Vylepšili jsme stránku Lidé a Země.
Podívejte se na nový design.

Mexiko z kabiny kamionu

82-1.jpg
Autor článku: Tomáš Nídr, Pondělí, 28. června 2010
Autor fotografií: Tomáš Nidr
Jak vypadá sever Mexika, pokud si ho neprohlížíte z perspektivy českého turisty? Zjistíte to snadno, když se posadíte vedle řidiče náklaďáku, který bez přestání pendluje mezi centrální částí země a hranicí s USA.

Řidič kamionu Cecilio Díaz Gómez celou noc strávil za volantem. Přesto mě budí už v šest ráno: „Pojď, posílíme se na další cestu.“ Stojíme u „cachimby“ – jednoho z dálničních nonstopů, kam si šoféři unavení monotónností silnice odskočí na kafe. Očekávám zaplivanou špeluňku z filmů o mexických mafiánech a místo toho se ocitneme v jednoduché, ale čisté restauraci, v níž přes brzkou ranní hodinu obsluhují usměvavé servírky.

Cecilio vyjede ze středního Mexika v pátek před půlnocí, na hranicích vyloží náklad, nabere jiný, otočí se a v neděli odpoledne už je zase zpátky. Za celou dobu naspí jednu jedinou hodinu.

Cecilio objednává dvě kávy a „papouška“. Tak nazývá barbiturát, který mu má zabránit v mikrospánku. Kapsli rozlomí a její obsah vsype do kávy. A pak ještě další dvě dražé. Já si dám zkusmo radši jen jedno. Když už máme naše dochucené šálky skoro vypity, poroučí si tento čtyřicátník další kofeinovou bombu. Kokakolou vypláchne lógr a na dně uložený prášek a kopne to do sebe. Ani troška nesmí přijít nazmar.

Zbytek dražé zamuchlá do papírového ubrousku a nechá v popelníku. „Nikdy si papouška neberu do auta, piju ho vždy mimo. Kdyby ho v kabině našli policajti, byl by z toho mastný úplatek,“ líčí Cecilio. A proč tomu vlastně říká papoušek? „Uvidíš, jak za chvilku budeš brebentit. Jako papoušek,“ směje se. Má pravdu. Povídavá nálada a splašeně bušící srdce mi vydrží až do poledne. Ale hlavní je to, že Cecilio se celý den vůbec nezdá unavený.

K hranici a zpět

„Platy nemáme špatné. Měsíčně si přijdu na patnáct tisíc pesos (v přepočtu zhruba jednadvacet tisíc korun), ale musíme si je odjezdit,“ vysvětluje, proč se místo ládování chemikáliemi raději neprospí. Vždyť uvnitř auta má velkou a pohodlnou postel.

V pátek těsně před půlnocí vyjíždíme ze středomexického Atlacomulca kamionem, který máme naložený elektrosoučástkami pro americká auta. Jedeme až na hranici s Texasem, kde v Nuevo Laredo Cecilio náklad vyloží a místo toho nabere bavlnu, s kterou jsme v centrálním Mexiku v neděli ve tři odpoledne. Za celou dobu si dá jen jednoho hodinového šlofíka. Tuto trasu zvládne Cecilio, pokud je hodně zakázek, i třikrát za týden. Čím víc jízd, tím víc peněz.

„Před pár lety to u nás chtěli udělat jako u vás v Evropě. Nařizovat řidičům po několika hodinách odpočinek a kontrolovat, jestli to dodržují. Jenže brzy přišli na to, že by se zastavila ekonomika. Dodávky by prostě nepřijížděly včas,“ říká tento muž, který se do kabiny kamionu dostal přímo z vysoké školy. Přítelkyně otěhotněla za jeho studií. S inženýrským titulem byl konec a místo toho musel Cecilio shánět peníze pro rodinu.

82_3_jpg_4c287de919.jpg

Nyní je však na svou práci hrdý. „Jsme páteří mexického hospodářství,“ říká s pýchou v hlase. Ale proč té páteři neulevit třeba přemístěním části dodávek na železnici, jejichž síť není vůbec špatná? „Ve vlakové dopravě musíš obchody plánovat dlouho dopředu, a to u nás nejde. Proboha, vždyť tady jsi v Mexiku,“ naráží Cecilio na tradiční latinskoamerickou neorganizovanost.

