Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Mezi bavlnou roste nová naděje

018-000.jpg
Jana Krasney, Čtvrtek, 27. listopadu 2008
Děti na jihu Indie pracují na bavlníkových polích. Dostat je zpátky do školy je složité, ale ne nemožné. Snaží o to mimo jiné Šantha Sinha, předsedkyně indické Komise na ochranu dětských práv.

Je teplý večer na jihu Indie. Slunce v této bavlníkové oblasti státu Ándhrapradéš přestalo pálit už před pár hodinami a zapadá nad školou ve městě Suriápet. Na ploché střeše školní budovy sedí několik desítek dívek, bosé nohy mají zkřížené pod sebou. Každou chvíli se nadšeně hlásí. Jako už mockrát mají večerní návštěvu -Evropany, kteří se zajímají o jejich osud. Tyto dívky mají totiž ve svých dvanácti letech za sebou několik let práce. Evropská návštěva se jich ptá, čím by chtěly být. Učitelkou?

Zvednou se desítky rukou a mladé slečny se vesele usmívají. Chtěly byste být doktorkou? Hlásí se další dívky.

Padesát milionů

Jednou z nich je Maróhri, dvanáctiletá Indka z vesnice vzdálené několik desítek kilometrů od města, která od svých šesti let pracovala na bavlníkových polích. „Jednu chvíli na nás křičeli, když jsme byly pomalé, a hned zase byli jako med,“ vzpomíná Maróhri na své zaměstnavatele, kteří na dětech vydělávají. Nemusejí jim totiž platit tolik jako dospělým.

Patnáct rupií za den, běžná sazba, sotva vystačí na jídlo. Dětská práce je přitom v Indii mimo zákon už desítky let, s faktickým vymáháním zákona je to už horší. Jen v Indii podle odhadů neziskových organizací pracuje na 50 milionů dětí, po celém světě jejich počet překračuje čtvrt miliardy.

Maróhri na bavlníkových polích pracovala několik let. Potom ale do její vesnice přišli dobrovolníci z organizace MV Foundation a podařilo se jim přesvědčit rodiče, že posílat dcery a syny do školy se jim vyplatí víc, než je nechat pracovat.

Podobně se indické organizaci povedlo dostat do školy na půl milionu dětí a částečně změnit pohled indické společnosti na dětskou práci, která byla dlouho považována za samozřejmost.

Kdo se chlubí otroctvím

„Dřív se majitelé bavlníkových polí netajili tím, že zaměstnávají děti, dokonce se tím i chlubili a vychvalovali si výhody drobných dívčích rukou,“ říká Puróšatam, zaměstnanec MV Foundation z Hajdarábádu, čtyřmilionové metropole se zářícími obchody, hinduistickými chrámy, muslimskými mešitami i chudinskými čtvrtěmi.

Maróhri se do města nikdy nepodívala, většinu svého času tráví ve škole, kde i bydlí. Na prázdniny jezdí domů za rodiči. Sní o tom, že bude doktorka. Takové sny jako upracovaná dělnice na bavlníkových polích neměla. Každý den se od rána od večera starala o bavlníkové rostliny a postřikovala je pesticidy. Díky nim sice bavlník, ze kterého možná pochází tričko, které máte na sobě, dobře roste, zato pracujícím dětem ani dospělým nedělá dobře. Několik spolužaček dvanáctileté Maróhri má od chemikálií navždy poleptané oči, mnohé děti trpí chronickými potížemi dýchacích cest. „Rodičům často nedochází, že s jejich dětmi je něco v nepořádku, když pořád kašlou a smrkají. Vždyť i oni sami celý život prokašlali,“ vysvětluje Puróšatam.

Zdravotní potíže jsou však jen jedním z problémů, které dětská práce způsobuje. „Zaměstnavatelé nemusí dětem platit tolik peněz jako dospělým. Pokud tedy rodiče dovolí svým dětem pracovat, automaticky tím sníží vlastní platy. Proč by jim zaměstnavatel platil více, když může místo rodičů zaměstnat děti a ušetřit,“ říká Šantha Sinha, politoložka, která v Hajdarábádu založila organizaci MV Foundation a v současné době je předsedkyní indické Komise na ochranu dětských práv. „Není pravda, že chudí lidé nutně potřebují, aby jejich děti pracovaly. A není pravda, že děti, které pracují, jsou jen z těch nejchudších rodin. Děti většinou vydělávají tak málo, že pro jakkoli chudý rodinný rozpočet je taková položka stejně zanedbatelná,“ říká Šantha Sinha. „A když nebudou děti pracovat, dostanou jejich rodiče zaplaceno daleko víc, a tím se vše vyrovná,“ doplňuje Puróšatam.

Cesta do školy

Dostat děti z bavlníkových polí zpátky do školy není jednoduché. Zapotřebí jsou nejen kvalitnější a levnější školy, jež pro vzdálenější děti nabízejí i ubytování, ale také dostatek dobrovolníků, kteří by obcházeli i ty nejodlehlejší vesnice a snažili se vysvětlit místním rodičům, že pro jejich vlastní budoucnost i pro budoucnost jejich synů a dcer bude lepší, když je budou posílat do školy. Na svých cestách dobrovolníci často slýchají, že rodiče děti do škol nechtějí posílat kvůli neschopnosti učitelů.

Místní organizace MV Foundation sdružuje na třicet tisíc dobrovolníků, mnozí z nich jsou první, kdo v jejich rodině umí číst a psát. „Když se podaří rodiče přesvědčit, aby děti poslali do školy, je také důležité zajistit, aby například dvanáctileté děti, které nikdy nezasedly do školní lavice, měly šanci dohnat docházku. Jinak by se cítily mezi šestiletými prvňáčky špatně,“ říká Puróšatam.

Proto MV Foundation ve spolupráci s indickou vládou od roku 1992 pořádá několikaměsíční tábory pro podobné děti. Tam si dívky i chlapci zvykají na školní rytmus a učí se číst, psát a počítat. A nejen to. „Lidé si mě teď daleko víc váží. Analfabety na čaj nikdo nezve, nikdo je nerespektuje. Se mnou to bude jiné,“ říká dvanáctiletá Džesvi po několika měsících strávených v táboře.

MV Foundation zároveň provozuje školy pro děti, které absolvovaly podobný tábor a v blízkosti domova nemají žádnou školu. Ve speciálních školních zařízeních mohou i bydlet, třeba jako Maróhri, která se o jeden pokoj dělí s asi dvaceti dívkami. Návštěvníkům všechny ukazují vzorně uklizené skříňky a sešity s krasopisně napsanými anglickými úkoly.

A co my?

Kvalitní a dostupné školy však nejsou jedinou podmínkou toho, aby v Indii pracovalo méně dětí. „Většina z nás si stále ještě neuvědomuje, že problém dětské práce úzce souvisí také s tím, jak se chováme my jako spotřebitelé. Jen málo z nás se zamýšlí nad tím, zda výrobek, který si kupujeme, nenese podíl dětské práce. Proto impulz musí přijít především od nás samotných. Spotřebitelé jsou nakonec ti, kteří rozhodují o tom, co se bude prodávat.,“ říká Kateřina Gabrielová, koordinátorka mezinárodní kampaně Stop dětské práci – je lepší chodit do školy, na níž se kromě několika evropských neziskových organizací podílí také společnost Člověk v tísni.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články