomoc jako „měkký“ způsob prosazování svých zájmů používají i demokratické vlády. Ale nezpůsobuje jim to problémy doma.

Na „ostrově svobody“ si totiž stěžují, že pro samé zahraniční mise (třeba na Haiti mají po zemětřesení Kubánci jeden z nejpočetnějších týmů) chybějí doktoři ve vlasti. Castro si také jejich nasazení neplatí ze „svého“. Používá k tomu pokladníka latinskoamerické verze socialismu, venezuelského prezidenta Huga Cháveze, který tak investuje příjmy z těžby ropy. Právě v jeho státě je kubánských lékařů nejvíce. Nesoustředí se jen na zrak jako v Bolívii, ale pracují ve všech medicínských odvětvích – k nevoli místních expertů, kteří je obviňují, že jim berou práci. „Tady jsem se s tím setkala výjimečně. Naopak bolivijští kolegové jsou rádi, že jim předáváme naše zkušenosti,“ říká Pérezová. Kubánští oftalmologové jsou placeni v dolarech, což je vítané přilepšení do rodinného rozpočtu.

Nevidomých ubývá

V Bolívii je na dva roky s nárokem na dvě měsíční dovolené. V chladném vysokohorském prostředí andského státu působí už ve třetí destinaci, ale všude jí chybí teplo karibského ostrova. Však také doma žije v nejoblíbenějším turistickém letovisku Varaderu. Samozřejmě jí schází také rodina.

„Šokovalo mě, že pacienti tu kromě nejmenších a nejstarších platí za lékařskou péči. To na Kubě není možné,“ chválí castrovský režim. „V Misión Milagros dostanou zadarmo i brýle. Proto k nám občas chodí i s jinými problémy a doufají, že je bezplatně vyléčíme. Zdejší nemají žádnou představu o prevenci, hygiena je zoufalá, jet tu autobusem je kvůli zápachu utrpení,“ jmenuje problémy zdravotnictví nejchudšího státu Jižní Ameriky.

V tom s ní souhlasí i místní doktor, který se představí jako Ervín. „Lidé naše rady ignorují, proto tak trpí střevními nemocemi. Kdyby s projevem o důležitosti hygieny vystoupil Morales, poslechli by ho. Je jedním z nich,“ naráží na skutečnost, že první bolivijský prezident (původní profesí pěstitel koky) má plně domorodý původ. Proto ho obyvatelé převážně indiánské Bolívie chválí s nekritickým obdivem i po pěti letech vlády. „Přitom právě o zlepšení zdravotnictví stále jen demagogicky mluví,“ přidá Ervín málo slýchaný šťouchanec na prezidentovu adresu.

Přítomnost Kubánců ale vítá: „Před šesti lety bylo v Copacabaně přes dvacet oftalmologů, nyní jsou tu jen dva. Už jich není tolik potřeba, nevidomých v regionu díky jejich práci výrazně ubylo.“ Občas ubudou i kubánští medici. Využijí toho, že jsou mimo území castrovské diktatury a vezmou do zaječích. Nejedná se však o masový jev, hlavně proto, že rodiny musí zůstat po dobu jejich mise doma. Patriotka Barbara Pérezová to komentuje: „Jejich problém. Nebudou se k nám nikdy moci vrátit. Já bych Kubu nevyměnila za nic na světě.“

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články