Cesta rychle utíká. Déle nám trvá jen první část cesty, kdy se přes „okresku“ v prudkých kopcích musíme probít k dálnici. Cecilio řadí při stoupáních a klesáních jako o život. Na rozdíl od pěti řadicích stupňů v osobním vozidle jich ve svém kamionu má osmnáct a všechny se dostanou do permanence, aby náklaďák jel plynule. Pak najedeme na dálnici, která až k hranici s USA vede vyprahlou pustinou. Občas se v dáli mezi kaktusy začnou rýsovat budovy. Nejsou to však žádné zapadákovy, uprostřed polopouště vyrostla milionová města jako San Luis Potosí, Saltillo nebo Monterrey.

Všechna ale mají obchvaty, takže jejich blízkost neznamená ani minutu zdržení. Platí se na mýtnicích, na kterých se vůbec nezdržíme, protože Ceciliův vůz má mýtné předplacené díky čipové kartě. Vozovka je tak pěkná, že se při vzpomínce na hrůznou D1 začnete ptát, která země vlastně patří do třetího světa.

Zábava na trase

Výhled na krajinu je však monotónně nudný. Jak se Cecilio zabaví, když s sebou neveze žádného černého pasažéra? „Mám tu televizi,“ poklepe šofér na obrazovku velikosti knihy. „Ale neboj, při jízdě na ni nekoukám. Jen si v ní pouštím DVD s klipy. Ty vidět nemusím, stačí mi muzika.“ Brzy zjistím, že Cecilio má radši úplně jinou zábavu. Když naproti jede kamion z jeho firmy nebo dojede některého více naloženého kolegu, hned se chopí vysílačky. „Vážený pane Upíre, jak se má vaše matka?“ hlaholí uprostřed noci na jednoho ze svých parťáků, který údajně vypadá jako bratr hraběte Draculy.

Pak následuje půlhodinové bezúčelné tlachání, v němž hlavní roli má právě krvesajova matka. Nejslušnější Ceciliova věta zní: „Přiveď mi ji a já ji dám do tomboly jako první cenu.“ Jinak se to v jeho promluvách hemží odvozeninami od slovesa „chingar“, které má v mexické španělštině stejnou univerzální použitelnost jako v angličtině vulgarismus „fuck“. Odpovědím jeho kamaráda ani trochu nerozumím, protože se ztrácejí v chrčení vysílačky, ale Cecilio se jimi očividně baví.

„Bez vysílačky bych se tady zbláznil. Lepší, když se bavím s Upírem o ničem, než abych si začal povídat sám se sebou,“ komentuje svou klábosivou kratochvíli Cecilio. „Je to hrozné, když celý den jedeš sám. Mám zákaz někoho s sebou vozit nebo brát stopaře. Ale já to rád porušuji,“ dodává a spiklenecky na mě mrká. Nicméně, aby neměl se zaměstnavatelem problémy, dá na obě boční okýnka stínítka. „Někteří kolegové rádi donášejí, tak jim to ztížíme,“ vysvětluje maskování.

Vysílačky však slouží i jako varování před policií. „Dva kilometry za PEMEX jsou chlapečci v čisťoučkých botičkách. Opakuji – mladíčci v modrých dresech kousek za benzinkou,“ upozorňuje Cecilio kamioňáckým argotem protijedoucího kolegu na ochránce zákona. Stejně jako většina Mexičanů je vidí spíše jako vyžírky, kteří mu na autě hledají jakoukoli chybičku, aby si mohli říct o provizi do vlastní kapsy. Vždy, když se zmíní o setkání s policisty, nikdy nemluví o výši pokuty, ale o výši úplatku.

Policajti a mafiáni

O svém největším střetu s dopraváky začne mluvit padesát kilometrů severně od odbočky na Matehualu, kde se usilovně křižuje. „Před třemi lety právě tady padla z ničeho nic na silnici mlha. Zrovna v té chvíli mě předjel osobák s šesti lidmi. Jeho řidič najednou zazmatkoval a těsně přede mnou dupl na brzdu. Jel jsem tak osmdesát, ale nešlo se mu vyhnout. V tom autě zemřely tři osoby,“ vypraví Cecilio a snad poprvé nemá na rtech úsměv. „Ač nám šéf nařizuje, že v takových situacích máme ujet, já zůstal a pomáhal zraněným.

Policajti do protokolu uvedli, že jsem jel 130 kilometrů v hodině a jsem za nehodu vinen. Jenže tak rychle můj kamion ani nedokáže jet. Evidentně chtěli úplatek, který jsem ale odmítl dát. Před vězením mě zachránilo jen to, že jedna ze zraněných vypověděla podle pravdy v můj prospěch,“ líčí Cecilio své nejtěžší chvíle za volantem. Tím pro něj celá tragédie neskončila. Jeden z mrtvých patřil do rodiny mafiánů a těm se řidičovo zproštění viny zdálo nespravedlivé.

