Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Mireček ze Shammy

020-000.jpg
Marek Kožušník, Čtvrtek, 11. prosince 2008
Přesně si pamatuju na chvíli, kdy jsem Firewa Gezahegna uviděl poprvé. Bylo to toho dne, kdy jsme se podruhé narodili.

Toho dne ráno jsme ještě leželi na velikém balvanu uprostřed řeky Dinchiya, ztraceni v divočině, v horském deštném lese na jihozápadě Etiopie. Měli jsme za sebou tvrdý pochod džunglí od soutoku, na kterém jsme museli nechat raft, většinu vybavení a zásob. Kopírovali jsme tok řeky a hledali stezku.

Mravenci s obrovskými kusadly. Ohromní pavouci.

Žízeň. Neprostupná zelená hradba džungle. Řeka už nás od soutoku po vodě nepustila dál – získala vražednou sílu. Naprosto nesjízdné peřeje, strmý neprostupný kaňon.

Věděli jsme, že jestli chceme přežít, musíme do hor, do džungle. Daň za světový prvosjezd řeky Dinchiya.

Tohle jsem si ten den zapsal do deníku: „Ráno. Co nám přinesou další dny? Zemřeme hladem a žízní tady na skále uprostřed kaňonu? Nebo když zabloudíme v džungli, až budeme hledat cestu do civilizace? Jak ji máme najít, když jsme nenašli žádnou stezku? Jít džunglí nazdařbůh je sebevražda. Naprostá. Bez jídla – a hlavně bez vody. Máme už jen pár müsli tyčinek, dva sáčky arašídů a kus sušeného masa, všechno ostatní jsme nechali na soutoku. Směšný pytlíček jídla pro šest lidí.“ A přesně tohle ráno se někdo tam nahoře slitoval a poslal nám do cesty dva domorodce z malé osady o šesti chýších, která se choulila na malé mýtince v džungli nedaleko břehů Dynchiye. Je jen náhoda, že to byla jediná osada na řece během celé plavby?

Přicházeli jsme polomrtví únavou do vesnice a uprostřed zástupu stál Firew...

Záchrana na poslední chvíli

Abychom to neměli tak jednoduché, naši spásní černí andělé se nikdy nesetkali s bělochem. Mluvili jen svým jazykem a obrázky domků, cestiček, řeky a kopců nakreslené na kusu papíru v nich vyvolávaly nechápavé, ale zato upřímné veselí. Satelitní telefon je vyděsil tak, že jsme se báli, aby nám ho nevytrhli z ruky a neobětovali bohům. Pak nějakým zázrakem pochopili a naznačili nám, že za hradbou hor je vesnice Shamma. Museli jsme jim věřit, na mapě nebyla. Nabídli se, že nás k ní doprovodí.

Protáhli nás deštným pralesem, vystoupali jsme s nimi tisíc výškových metrů neprostupnou džunglí a na pokraji smrti žízní a vyčerpáním jsme se doplazili do Shammy. V tu chvíli jsme poprvé uviděli Firewa. Stál v čele zástupu vesničanů a něčím se od nich lišil. Jako jediný už předtím bělocha viděl – byl sice stejně zvědavý jako ostatní vesničané, ale nebyl tolik upřímně překvapený, že existují i tak pigmentově znetvoření lidé jako my.

„Can I help you, my friends? Umím anglicky. Můžu vám být užitečný.“ Myslím, že kdybychom neměli po ruce skvělého, obětavého a dobrosrdečného člověka, jakým byl Firew, byli bychom v Shammě možná dodnes. Pod jeho vedením nám přinesli vesničané od soutoku raft -všechno ostatní vybavení a jídlo, které tam našli, jsme jim nechali. Potřebovali ty věci daleko více než my.

Nechali jsme jim i kytaru, po které Firew toužil. Chtěl ji na bohoslužby v malém protestantském kostelíku, který v Shammě vybudoval. Firew totiž do Shammy přišel před půlrokem jako jakýsi misionář z Jimmy, kde vystudoval místní univerzitu. Tlumočil všechna jednání s vesnickými starci, bez kterých bychom se nepohnuli z místa. Díky Firewovi se nakonec zařídilo povolení, aby nás vesnické auto, bílý land rover sloužící jako jediná spojnice Shammy se zbytkem světa, odvezlo do civilizace.

Mireček

Dlouhá Firewova cesta

Přesně za rok jsme se s Firewem Gezahegnem potkali znovu. Tentokrát na ruzyňském letišti. Díky ochotě českého velvyslanectví v Addis Abebě získal Firew stipendium na Lékařské fakultě Karlovy univerzity. Od chvíle, co jsme se to dozvěděli, byl pro nás Firew Mirečkem. Slavná filmová trilogie o Básnících k tomu přímo vybízela. Kontakt s Mirečkem nebyl během toho posledního roku lehký.

Aby se dostal k nejbližšímu internetovému připojení v osadě Bonga, trvalo mu to ze Shammy po zablácených hliněných cestách džunglí den. Přesto jsme nakonec všem českým i etiopským úřednickým šimlům usekali hlavy a Mireček Firew mohl poprvé v životě opustit jihozápadní Etiopii a vydat se na dlouhou cestu do Evropy. Rok stráví v jazykové přípravce a pak přijde šest let studia medicíny.

Až bude Mireček lékařem, vrátí se možná zpátky do Shammy. A bude pomáhat lidem, kteří se kdysi v Shammě nás, polomrtvých bělochů, ujali. Možná se uchytí v nějaké lékařské klinice v Addis Abebě.

Každopádně bude lidem své krásné, divoké a nezávislé země užitečný. A to tak trochu i díky nám, čímž splatíme svůj dluh za záchranu našich životů. Když jsme se tehdy kdysi dávno vynořili vyčerpaní únavou a žízní z džungle, nenapadlo nás ani v nejdivočejším deliriu, že ten usměvavý ochotný kluk z hliněné vesnice v nejzapadlejším koutu Etiopie bude jednou promovat v pražském Karolinu.

A o to asi jde. Tisíce lidí v Africe umírají na podvýživu, malárii nebo na AIDS. Usekávají si ruce, nechávají po sobě střílet dvanáctiletými kluky s kalašnikovy.

Řekněte to manažerovi banky někde na golfu: včera přijel do Prahy kluk z etiopské vesnice studovat medicínu. Pokrčí rameny – zpráva je mimo dosah jeho vnímání a cítění.

Obchod s ním v nejbližší době neuzavře, tak co s ním?

Až bude takových Mirečků více, bude líp. I na nejčernějším, nejkrutějším a nejkrásnějším kontinentu.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články