Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Mezi pátou a devátou

038-001.jpg
Irena Páleníčková, Středa, 9. prosince 2009
Marocká rána pro mě začala saharským večerem v dunách Erg Chebbi. Vzali jsme deku, láhev překvapivě dobrého místního červeného vína, dvě skleničky a po setmění vešli do pouště. Majestátní ticho jemných písečných zrnek posouvaných větrem brzy přerušilo kvákání tisíců žab... Pak vzdálený hotel nahodil generátor. Jeho hluk se nesl obdivuhodně daleko. Zápasil v hlasitosti se zvuky berberských bubínků a píšťal, kterými mladí velbloudáři doprovázeli večeři turistického zájezdu. A tehdy mě napadlo – jak tichá budou zdejší rána?

Jsme v kamenité poušti osmdesát kilometrů severně od Erg Chebbi. V nadmořské výšce 800 metrů je k ránu dvanáct stupňů. V 5.15 se objevuje náznak svítání. První půlhodinu se neděje nic, jen mnohonásobné cosi pípá a píská – na ptáky moc monotónní, na myši příliš dlouhé, na žáby moc vysoké. V 5.45 je už vidět a velbloudi oznámí své vstávání opakovaným tlumeným mručením. Jejich ryčení rozhodně nezní jako zvuky býložravců, spíš tlumený řev protahujících se berberských lvů.

Ti ale na rozdíl od velbloudů z volné přírody vymizeli. Přitom těchto obřích kočkovitých šelem bývalo v Maroku tolik, že je Římané mohli vozit na své krvavé hry do cirků. Poslední volně žijící Panthera leo leo byl zastřelen v Atlasu v roce 1922. Dnes žijí jen v zoologických zahradách, většinou zkřížení s jinými druhy. Mnoho z nich je spřízněno s posledními zástupci tohoto poddruhu, který v 70. letech minulého století zoologové s překvapením objevili v soukromé zoo marockého krále.

Po velbloudech se ozve zvuk letícího hejna hus. Nejsou to ale husy, jsme v Africe a na jih letí v řadě za sebou na sto růžových plameňáků. Vzápětí se od dva kilometry vzdálené hlavní silnice ozve zvuk prvního auta. V 6.15 se slunce vyhoupne nad kopce.

Malebnost rána pozorovaného dalekohledem ruší jen odporně zářící cáry igelitových tašek zachycených na pichlavých keřích. Než v devět vyjedeme, kamenitou pouští kolem nás přejede tam a zpět dodávka s lidmi z neviditelné vesnice a dva mopedy. V půl deváté se v oblacích prachu prořítí okolo turistické terénní auto a tři čtyřkolky. Za chvíli po nich jiným směrem pět terénních motorek. Další turistický den na pouštním marockém hřišti-pískovišti začal.

Kilometr od hlavní silnice

Spíme 1200 metrů vysoko na dně plochého údolí, které vymodeloval přítok řeky Ziz mezi více než dva tisíce metrů vysokými hřebeny Atlasu. Po včerejším dešti je po ránu mlha a slunce je vidět až k sedmé. Vycházím do tmy v půl šesté a hned zakopnu o kámen-nekámen. Všimla jsem si jich už včera. Malinké rostlinky připomínající mech nebo mořské korály ve tvaru mozků tvoří kompaktní deseticentimetrové kopečky pevné jako kámen. I tak se dá přežít letní sucho a zimní mráz.

Čas 5.45 je doba, kdy se obvykle probouzí život. Tady ale po hlavní severojižní silnici N13 Ceuta-Merzúga auta jezdila celou noc. Vstávají ovce a rozléhá se jejich slabé bečení. Zdejší malé kozy připomínají díky své kudrnaté černé čupřině legrační dobromyslné čerty. Za stády přichází z vesnice pastevec v tradiční dželabě. Další spal u svého auta zaparkovaného na úpatí kopců nedaleko stáda. Ještě před šestou rozdělávají oba oheň a připravují si čaj – potřebují ho nejen na žízeň. Teploměr, který v noci servala z keříku vichřice, ukazuje pouhých devět stupňů.

