Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Milimetrová reportáž

99had.jpg
Autor článku: Michael Fokt, Úterý, 17. března 2015
Autor fotografií: Michael Fokt
Ve světě drobných živočichů, kde se velikost aktérů měří na milimetry, se stejným metrem odměřuje i přesnost fotografické práce. Zdařilý snímek navíc často odhalí netušené věci, kterých si člověk jinak nevšimne. Na zahrádce za domem stejně jako třeba v tropickém pralese. Umění makrofotografie ovládá dokonale přírodovědec a fotograf Michael Fokt.

.

1. Titěrný svět

Sameček pavouka je se svými sotva čtyřmi milimetry délky tak malý, že se celý jeho svět včetně pavučiny vešel do ústí květu tulipánu. Lepší místo pro past si vybrat nemohl. Vůně nektaru z květu láká jeho hmyzí kořist jako na běžícím pásu. Musí jen doufat, že nepřiletí něco, s čím se jeho tělesná schránka nebude moci měřit. Střet s obyčejnou včelou se v jeho očích podobá zážitku, jako by do člověka narazil rozběhnutý slon či nosorožec. Velké útvary v přední části těla však nejsou pavoukovy oči, ale důkaz, že je skutečně samčího pohlaví. Do zvětšených makadel si totiž ukládá sperma, aby ho pak mohl při nebezpečném páření předat mnohem větší partnerce.

Titěrný svět

2. Jekyll a Hyde

Nikdo dodnes neví, proč krajta zelená prochází takovou proměnou. Proč zelená? Při pohledu na tento snímek je ta jednoduchá otázka více než namístě. V dospělosti má tento škrtič skutečně smaragdovou barvu, která mu pomáhá splynout s korunami pralesních stromů Nové Guineje, kde číhá na kořist. Z vajíčka se však vylíhne v cihlově červeném nebo sírově žlutém šatě stejně jako toto mládě silné asi jako tužka. Jednu věc však mají krajty zelené děsivě účinnou už od vylíhnutí – tepelné zaměřovače v podobě jamek po stranách čelisti, které dokážou lokalizovat teplokrevnou kořist i v naprosté tmě. A to dokonce prostorově.

Jekyll a Hyde

3. Kde jsi?

Sameček tropického martináče je sám – ale ne nadlouho. Partnerskou krizi mu pomůže vyřešit neobyčejný orgán. Útvary připomínající lístky kapradin, jež mu vyrůstají z hlavy, jsou ve skutečnosti tykadla posetá statisíci smyslových čidel. Všechna dohromady jsou citlivá na jednu jedinou látku – samičí vůni lásky neboli vábicí feromon. Roztouženému nápadníkovi pak stačí jen letět za nosem. Tykadla rozpoznají pouhých pár molekul feromonu v krychlovém metru vzduchu a podle toho, kterým směrem je vůně silnější, dokonce fungují jako neomylná navigace. Dokonce i v pralesním prostředí navedou ženicha k nevěstě na vzdálenost větší než kilometr.

Kde jsi?

4. Nenápadný parádník

Někdy může být i neobyčejně nápadná barva dokonalým maskováním. Dobře to ví i bizarní ropušnice druhu Rhinopias eschmeyeri z Indického a Tichého oceánu. Být dalším pestrým kouskem korálového útesu hýřícím barvami se zkrátka vždycky hodí. Na rozdíl od živočichů napodobujících řasy se navíc pestrá kamufláž ropušnice hodí do většiny typů prostředí, se kterými se na útesu může setkat. Oči ropušnice jsou také maskované podivnými výrůstky, zároveň však trůní na vyvýšeném hrbolku jako periskopy na věži tanku. Ryba s jedovými ostny v ploutvích je totiž sama dravcem, takže musí mít přehled o pohybech kořisti ve svém okolí.

Nenápadný nápadník

5. Převlékání kabátů

Hadí kůže je skvělým brněním – zadržuje vodu, je lehká a pružná. Má snad jen jedinou nevýhodu. Se svým majitelem neroste. Když se tedy had potřebuje zvětšit, musí se ze staré pokožky vysoukat stejně, jako my svlékáme ponožky. Ačkoli krajta vodní z Nové Guineje dorůstá sotva dvou metrů, za život se musí svléknout mnohokrát. Zbrusu nová pokožka připravená pod starou kůží se blyští jako duha. Může za to stejný fyzikální jev, díky kterému se duhově lesknou třeba mýdlové bubliny. V průhledné vnější vrstvě kůže se sluneční světlo láme a rozkládá na barevné spektrum.

