Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Michal Kotler, syn naděje

124-004.jpg
Michael Borovička, Pondělí, 2. února 2009
„Ta čistota a jasnot kostelů jeví jakousi vlídnost a přívětivost a ty báně a kříže bohatství. Však když se zajde za kostely, je předsudek tentam a člověk se vidí jako na veliké vsi, sotva napočítá dvacet kamenných domů...

Nelichotivý obraz sibiřského města Jenisejska pochází z pera málo známého českého cestovatele doby národního obrození Michala Kotlera. Mezi světoběžníky této doby nepatřili jen univerzitně vzdělaní lidé, ale i praktičtí mužové, jež měli nejen obchodního ducha, ale také notnou dávku odvahy. Město Turnov v Českém ráji bylo rodištěm hned dvou takových výjimečných osobností. Prvním z nich byl Michal Kotler, druhým o něco mladší Čeněk Paclt. Oba na počátku jejich cestovatelské dráhy ovlivnilo jejich rodné město a jeho ekonomický rozkvět. Na vrchu Kozákově i jinde v Podkrkonoší se nacházely polodrahokamy a trutnovský klenotnický průmysl a obchod zajišťovaly městu prosperitu, mezinárodní kontakty a vzbuzovaly naději na rychlé zbohatnutí.

Velký Novgorod na pravém břehu řeky Volchov.

Obchodník s klenoty

Michal Kotler se narodil 29. září 1800. Už jako chlapec projevoval na místní trutnovské škole bystrý úsudek, a tak jej jeho strýc a místní národní buditel Antonín Marek doporučil na studium na litoměřickém gymnáziu. Po jeho ukončení se Michal Kotler zapsal na Filozofickou fakultu pražské univerzity, ale studium nedokončil. Protloukal se, jak to šlo, nakonec se uchytil jako písař na turnovském okresním úřadě, avšak zapojil se také do místního kulturního dění. Z této maloměstské idyly jej vytrhnul druhý strýc František Marek, jenž obchodoval s drahokamy. Psal se rok 1829 a oba se spolu vydali na cestu do Ruska, každý s batohem klenotů na zádech. Cestovali přes Žitavu, Berlín a Štětín do Petrohradu a odtud do Moskvy. V lednu 1830 se přes Smolensk a Varšavu vrátili domů. Marek se se synovcem na této obchodní cestě o zisk nedělil, a tak jediným přínosem pro Michala Kotlera byly cenné obchodní a cestovatelské zkušenosti.

Ještě téhož roku se Kotler vypravil do Ruska znovu. Dohodl se s turnovským obchodníkem s drahokamy Vincencem Verychem, že se podělí půl napůl o zisk z prodeje jeho zboží. Pak se vypravil stejnou cestou jako minulého roku do Petrohradu a Moskvy, odkud cestoval do Nižního Novgorodu, ale i do jiných ruských měst. Roku 1832 se vydal do Finska, jež tehdy patřilo Rusku, obchody se mu zde však nedařily. Proto se vrátil do Petrohradu a obchodoval pak v různých ruských městech. V lednu 1833 vyjel s tatarskými kupci do Kyjeva, avšak cestou mu omrzly nohy. Domů se vrátil přes Oděsu, Halič a Lipsko. Roku 1833 se Kotler oženil, ostatně nyní byl už poměrně zámožným občanem, a za půl roku nato se vydal už tradiční cestou na východ. Nebylo to naposledy, nyní jezdil do Ruska s klenoty každý rok až do roku 1841.

Oblečení ruských mužů na konci 17. století.

Zlatá horečka na Sibiři

Michal Kotler, jenž nyní už dobře znal ruské poměry, se v roce 1841 nechal zlákat zlatou horečkou, která tehdy vypukla na střední Sibiři. V Petrohradě se tehdy tvořily společnosti pro těžbu zlata a obchod s ním. Kotler se do jedné takové společnosti dostal prostřednictvím jekatěrinburského obchodníka Grigorije Permykina, jehož znal jako obchodního partnera. Její dobré jméno zaštiťovala knížata Gagarin, Mariškin a další. Ukázalo se však, že Permykin není seriózní podnikatel. Za peníze podílníků zabral jen bezvýznamná naleziště zlatonosného písku.

Michal Kotler se vydal za zlatým štěstím do Ruska 13. února 1841. Cestoval do Petrohradu dostavníkem i saněmi přes Vratislav, Lešno, Poznaň, Královec, Rigu a Narvu. Doufal, že ho čeká na Sibiři štěstí, „vždyť člověk jest syn naděje“, napsal později ve svém deníku.

Z ruského hlavního města zamířil do Moskvy, odkud se vydal na východ. Přes Tomsk pokračoval v cestě do Krasnojarska, kde se setkal s Permykinem. Společně se pak vydali do Jenisejska.

Kotler uzavřel s Permykinem nevýhodnou smlouvu, čehož ruský spekulant náležitě využil. Dostal plnou moc k pátrání po zlatě, ale na vlastní náklady musel sestavovat z domorodců pracovní týmy.

V horách na přítocích Jeniseje Kotler našel zlatonosná rýžoviště, bohužel však už zabraná předchozími výpravami. Dne 19. října 1841 odjel z Jenisejska do Krasnojarska.

Pátral po Permykinovi, jenž se před ním skrýval, a setkal se s ním až v Jekatěrinburku. Výsledkem nakonec bylo, že odjížděl z Ruska chudší o třicet tisíc zlatých. Dne 23. února 1842 definitivně odjel z Petrohradu a přes Rigu a Královec do Berlína. Domů se tentokrát velice těšil, což dokládají jeho na obchodníka až překvapivě poetická slova: „Než mé tužby táhly mne do milé české vlasti a rychloletá strojů pára pomáhajíc jim přenesla mě odtud (z Berlína) přes braniborské planiny, přes Lipsko a Drážďany opět k břehům Jizery, před patnácti měsíci opuštěnými.“ Až do konce svých dnů se pak držel doma. Zabýval se organizováním kulturního a politického života v rodném městě. Během revoluce 1848–1849 často pobýval v Praze, zapojil se do politického života, což mu jako členu Svornosti vyneslo tři týdny vězení. V devětačtyřiceti letech začal Kotlerovi slábnout zrak a v šestapadesáti letech už byl zcela slepý. Bývalý obchodník s drahými kameny a šperky, znalec ruských poměrů, to snášel se stoickým klidem. Zabýval se hudbou a filozofickými úvahami a zemřel 18. listopadu 1879.

Michala Kotlera můžeme považovat nejen za obchodníka, zlatokopa a dobrodruha, ale také za cestovatele, a to díky jeho dopisům psaným deníkovou formou, které v letech 1842–1843 v Časopise Českého muzea vydal jeho strýc Antonín Marek. Kotlerovy texty pochopitelně nedosáhly takové popularity jako kupříkladu Obrazy z Rus K. H.

Borovského. Jeho postřehům na rozdíl od Havlíčka chybí politický rozměr a Havlíčkovo literární mistrovství. Přesto je Kotlerův text realistickým pohledem na ruskou říši, který nemá nic společného s idealistickým obrazem Slovanstva kollárovského ražení.

Karel Havlíček Borovský měl tedy svého nenápadného a dnes téměř neznámého předchůdce.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články