Oued znamená „řeka“

Včera kvetly u zbytků vody buxusy a oleandry a z hnědé hlíny vyrazily vysoké stvoly obalené bíložlutofialovými květy. Akácie s pěticentime­trovými trny nasadily jemně zelené lístky: do horské výšky 1460 metrů přišlo 8. dubna jaro. Příroda ale se vstáváním nespěchá, jsou jen čtyři stupně. Klid, ticho, žádný vítr, jen ptáci.

Jak málo zvířat je v Maroku vidět! Ta větší se bojí a schovávají se. Jen párkrát jsem zahlédla panáčkujícího hlodavce hlídajícího svou kolonii. Žádné antilopy, gazely nebo fenci. Prý jen v nepřístupných závěrech údolí, říkají průvodci. Na můj dotaz, proč jsem neviděla žádné škorpiony, konstatují, že když před necelými dvaceti lety hejna kobylek zasáhla palmérie, chemický postřik zničil všechno. „Ale v létě jich uvidíte dost,“ utěšují mě.

Na jižním okraji Vysokého Atlasu.

Ve tři čtvrtě na šest začíná za řekou jeden muž něco rozhazovat na poli. Po osmé přicházejí dvě ženské s oslem a dávají mi pomeranč. Nic nechtějí, jen si sednou do stínu, tak jim na oplátku dávám alespoň kilo mouky.

Přejezd Vysokého Atlasu

Před východem slunce jsou čtyři pod nulou, pozoruji krajinu jen z okna auta. Jsme 2200 metrů vysoko, holá krajina této části hor za úplňku do rána vymrzla na kost. Když jsme večer zajeli na postranní cestu, najednou stál za autem chlápek a hustil duše svého jízdního kola. Jak se tam dostal? Obě měl prázdné. Před pár vteřinami jsme po cestě projeli a kolem nebyl ani živáček. Zval nás na večeři, ale žádný dům nebyl na dohled.

Jinovatkou pokryté, v této roční době ještě holé pastviny jsou člověku nenakloněné a nehostinné. Mezi kameny roste při zemi cosi zeleného, a když se rozední, je v dálce vidět i dřišťál. Vzácný porost likvidují nejen ovce a kozy, ale i ženské. Včera odešly až za tmy a teď už se vracejí. Motyčkami vykopávají všechny nízké keříčky, které jsou schopné hořet – ať už se jedná o nízkou pichlavou trávu nebo levanduli. Osli se pod tímto nákladem úplně ztrácejí. Ekologické zdroje tepla, jenže získané stoprocentně neekologicky. Ale čím topit, když zde není jediný strom a prodejna plynu, na kterém se obvykle vaří, je příliš daleko?

Neafrická zima

Moje včerejší tušení bylo správné. To, co jsme si představovali pod pojmem Afrika, skončilo přejezdem Velkého Atlasu. Ale dnešní ráno svou atmosférou zůstává naštěstí ještě plně africké, přestože spíme u bublající řeky pod košatými zelenými stromy, které nás alespoň trochu chrání před zimou. I tak je v 1880 metrech jen deset stupňů.

Jediný, kdo ženám pomáhá, je jejich osel.

V sedm ráno zastavuje u stromů, pod nimiž spíme, velký náklaďák. Berbeři se stěhují na letní horské pastviny a z náklaďáku vykládají celé stádo: 26 ovcí a 9 koz. Auto přivezlo i jejich tři majitele a několik různě velkých těžkých pytlů včetně obřího balíku s ovčí vlnou. Zvířata jsou po cestě zmatená, některá běží zpět na silnici, jiná se vrhnou k řece pít, další odmítají vyskočit z auta.

Pasáci pobíhají sem tam a půl hodiny je tvarují do stáda, které bude schopno s nimi pokračovat po pistě do příslušného horského údolí. Balíky nechají ležet vedle silnice, přikryjí je největším s vlnou a odejdou. Pro zavazadla přijedou později odpoledne ženské na oslech, ovšem až poté, co vykopou svou várku keříčků. Každá část dne měla něco do sebe. Jedinou nevýhodou časných marockých rán bylo to, že se mi do zimy rozhodně nechtělo vstávat.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články