Převlékání kabátů

6. Paradoxní kráska

Život kdesi uprostřed potravinového řetězce je těžký i pro tvora, který pro ty dole představuje obávanou hrozbu. Své o tom ví i sotva pěticentimetrová kudlanka Phyllocrania paradoxa z Keni. Větší dravce však mate důmyslným převlekem. Dokáže napodobit uschlý list způsobem, který prokoukne jen málokdo. Nejsou pro ni problémem dokonce ani jemné žilky probíhající uvnitř listů nebo zkroucené či zdánlivě okousané okraje. Před tělem má kudlanka složené lapací nohy, které se promění ve smrtící pasti pro všechny drobné tvory, jež v listí dravce přehlédnou.

Paradoxní kráska

7. Neztraťte hlavu!

Svět kudlanek nezná slitování. Jakýkoli menší tvor, na kterého dravec s lapacíma nohama připomínajícíma ocelové pasti narazí, není nic jiného než další porce potravy. I kdyby to náhodou byl menší sourozenec jako v případě afrických kudlanek rodu Sphodromantis. Sklapovací pasti se vymrští ve zlomku sekundy a dílo je dokonáno. Stejně neslavně občas končí i samečkové kudlanek přímo uprostřed pohlavního aktu. Mnohem větší samička nápadníka zaživa požírá přímo ve chvíli, kdy se zoufale drží na jejím hřbetě. Paradoxně si tím polepší hned dvakrát. Kromě výživné porce bílkovin získá i náruživý sex. Jestliže přestane samečkův mozek tlumit sexuální nervovou uzlinu v zadečku, začne se zbytek těla pářit doslova jako smyslů zbavený.

Neztraťte hlavu!

8. Žádná barva, taky barva

Život na korálovém útesu není žádný med. Obzvláště pro malou krevetku, na které by si jistě ráda pochutnala řada dravých tvorů. Ani jeden z nich to však nebude mít vůbec jednoduché. Aby chutné sousto objevil a ulovil, bude muset překonat dvoufázovou obranu. Průhledné tělo krevety dokonale splývá s okolím a červené skvrny účinně rozbíjejí to, co z obrysu těla ještě zbylo. To okolí, které tělem korýše prosvítá, je však také moc důležité. Kreveta si našla domov mezi chapadly žahavé mořské sasanky. Pro většinu dravců by byl výlet na krevetové menu vyloženou sebevraždou. Sasančiny žahavé buňky zahubí vše, čeho se dotknou. Při styku s tělem krevety však zůstávají v klidu. Korýš má totiž na svém povrchu stejný sliz jako žahavec sám.

Žádná barva, taky barva

9. Hra na schovávanou

Ostrov Réunion je sám o sobě hříčkou přírody. Počasí se tu mění tak rychle, že sem létají meteorologové z celého světa, aby se ho pokusili předpovědět aspoň na půl dne dopředu. Mezi zdejší přírodní rarity patří rovněž různé hříčky přírody. Chameleony pardálí sem sice vysadili lidé, přesto je chrání jako zdejší ohrožený druh. Ještěr dlouhý téměř půl metru je přeborníkem ve šplhání po stromech a díky tomu, že je tenký téměř jako list, se mi při fotografování skrývá za větvičkou silnou sotva dva centimetry. Jediné, co je z jeho těla vidět, jsou unikátní oči, z nichž každé se může dívat jiným směrem. Jak potom mozek chameleona zpracuje dva různé zrakové vjemy najednou, je záhadou i pro odborníky.

Hra na schovávanou

10. Pinzeta s očima

Drobní obyvatelé rudomořských útesů, mějte se na pozoru! Na stopě je vám nebezpečný nástroj – tenké čelisti připomínající zubatou pinzetu, kterou na cíl navádějí citlivé velké oči. Ačkoli štětičkovec obecný dorůstá od špičky tlamky k ocasu jen něco málo přes deset centimetrů, je obávaným dravcem korálového makrosvěta. Číhá nehybně na okraji útesu a vyráží za chutnými sousty jako hladová miniatura žraloka. Protože si za lovecké stanoviště často vybírá pestré rozvětvené korály, splývá s nimi dokonce i v pestře síťované uniformě.

Pinzeta s očima

11. Vynálezci hydrauliky

Hydraulický jeřáb? Hydraulické brzdy? Hydraulický lis? Užitečné vynálezy, které my lidé pokládáme za své vlastní. Hydraulická zařízení však na naší planetě pracují už asi půl miliardy let. A to tak dobře, že se na jejich principu nemuselo nic podstatného změnit. Stovky panožek mořských hvězdic s přísavkami na konci jsou duté a pohybují se podle toho, jak do nich živočich pumpuje mořskou vodu, kterou nasává skrz dírkovanou destičku na svrchní straně těla. Obstarávají paprsčitému ostnokožci pohyb i potravu. Jejich společná síla je tak velká, že hvězdice může snadno otevírat lastury mlžů, na jejichž zdolání si my lidé musíme vzít ostrý nůž.

Vynálezci hydrauliky
Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Fotoreportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články