82_4_jpg_4c287de919.jpg

Týdny po rozhodnutí soudu se kamioňáků na odpočívadlech kolem Matehualy vyptávali, jestli ještě Cecilio jezdí k hranici. „Kamarádi mě zapírali a nakonec začali tvrdit, že jsem kvůli nehodě špeditéry opustil,“ vzpomíná můj šofér. Proč si však pro něj nedojeli domů? Zjistit místo jeho bydliště není přece nic složitého. „To ano, ale ve středu Mexika vládnou jiné kartely, tam si ty ze severu jen tak nemohou dovolit přijet a zabíjet,“ vysvětluje Cecilio. „Normálně se jako řidič s mafií vůbec nemusíš dostat do problémů. Když mi někdo nabízí peníze, abych převezl drogy nebo migranty, tak odmítám. A oni to respektují,“ říká. „Chci s nimi být v co nejmenším kontaktu. Nechodím na psí zápasy, které tady při dálnici organizují. Nechodím do bordelů, které tu mají pod palcem. Stačí už to, že si kupuji v cachimbách barbituráty,“ komentuje své propojení s podsvětím.

To je v Mexiku čím dál mocnější. V roce 2006 se prezident rozhodl zločincům vyhlásit válku a do boje s narkokartely poslal i armádu. Za tři roky je výsledkem nejméně čtrnáct tisíc mrtvých (v naprosté většině členů galerky nebo naopak vojáků či policistů) a pokažená image země, která získala pověst novodobého Divokého západu. Nejdrsnější jsou právě pohraniční regiony, kde gangy vydělávají miliardy dolarů na pašování kokainu a imigrantů do USA. „Pokud se s nimi nepouštíš do obchodů, nemělo by ti ale nic hrozit,“ mírní Cecilio představy o nebezpečnosti kraje. Přesto mě varuje, abych po cestě radši nikoho nefotil a nepřitahoval tak na sebe pozornost.

Nikdy přes hranice

Když už mluvíme o Divokém západu, nelze zapomenout na indiány. Ty po cestě také několikrát spatříme. Hlavně ve státě San Luis Potosí, kde u silnice prodávají chráněná zvířata a rostliny. Postávají v bezprostředním sousedství billboardů, na kterých jsou fotografie ohrožených druhů a výzva k řidičům: „Prosím, nekupujte nás.“ U jednoho stánku, což je hodně lichotivé jméno pro chatrnou konstrukci svázanou z několika klacíků, stavíme. Stará indiánka tu prodává kůže z hadů. Nabízí jejich sádlo jako univerzální lék na každý problém. Má tu i klícky s drobným pouštním ptactvem a v krabici různé druhy kaktusů.

Nahlédnu do ní, zda má mezi nimi i hlavičky halucinogenního peyotlu. Jak se o nich zmíním, sahá pro „podpultové“ zboží. Kaktusů, které mají na poživatele magické účinky plné barevných vizí, má plnou krabici. Dálkoví řidiči mají peyotl, který je v Mexiku považován za drogu, jako další prostředek proti únavě. Zastavíme v další cachimbě, kde nám ho naservírují ve formě fermentovaného kompotu smíchaného s jiným ovocem, takže nemá účinky čerstvého.

82_1_jpg_4c287de919.jpg

Cestu do Nuevo Laredo, jehož centrum je kvůli bojům s narcos naplněné policejními hlídkami, už zná Cecilio nazpaměť. Ale přes Rio Grande do texaského Lareda se nikdy nepodíval. Nemá vízum, které by ho opravňovalo ke vstupu do USA. Může vidět jen frontu spoluobčanů čekajících na hraničním přechodu na vpuštění do Ameriky. Pod obrovskou mexickou vlajkou, která velikostí nejméně dvakrát přebíjí tu na americké straně.

Stejně jako v jiných městech. Zdá se, že to není náhoda a že si Mexiko své historické frustrace vůči úspěšnějšímu sousedovi léčí pomocí nadměrných trikolor. „Většinu zboží přivezeme k hranici, kde si to vyzvednou američtí kolegové. A my zase s jiným nákladem míříme do vnitrozemí,“ říká Cecilio nespokojeně. Není se mu co divit. Zlobí ho, že je šofér, který najezdil statisíce kilometrů, ale nikdy v životě neopustil teritorium Mexika.

Sdílej článek dalším cestovatelům
Článek patří do rubriky: Reportáže

Komentáře

Přečtěte si další podobné články